Avicenna četl Aristotelovu Metafyziku čtyřicetkrát a pořád jí nerozuměl

Rok 830: chalífa al-Mamún zřídil v Bagdádu fabriku na překládání

Arabská filosofie podle Václava Němce nevznikla z ničeho, ale z rychlé expanze mladé civilizace, která si během sto let podmanila centra antické vzdělanosti. Arabský letopočet začíná rokem 622, kdy Mohamed odešel z Mekky do Medíny. Roku 632 Mohamed umírá a ovládá už celý Arabský poloostrov. Kolem roku 750, kdy se dostává k moci abbásovská dynastie, drží arabský svět části Perské říše, Sýrii, Egypt i kus severní Afriky, tedy území, kde se nepřerušeně pěstovala řecká filosofie. Chalífové navíc překlady řeckých spisů cíleně podporovali. Roku 830 zřídil al-Mamún v Bagdádu Dům moudrosti, kam se plánovaně sváděly dostupné rukopisy a překládaly do arabštiny. „Normálně to byla fabrika na překládání,“ říká Němec. Al-Mamún posílal posly pro spisy až do Byzance a podle legendy ho k tomu vyzval sám Aristoteles, který se mu zjevil ve snu.

Ironií dějin tomu pomohla netolerance křesťanské Byzance. Roku 529, dávno před Mohamedem, byzantský císař uzavřel platónskou Akademii v Athénách a filosofové jako Simplikios, žáci Proklovi, odešli do Persie. Na okraje říše prchaly i heretické křesťanské skupiny, které filosofii také pěstovaly. Právě tito neortodoxní křesťané pak Arabům pomáhali s prvními překlady. „Bych chtěl vidět dneska nějakého politika, který by zřídil takový Dům moudrosti,“ dodává Němec. Arabská civilizace tak za pár desetiletí dostala do rukou víc antického vědění, než kdy měla latinská Evropa.

Proč Arabové četli Plotína a mysleli si, že je to Aristoteles?

Protože v arabském světě kolovaly spisy falešně připsané Aristotelovi, takzvaná pseudoepigrafa. Nejslavnější z nich, Aristotelova teologie, jsou ve skutečnosti výpisky a parafráze z Plotínových Ennead, tedy z novoplatonika, který Platóna o staletí později převyprávěl. Kniha o příčinách, latinsky Liber de causis, zase vznikla z Prokla, novoplatonika pátého století. „Čili oni četli Plotína a mysleli si, že to je Aristoteles,“ shrnuje Němec. Arabové přitom měli k dispozici skoro celého Aristotela a většinu Platóna, zatímco Západ znal z Aristotela jen logické spisy, které stihl před popravou přeložit Boethius. Za největší autoritu platil Aristoteles, Platón se cenil hlavně v politické filosofii: jeho Ústava připadala arabským učencům jako pěkný model, kterým by se mohla islámská společnost řídit. Falsafa, arabské slovo pro filosofii, tak byla aristotelská a zároveň plná novoplatonismu, aniž si to sama uvědomovala.

Tradici falsafy podle Němce zakládá al-Kindí, který působil v okruhu bagdádských překladatelů. Skutečným počátkem arabské filosofie v jejím nejvyšším stadiu je ale al-Fárábí, od něhož se odvíjí Avicenna i Averroes z Pyrenejského poloostrova. Averroes Avicennu kritizoval, že do Aristotela zavádí novoty. Oba se přitom pokoušeli o totéž: z nekonzistentního Aristotela vytvořit jednotnou soustavu a uvést ji do souladu s islámskou vírou. Když se od poloviny 12. století dostávaly jejich spisy na latinský Západ, dostával Západ Aristotela už s několik staletí starou arabskou interpretací.

Čtyřicetkrát přečtená Metafyzika a kniha z tržiště

Avicenna, arabsky Ibn Síná, se narodil kolem roku 980 v Buchaře v dnešním Uzbekistánu, psal arabsky i persky a Němec ho počítá k Peršanům. O jeho životě víme hodně, protože napsal vlastní intelektuální autobiografii, kterou dokončil jeden z jeho žáků. Falešnou skromností netrpěl. V deseti letech měl podle vlastních slov nastudovaný Korán, pak právo šaría, medicínu, Porfyriův úvod k Aristotelovým Kategoriím, Eukleida a Ptolemaia, a v osmnácti prý uměl všechno, co tehdejší vědění nabízelo. Studoval dny i noci a povzbuzoval se lektvarem, který si jako lékař sám vařil. Aristotelova Metafyzika mu vzdorovala. „On tam popisuje, že jí četl 40krát a že ji pořád nechápal,“ říká Němec a dodává, že čtyřicítka je symbolické číslo. Klíč našel náhodou na tržišti: spisek al-Fárábího o záměrech Aristotelovy Metafyziky, který mu podle jeho slov otevřel oči.

Univerzity v arabském světě neexistovaly, vznikly až na Západě ve 13. století, takže Avicenna žil u mecenášů. Dveře do paláců mu otvíralo lékařské umění: sloužil jako osobní lékař panovníků, měl přístup k palácovým knihovnám a klid na psaní. Klid byl relativní. V autobiografii se opakuje lakonická poznámka, že nastala nutnost jít dál, což znamenalo převrat, válku nebo dobytou zemi. Do Bagdádu se nikdy nedostal, velkou část života strávil v Isfahánu a svůj výklad Aristotela nazýval východní moudrostí. Západní moudrost v jeho ústech neznamená Evropu, ale doslovné bagdádské čtení Aristotela.

