Lévinas: druhý člověk vaši svobodu neomezuje, ale teprve zakládá

Kdo byl Emmanuel Lévinas a proč se celý život vyhýbal Německu

Emmanuel Lévinas byl filosof s židovskými kořeny, který vyrostl ve zbožné židovské rodině v Litvě, studoval ve Štrasburku a ve Freiburgu a většinu života učil ve Francii, v Nanterre a na Sorbonně. Zemřel v roce 1995. Ve Freiburgu tehdy působili Edmund Husserl a Martin Heidegger a setkání s fenomenologií pro něj bylo podle docenta Václava Němce „naprosto samozřejmě iniciační“. Válku přežil v zajateckém táboře wehrmachtu, kam se dostal hned na jejím začátku jako voják francouzské armády, a jeho židovský původ se tam příliš neřešil. Žena a dcera se mezitím schovávaly v ženském klášteře ve Francii. Většinu rodiny, která zůstala v Litvě, nacisté vyvraždili a Lévinas se to dozvěděl až na konci války. Zkušenost holokaustu podle Němce prostupuje celé jeho myšlení, včetně sporu s Heideggerem, který se sám zapletl s nacismem.

Lévinas po celý život odmítal jezdit do Německa a nechtěl nad ním ani přeletět. Němcovi to vyprávěl Ladislav Hejdánek: když Lévinas v dobách disentu jezdil na bytové semináře, museli mu vymýšlet složitou cestu, aby nejel přes Německo. Konference, kterou o něm pořádali němečtí filosofové u Štrasburku, se konala na německé straně, a kdo chtěl Lévinase potkat, musel normálně přejít hranici. Jeho hlavní dílo Totalita a nekonečno vyšlo v roce 1961 a dá se číst jako velká polemika s Heideggerovým Bytím a časem.

Totalita podle Lévinase začíná pohledem z rozhledny

Slovo totalita u Lévinase neznamená v první řadě politický režim. Podle Němce je to idea, která vládne celé západní filosofii: myšlení, které chce všechno obsáhnout jedním pohledem a dostat pod svou kontrolu. Němec to přirovnává k člověku na rozhledně, před kterým leží celá krajina a který si myslí, že ji tím má v moci. Lévinas tomu říká panoramatický pohled. Jednotlivé bytosti v něm ztrácejí jedinečnost i jinakost a stávají se položkami systému. Učebnicový příklad jsou Hegelovy dějiny a po jejich vzoru Marx, u něhož jednotlivec nic neznamená, protože rozhodují dějinné zákonitosti a boj tříd. Totalitní režimy 20. století jsou pak jen krajním projevem téhož myšlení a podle Lévinase ne náhodou vyrostly právě na Západě.

S totalitou Lévinas spojuje válku, opět hlavně ve filosofickém smyslu: řád, který všechny zmobilizuje a nikomu nedovolí odstup. Proti válce staví mír, jenže ne obyčejné příměří. Němec připomíná, že mír se hebrejsky řekne šalom, a Lévinas proti „ontologii války“ klade „eschatologii mesiánského míru“. Nemyslí tím konec dějin, jak si ho představoval Marx, ale okamžik, kdy se totalita prolomí. A k tomu dochází při setkání dvou lidí.

Co znamená Lévinasova tvář druhého?

Tvář je pro Lévinase místo, kde potkávám druhého člověka jako někoho, koho nemohu obsáhnout ani ovládnout. Francouzsky visage, ale Němec varuje, že s vizážistkami to nemá nic společného: nejde o vnější podobu, nýbrž o zjevení. Lévinas záměrně sahá po náboženských slovech a mluví o epifanii tváře. Když stojím s druhým tváří v tvář, panoramatický pohled se láme, protože druhého nejde převést na položku v mém světě. Do mého uzavřeného já, které Lévinas nazývá interioritou, vpadne někdo zvenčí. Je to cizinec, který mi narušuje „klídeček a to teplíčko“ domova, jak to říká Němec. Nepřichází ale jako nepřítel. Dovolává se mé dobroty a pohostinnosti, a to hlavně svou bezbranností a zranitelností, které jsou podle Lévinase nejvlastnějšími rysy tváře.

