Každý má svou pravdu? Proč je to podle Jana Sokola nebezpečná věta

Proč nemůže mít každý svou pravdu?

Podle filosofa Jana Sokola proto, že by si lidé neměli co říct. Když mu student prohlásí, že každý má svou pravdu, Sokol s nadsázkou odpovídá, že musí okamžitě opustit místnost, protože se na věc ani nepodíval. „Kdybychom totiž každý měli svou pravdu, tak si nemáme vůbec co povídat,“ říká v přednášce pro Pátečníky. Představa pravdy je podle něj přítomná v každé řeči. Každá oznamovací věta tvrdí, nebo aspoň předstírá, že je pravdivá: kdo řekne „dneska prší“, říká totéž jako „je pravda, že dneska prší“. Kdo se ptá, kolik je hodin, spoléhá na to, že mu druhý odpoví podle skutečnosti, jinak by se ptát nemusel. I lhář na pravdě závisí, protože uspěje jen tehdy, když mu oběť lež spolkne jako pravdivou. Sokol zmiňuje i poznatek neurověd: kdo lže, aktivuje v mozku asi čtyři různé oblasti. Musí zároveň vědět, jak věci jsou, nedat to najevo a říkat opak tak věrohodně, aby na to druhý skočil.

To, co si myslím já, ty a on, nazýval podle Sokola Platon pouhým míněním a v jeho očích to byl opak pravdy. Sokol k tomu cituje větu, kterou připisuje Feuerbachovi: „Já nemám pravdu, pravda má mě.“ Pravda, se kterou v rozhovoru počítáme, na mně úplně nezávisí. Když je pondělí, nezmění to ani můj křik, že je úterý.

Omyl a lež jsou dva různé protiklady pravdy

Sokol to ukazuje na sčítání. Věta „100 a 100 je 200“ platí vždy a všude, zítra stejně jako před sto lety. Věta „dneska je pondělí“ platí jen dnes, takže pravdivost nesedí ve větě samotné, záleží i na tom, kdy a kde ji kdo říká. Zajímavější je chybný výsledek. Když žák ve třetí třídě napíše, že 100 a 100 je 300, učitelka mu to červeně škrtne a řekne, že se spletl. Když vám totéž napočítá číšník při placení, buď si toho nevšimnete, nebo se chytne za hlavu, že se spletl. „Ale vy budete mít přece jenom pocit, že se nespletl a že vás chtěl podvést,“ říká Sokol. Mezi oběma případy je podle něj nekonečný rozdíl, který matematičtí logici přehlížejí, protože rozlišují jen pravdu a nepravdu. Uvnitř nepravdy ale leží omyl a lež. Pravda tedy má dva protiklady, a už to podle Sokola svědčí o tom, že nejde o jednoduchý pojem, který by se dal snadno definovat.

Omyl přitom žádná ostuda není. Kdo se splete a uzná to, nic se nestalo, naopak je to příznak, že se něco pohnulo k lepšímu. Ve vědě má i neúspěšný pokus svou cenu, protože přináší zkušenost.

Věta „Hitler je ničema“ ukazuje, že pravda má svou cenu

Pravdivá věta ještě nemusí mít váhu. Když Sokol doma důležitě oznámí manželce, že dvě a dvě jsou čtyři, bude se na něj dívat jako na blázna, protože „na tuhle větu jako na Nobelovku to není“. Jako opačný příklad volí větu „Hitler je ničema“. Před sto lety by jí nikdo nerozuměl, Hitler byl tehdy malý chlapec. Pak přišla doba, kdy lidi za tu větu sebrali a velmi často zabili. A když všechno špatně dopadlo, začala se učit ve školách: kdo neřekne, že Hitler je ničema, dostane pětku. Děti podle Sokola cítí, že věta „vyšeptala“, a tak zkoušejí, co udělá učitelka, když řeknou opak. Logik by tvrdil, že pravdivost věty zůstala pořád stejná. Její cena se ale za pouhých sto let strašně proměnila. Podobně by dopadl člověk, který by při vyplouvání Titaniku křičel, že se loď potopí. Nejdřív by ho konejšili, pak by mu dali svěrací kazajku. Za čtrnáct dní by se ukázalo, že mluvil pravdu.

