Čtyři povahy člověka a jak je poznáte během první schůzky

Proč architekt, který nechápe sám sebe, těžko pochopí klienta

Karel Smejkal začíná přednášku otázkou, na kterou nikde na světě nedostal odpověď. Přijde před architekty a řekne: zvedněte ruku, kdo o sobě dokáže říct aspoň tři věty. Ruku nezvedne nikdo. Chybí jim prý dokonce i slovník, kterým by se popsali. A když člověk neumí popsat sebe, jak má odhadnout klienta, který mu svěří celoživotní úspory? Aby to podložil, rozeslal dvěma stům architektů z 54 zemí prostou otázku, jaké vlastnosti má mít úspěšný architekt. Přišlo 1200 odpovědí a shodly se na šestnácti vlastnostech: flexibilita, empatie, zvídavost, kreativita. Šokující ale bylo, co v odpovědích chybělo. Ani jeden architekt neuvedl zodpovědnost. Smejkal to vysvětluje tím, že architekti nemluvili o budovách, ale o lidech, a o lidech se ve škole neučí nic.

„Aby architekt dokázal převzít zodpovědnost za lidi, pro které staví, musí se seznámit s řidičákem na lidi. A tím je psychologie,“ říká Smejkal.

Lidstvo se dělí na čtyři povahy zhruba na čtvrtiny

Když Smejkal začal studenty testovat, sáhl nejdřív po dvouhodinových Cattellových a Eysenckových testech. Rychle zjistil, že architekt nemůže u klienta vytáhnout dotazník o desítkách otázek a pak mu vykládat, co o něm ví. Vrátil se proto k prastaré typologii temperamentu od antického lékaře Galéna. Ta stojí na dvou osách: introvert versus extrovert a stabilní versus labilní. Ze dvou parametrů vzniknou čtyři povahy, cholerik, melancholik, sangvinik a flegmatik. Zlom přišel, když na jednu jeho přednášku přijelo 21 architektů z 21 zemí, kteří se nikdy neviděli, a temperamenty mezi nimi seděly skoro rovnoměrně. Začal to sledovat cíleně po celém světě. Dnes má otestováno 767 lidí z 61 zemí a výsledek je pokaždé stejný: lidstvo se na ty čtyři povahy dělí zhruba na čtvrtiny, jen melancholiků, tedy introvertních uměleckých typů, bývá o kousek víc. Praktický závěr pro studenta zní jednoduše. Pravděpodobnost, že člověk naproti vám je stejný typ jako vy, je jedna ku třem. Ve dvou případech ze tří jde o úplně jiný svět, jinou argumentaci, jiné chápání.

Jak za pár minut poznat cholerika, melancholika, sangvinika a flegmatika

Klíč je podle Smejkala v tom, po čem každá povaha touží. „Cholerik chce mít věci pod kontrolou,“ shrnuje. Takovému klientovi nebo šéfovi stačí posílat informace a nechat ho rozhodovat. Funguje to i na zaseklé dítě před školkou: místo tahání se ho zeptáte, co navrhuje, a ono si vybere samo. „Melancholik chce být pochopen,“ pokračuje. Je to prý jediný slabý temperament, platí za svou jemnost vnitřním neklidem, zato umí zahrát kohokoli. „Flegmatik chce mít klid,“ dodává, pozná se tak, že nemusí mluvit a je spokojený. Sangvinika, kam Smejkal řadí sám sebe, poznáte snadno: je ukecaný a do všeho strká nos.

Nejtěžší je cholerik. Na začátku působí jako introvert, protože mapuje terén, který chce ovládnout, a vydrží nekonečně dlouho naslouchat. Paradoxně je to ale ten nejpříjemnější typ. Podle Smejkala platí, že člověk, se kterým máte ten úplně nejlepší pocit, je z 99 procent cholerik. Sangvinici, kteří tolik touží být oblíbení, o oblibu naopak přicházejí, protože pořád někoho opravují. Smejkal z toho má i varování pro učitele: známkují aktivitu, takže odměňují hlučné extroverty, zatímco tišší introvert, který ví víc, ostrouhá.