Sobectví přitom Lévinas nezatracuje. Malé dítě se nejdřív musí stát samo sebou a prosazovat se i na úkor druhých, jinak by z něj nevyrostl nikdo, kdo může do vztahu vstoupit. Kdo však zůstane zavřený jen v sobě, je podle Lévinase ateista. Ateismem tu nemyslí popírání Boha, ale neschopnost vyjít druhému vstříc. Naopak samotný vztah mezi mnou a druhým nazývá náboženstvím, podle latinského religio ve významu opětovného spojení, a neváhá ho označit za posvátný. Němec to převádí do zkušenosti z dlouhých partnerských vztahů: i po letech nás ten druhý dokáže překvapit tím, že je jiný, a nesmíme ho převádět na své zájmy, potřeby a touhy.

Tvář jako Sinaj: mezi „mohu“ a „smím“ začíná etika

Lévinas jde tak daleko, že setkání s druhým podle něj zpochybňuje mou svobodu, tu spontánní a sobeckou, která si chce dělat, co chce. Právě tomuto zpochybnění říká etika. Před tváří druhého se ukáže, že moje svoboda není nevinná: jsem ten, kdo se zmocňuje věcí a bytostí a kdo by mohl i zabít. Setkání má proto ve mně vyvolat stud. S narážkou na Tóru pak Lévinas říká, že „tvář druhého je vlastně Sinaj, ze které promlouvá přikázání nezabiješ“. Člověku tehdy dojde, že nestačí se ptát, co zmůže. Dokud si vedle otázky „mohu?“ nepoloží otázku „smím?“, podle Němce se v něm mravní vědomí vůbec nezrodilo. Přikázání přitom nepřichází shora jako rozkaz. Vychází z bezbrannosti tváře, a čím je tvář bezbrannější, tím silněji zavazuje.

Nejzřetelněji to Němec ukazuje na malém dítěti. Zabít ho je snadné, je to bezbranný tvoreček. Lévinas proto mluví o banalitě vraždy. „Zabít druhého vlastně je banální, když máte více síly, nebo máte nějaké zbraně,“ tlumočí ho Němec. Druhý nám neklade odpor větší silou, ale etickou rezistencí, která vychází z jeho slabosti. U dítěte navíc nestačí mu neublížit, jsme povinni dát mu péči, bez které nepřežije. Kdo je k té výzvě hluchý, ten podle Lévinase překročí osudový Rubikon a promarní příležitost stát se plně lidskou bytostí.

Proč druhý člověk vaši svobodu neomezuje, ale zakládá?

Moderní člověk chápe svobodu jako možnost dělat si, co chce. Lévinasovo pojetí jde podle Němce takovému pohledu „úplně proti srsti“. Etika podle něj stojí na tom, že některé věci nechci, přestože je mohu, a důvodem jsou druzí lidé. Zákony a právo mají svou cenu, ale už představují vnější donucení. Na první pohled to vypadá jako omezení, jenže Lévinas podle Němce překvapivě tvrdí, „že paradoxně ten druhý neruší moji svobodu, ale že ji teprve ustanovuje“. Paradox mizí, jakmile přestaneme za skutečnou svobodu považovat obyčejnou libovůli. Teprve svoboda, kterou druhý zpochybnil, se pozvedá ze sféry libovůle do sféry odpovědnosti a stává se lidskou. Lévinas to shrnuje větou, kterou Němec cituje: svoboda bez spravedlnosti není lidskou svobodou.