Největší cenu mají pravdivé věty o tom, co teprve bude: vědět v sobotu, co vyjde v neděli v Sazce, má obrovskou hodnotu, v neděli už žádnou.

Proč politika stojí na tom, co nikdo nemůže vědět

Protože se vždycky týká budoucnosti. Sokol rozebírá tři věty. „Prší“ ověříte tak, že vystrčíte ruku z okna. „Pršelo“ je složitější, musíte se podívat do novin nebo zavolat na meteorologický ústav. A že za týden bude pršet, nemůže s jistotou vědět nikdo, proto jsou meteorologové tak opatrní. Parlament přitom nehlasuje o tom, kdy umřel Václav IV., je tu od toho, aby rozhodl o tom, co bude. Politická tvrzení se tedy v danou chvíli skoro nedají ověřit a politika stojí na tom, že jim lidé věří, nebo nevěří. Kdyby politikům nikdo nikdy nic nevěřil, nedala by se podle Sokola v zemi politika vůbec provozovat. Budoucnost se snaží předpovídat celá empirická věda. Jejím prvním malým zázrakem bylo, když astronomové dokázali předpovědět zatmění Měsíce.

Na stejné sázce stojí technika. Statik řekne, postavte to takhle a ono to nespadne. „Vždycky, když letím letadlem, tak si představuju, kolik tam je takových věcí,“ kde inženýr určil, jak tlustý má být nějaký kolík. Všichni, kdo do letadla sedáme, sázíme na to, že se nespletl. Když se splete, omluva mrtvé nevzkřísí. V pohledu do budoucna je proto nebezpečný už pouhý omyl, natož úmyslná lež.

Žijeme ve světě na čestné slovo

Sokol tím myslí, že moderní člověk spoléhá na budoucnost víc než kdokoli před ním. Kdo dřív zasadil brambory, věděl, že když bude pršet a nic nepřijde, brambory vyrostou. Dnes máme jedny papírky v kapse, druhé někde jinde a úspory v počítači. „To jsou jakési bajty v paměti, které kdyby se pořádně vypnula elektrika, tak po nich nezbyde ani smrad,“ říká Sokol. Když dostane stokorunu, úctivě si ji strčí do kapsy, protože věří, že za týden to bude pořád stokoruna. Právě díky téhle důvěře jsme podle něj strašně bohatí a žijeme dlouho, bezpečně a pohodlně. Kdo do takového světa vnáší věci, o kterých je jasné, že nejsou pravda, způsobí společnosti holou katastrofu. Lhalo se vždycky. Zákaz lži v desateru tam podle Sokola není proto, že by se nelhalo, ale naopak: „Ty věci, které nikdo nedělá, ty se nemusí zakazovat.“ Dřív ale lidé neměli prostředky na masové lhaní. A za posledních sto let přibylo případů, kdy lhář lže, všichni vědí, že je to lež, a on se za to ani nestydí.

Přednášku Sokol zakončil citátem Karla Čapka, který podle něj na konci života zažil strašlivé zklamání a přitom přesně věděl, čím to je. Čapek ho napsal, jak Sokol uvádí, nejspíš v roce 1938:

„Bože, vrať světu pravdu. Bude to víc než mírové smlouvy, bude to cennější než každé spojenectví. (…) Za každou lží je úklad a násilí, každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou oceli a betonu. Okřídlená lež se vysměje všem našim pevnostem. Zbavit svět lží by bylo víc než odzbrojení.“

Co zbude, když přestane platit řeč?