Tři čtvrtiny jednání se odehrají beze slov

Že komunikace není jen to, co říkáme, došlo Smejkalovi díky jedné studentce. Napsala mu, že jí změnil život, když vysvětlil, že dva lidé, kteří spolu mluví a mají k sobě natočené špičky nohou, do hovoru nepustí třetího, dokud k němu jednu nohu neotočí. Uvědomil si, že učí komunikaci, ale neučí řeč těla. Přes léto přečetl osm knih o řeči těla a zjistil, že jsou chytré, ale nepoužitelné. Nakreslil proto 88 kartiček základních postojů a rozdělil je do šesti pravidel, ze kterých udělal i karetní hru. Vychází přitom z čísla, které mění pohled na každé jednání: slovy předáme jen asi 25 procent, zbylých 75 procent jde mimo slova. Ukazuje to na drobnostech. Když na poradě v pěti lidech jeden sedí s rukama za hlavou, je to šéf. Jakmile do dveří vejde někdo další a on ruce spustí, přišel někdo důležitější. A když si posluchač na přednášce podepře hlavu, začne vaše informace míchat s vlastními myšlenkami a jeho pozornost končí. Smejkal tvrdí, že jeho škola je nejspíš jediná na světě, kde se architekti řeč těla učí.

Líbí se nám to, na co jsme zvyklí

Smejkal chtěl původně dokázat hezkou myšlenku: že když se vám líbí nějaký dům, máte něco společného s architektem, který ho navrhl. Otestoval proto 159 a potom dalších 192 architektů a nechal je seřadit obrázky interiérů od nejhezčího po nejošklivější. Korelace ho vyvedla z omylu. Pravděpodobnost, že najdete architekta, kterému se líbí totéž co vám a je vám povahově podobný, se blíží nule, je pod jedním procentem. Bez metod psychologie architektury si tedy architekta, který vám opravdu sedne, sami nenajdete. Zato se potvrdilo něco jiného: lidem se líbí to, na co jsou zvyklí. Na stejném principu podle něj stojí Coca-Cola, čím častěji ji vidíte, tím víc ji máte rádi. Smejkal proto radí studentům, ať si u klienta ověří, v čem doopravdy žije, a neřídí se tím, co si nasbíral na Pinterestu. Když mu podle nástěnky nasypete do bytu růžové obláčky, kterým právě podlehl, bude v nich nakonec nešťastný. Sám to shrnuje obrazem: králíkovi je nejlíp v králíkárně, protože se v ní narodil.

Dobrá stavba stojí na světle a zvuku, ne jen na kráse

Na otázku, podle čeho se pozná kvalitní architektura, si Smejkal zase neodpověděl sám. Oslovil 217 architektů z 46 zemí a přišlo mu přes tři tisíce odpovědí. Před dvěma tisíci lety napsal Vitruvius, že stavba má být užitečná, krásná a pevná. Le Corbusier později škrtl pevnost a nechal jen užitečnost a krásu. Dnešní architekti k užitečnosti a kráse přidali dvě věci: ekologii a řemeslnost. Řemeslnost přitom Smejkal nechápe jako pěkně opracovaný stůl, ale jako zvládnuté technologie, protože dnešní dům je vlastně kalkulačka a se špatnými instalacemi nefunguje. Pro návrh interiéru si postavil vlastní žebříček harmonie, který začíná světlem a pokračuje přes tvar, prostor, zvuk, materiál, barevnost a umění až k přírodě. Zvuk uvádí jako příklad, který se pořád podceňuje. V pražských restauracích se lidé neslyší, na architektonických univerzitách chybí v halách akustické panely. Jedna firma, která vyrábí umělecké akustické panely, mu řekla, že za rok nabídla řešení třiceti bohatým klientům s domy za desítky milionů. Všech třicet se místo panelů rozhodlo koupit si sluchátka.

Nejdražší chyby v domech vznikají proto, že architekt neumí mluvit

Smejkal sbírá příklady staveb, které vyhrály ceny a přitom nefungují. V nové psychiatrické nemocnici v Plzni, postavené za miliardy, dali architekti pacientům krásný výhled do zahrad, zatímco lékaři, kteří tam slouží nonstop, skončili ve sklepních patrech. Pacientům pod prášky je přitom výhled na veverky jedno. V luxusním domově důchodců v Uhlířských Janovicích končí výtah ve třetím patře a do kaple ve čtvrtém vynášejí věřící na lůžkách po schodech. Podle Smejkala tyhle chyby často nevznikají z lhostejnosti, ale z toho, že architekt neumí komunikovat a bojí se po letech přijít za lidmi a zeptat se, co by se dalo zlepšit. Proto studentům opakuje, že architekt už není největší odborník na stavbě, těch technologií je moc, a stal se z něj manažer, který se musí učit manažerské dovednosti. A připomíná jim jejich skutečnou roli. „Tvůj úkol je převést klienta z pozice chtění do pozice potřeb,“ říká. Klient si často přeje i to, co vůbec nepotřebuje, a právě od toho tam architekta má, aby mu řekl, že tohle mu do domu dávat nebude.