Tady Lévinas míří, aniž by ho jmenoval, na Jeana Paula Sartra a jeho tezi, že člověk je odsouzen ke svobodě. Podle Lévinase k ní odsouzen není, jeho existence je jako svobodná teprve ustanovena, a to tváří druhého. Podobně odpovídá Descartovi: pod jistotou „myslím, tedy jsem“ leží ještě původnější základ, mravní vědomí, ve kterém je přítomen druhý. Z toho plyne jeho nejodvážnější teze. První filosofií není ontologie, nauka o jsoucím, jak to Západ bral nejpozději od Aristotela, ale etika. Heideggerovu ontologii proto Lévinas označuje za filosofii moci, a tím i za filosofii nespravedlnosti.

Rozhovor, ve kterém vám druhý smí nastavit zrcadlo

Nejlepší podobou vztahu k druhému je podle Lévinase rozmluva. Mluvím v ní sám za sebe a ručím za svá slova, ale v jednu chvíli zmlknu a nechám mluvit druhého, jehož řeč nemám a nesmím mít v moci. Když mluvím, dávám se mu do rukou a doufám, že mě ospravedlní. Tomu Lévinas říká apologie. Druhý mi přitom může říct něco velmi nepříjemného a já to musím ustát, ne ho okřiknout nebo mu dát pár facek, jak Němec suše dodává. Agrese v rozhovoru prozrazuje, že druhého nedokážu přijmout a uplatňuji jen to, čemu Lévinas říká imperialismus stejného. S tím souvisí i rozdíl mezi potřebou a touhou. Potřebu lze nasytit. Touha po druhém naopak s trvajícím vztahem roste, protože druhého nikdy nevlastníme.

Že to jde i v politice, ukazuje Němec na Václavu Havlovi. Na koncertě v Havlově bytě si s přáteli připomněli, že Havel na rozdíl od jiných politiků „fakt uměl naslouchat“ a zajímalo ho, co si myslí druhý. Bral to jako věc etickou i politickou, protože základem demokracie je diskuse. Němec přidal zkušenost z vesnice, kde 95 procent lidí volilo ANO a SPD: když s nimi našel téma mimo politiku, ukázali se jako dobří lidé, se kterými se dá vést dialog. „Lidé v naší společnosti jsou ve skutečnosti mnohem lepší, než to vypadá podle toho, jak vypadá politika,“ říká Němec.

Je Lévinasův mír naivní?

Z publika zazněla námitka, že ve jménu dobra a míru bojovali všichni, včetně křižáků. Němec odpověděl, že podle Lévinase nešlo o skutečné dobro ani skutečný mír. Kdo má umanutou představu dobra a vnucuje ji druhým, neudělal základní lidský pohyb, tedy vstřícné přijetí tváře druhého, a nevstoupil s ním do rozmluvy. Na otázku, zda tedy každý nemá svou pravdu, zazněla pointa celého večera.

„Jestliže moje pravda je moje, tak to není žádná pravda. (...) Původní místo pravdy je v tom vztahu a v té rozmluvě,“ vykládá Lévinase Václav Němec.

„Lévinas není naivka,“ dodává Němec. Sám prožil válku a ví, čeho jsou lidé schopni. Připouští i spravedlivou válku a byl příznivcem války proti nacismu, protože nacismus byl naprosto slepý k základnímu etickému požadavku. Kdo je k výzvě tváře hluchý, toho je třeba přinutit, nebo mu aspoň zabránit, aby páchal zločiny. I nepřítele ale lze brát jako člověka. Mír, který vzejde z vítězství jedněch nad druhými, by byl podle Lévinase jen „univerzálním hřbitovem“. Skutečný mesiánský mír se podle něj, a tady navazuje na Franze Rosenzweiga, musí uskutečňovat už teď ve vztazích mezi lidmi. Bůh se pro Lévinase otevírá jen tam, kde se koná dílo spravedlnosti. Němec to spojuje s prorokem Izajášem, podle něhož Bohu nejde o oběti a obřady, ale o to, abychom se ujali sirotka a vdovy.