Podle Sokola klacek nebo kalašnikov. Lež pro něj není jen mravní prohřešek, ale útok na samotnou řeč. Kdyby se člověk nemohl spolehnout, že mu ten, koho se ptá, odpoví pravdivě, nemělo by smysl mluvit. „No a pak když nefunguje řeč, tak nezbývá nic jiného než klacek nebo kalašnikov. Ten funguje vždycky,“ říká. Naděje na víceméně nenásilný svět podle něj stojí na řeči, které se dá věřit. Proto varuje i před paušálním soudem, že všichni politici lžou: „Naše šance se opírají o to, že nejsou všichni špatní.“ Ruská propaganda podle Sokola vůbec nestojí o to, aby někdo věřil, že Putin mluví pravdu. Stačí jí, když lidé řeknou, že lžou všichni. Pak jsme podle něj ztraceni. Nebezpečné je i ukolébání blahobytem. Zkušenost, kterou s lží udělali lidé za války a za komunistů, se vytrácí, a protože se nám vede dobře, myslíme si, že projde cokoli.

Co s tím může udělat jednotlivec? Nespolknout to a trvat na tom, že mezi pravdivým a nepravdivým je zatracený rozdíl. A neposílat nesmysly dál, protože kdo je opakuje, šíří je, i když je kritizuje. „My nejsme jenom pozorovatelé toho světa, my jsme herci toho dramatu,“ říká Sokol.

Je kompromis v parlamentu lež?

Sokol odpovídá, že není, a mluví z vlastní zkušenosti. Dva roky byl mluvčím největšího parlamentního klubu ve Federálním shromáždění. Jeho úlohou bylo pokaždé, když nějaké hlasování spadlo, najít, co by prošlo. Na otázku z publika, jestli je výměna hlasů mezi kluby lež, nebo křivárna, odpověděl: „Parlament není od toho, aby lidi říkali svůj názor.“ Je to praktické zařízení, které rozhoduje o tom, co bude zákonně platit, a velká otázka vždycky zní, jestli je lepší něco, nebo nic. Když poslanec přistoupí na kompromis, jedná podle Sokola jako dospělý politik. „Kdežto lidi, kteří tvrdí, že kompromis je špatně, z těch mám strach.“ Ukázal to na sazbě daně z přidané hodnoty: jestli má být 10, nebo 12 procent, není ani pravda, ani nepravda, je to nějaké číslo a pragmatické rozhodnutí. Lidská společnost podle něj není stroj a všechno v ní je nějaký kompromis, doma stejně jako ve sněmovně.

Proč Havel napsal „musí zvítězit“, a ne „vítězí“

Sokol v tom vidí podstatný rozdíl. Prezidentské heslo o vítězící pravdě se dá pochopit jako konstatování, a to je podle něj špatně. Havel ho proto „bezvadně“ zdokonalil: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Na prezidentské vlajce ani v biblické knize to tak není, slovo „musí“ i zápornou polovinu o lži a nenávisti přidal Havel. Sokol si k tomu dává vlastní pravidlo: „Pravda a láska, to se může říkat v neděli. Ale ve všední den platí lež a nenávist. To musím vědět každý den.“ Na otázku, jestli věří, že pravda zvítězí, odpovídá, že tu nemá co si myslet: „Musí. Měl bych se nechat rozkrájet, aby to tak bylo.“ Před velkými slovy přitom varuje. Říct o sobě, že žije v pravdě, by nikdy nedokázal, protože si hned vzpomene, kde v pravdě nežil. Za jeden z nejcennějších evropských postojů pokládá schopnost přiznat chybu. Funguje ovšem jen tam, kde ostatní na přiznání odpoví „dobrý“, a ne „vidíte ho, darebáka“.

Když má Sokol chmurné myšlenky, chodí se prý dívat do botanické zahrady, jak to dělají kytky. Kvetou a rostou a vůbec se nemrzí, že je pak posečou.