Bibliografie mu připisují až 276 spisů, střízlivější odhady 131 pravých a 110 pochybných. Objem je ale trochu optický klam. Avicenna psal sumy veškerého vědění, věnoval je panovníkům a z předchozích hodně přebíral. „Ne, že by to byl plagiát, ale tak trošku plagioval sám sebe. Proč by to nedělal, když už to předtím dobře napsal?“ komentuje Němec. Nejznámější suma se jmenuje Kitáb aš-šifá, Kniha uzdravení, a postupuje od logiky přes fyziku a matematiku k metafyzice jako královně věd. Jeho Kánon medicíny sloužil v latinském překladu jako podklad lékařství ještě staletí a české lékařské nakladatelství se dodnes jmenuje Avicenum.

Co je koňovitost a proč ji Avicenna potřeboval?

Koňovitost je Avicennova odpověď na spor o univerzálie, tedy na otázku, co jsou obecné pojmy a jak je můžeme přisuzovat jednotlivým věcem. Dva krajní tábory popisuje Němec na západních termínech. Nominalismus tvrdí, že obecniny jsou jen zvuky bez opory ve skutečnosti a existují pouze jednotliviny. Realismus naopak říká, že obecniny existují buď samy o sobě jako Platónovy ideje, nebo přímo v jednotlivinách. Tuto radikální podobu zastával i Jan Hus a koncilním otcům se nelíbily její teologické důsledky. Avicenna oba extrémy obchází: koňovitost má definici, která nevyžaduje obecnost, a není ničím jiným než koňovitostí. Můžeme ji myslet, aniž řešíme, zda někde běhá jednotlivý kůň, a aniž ji považujeme za pojem v mysli. „Ta esence prostě sama o sobě není ani obecná, ani jednotlivá. A díky tomu může být obojí,“ vysvětluje Němec.

Avicenna tomu říká esence uvažovaná absolutně, bez ohledu na to, zda se vyskytuje ve věcech nebo v lidském duchu. Ve věcech je jednotlivá, v mysli obecná, a totožný srozumitelný obsah zaručuje, že to, co myslíme, odpovídá tomu, co je. Sama o sobě ale podle Avicenny nikde neexistuje, je to jen naše abstrakce. Němec to nazývá geniálním nápadem a připomíná, že tuto cestu umírněného realismu od Avicenny převzali Tomáš Akvinský i Duns Scotus.

Vědět, co věc je, ještě neznamená vědět, že je

Z koňovitosti plyne Avicennova nejvlivnější inovace: rozlišení esence a bytí. Podle Aristotela dává věci bytí její forma, shrnuto větičkou forma dat esse. Avicennovi to nestačí. Esenci přece můžeme myslet bez ohledu na to, zda existuje, dokonce můžeme myslet i imaginární bytosti. Arabsky je esence máhíja, od slova má, tedy co, latinsky quidditas, česky costost. Odpovídá na otázku, co věc je. Bytí je anníja nebo wudžúd, latinsky esse, a vyjadřuje, že věc je. „To, že víme, co věc je, tak ještě neznamená, že víme, že je,“ shrnuje Němec. Když o nějaké věci řekneme, že jest, není to tautologie, a různé významy prozrazují různé stavební složky. Každá esence je sama o sobě jen možná a k existenci potřebuje, aby k ní bytí přistoupilo odjinud.

Odtud vede přímá cesta k Bohu. Všechno, co má esenci, je kontingentní, tedy nemusí být, a to včetně čistých nemateriálních substancí nad Měsícem. Kontingentní věc nemůže dostat bytí od jiné kontingentní věci, takže musí existovat první příčina, která je nutná a u níž esence a bytí splývají. Je to čiré bytí, které se rozlévá a dává bytí všem esencím. Stvoření tedy u Avicenny není nic jiného než udělování bytí. Tady se aristotelská metafyzika setkává s islámskou vírou, ale s důsledkem, který křesťany dráždil: stvoření je podle Avicenny nutné, ne svobodné. „Vypadá to paradoxně, ale svět je stvořený a zároveň věčný,“ říká Němec. Věc je proto nutná a nenutná zároveň: sama o sobě jen možná, skrze svou nutnou příčinu nutná.

Kdo člověka učí, když učitel není na zemi?

Podle Avicenny učí člověka anděl. Jeho vesmír spojuje Aristotela s novoplatonskou emanací: uprostřed je Země, kolem ní devět nebeských sfér a jim odpovídá deset inteligencí. Z Boha jako čirého bytí vychází první inteligence, která ještě nemá žádnou sféru. Tím, že nazírá Boha a sebe, nechává ze sebe vyjít další inteligenci spolu s tělem a duší sféry stálic, a tak to pokračuje až k Měsíci. Zbylých osm sfér odpovídá planetám včetně Slunce a Měsíce. Avicenna tyto inteligence ztotožňuje s anděly a desátá, lunární, má na starosti náš svět: latinsky se jí říká dator formarum, dárce forem. Je to zároveň aktivní intelekt, o němž Aristoteles ve spise O duši zanechal jen temnou zmínku. U Avicenny osvěcuje lidské mysli, protože lidská duše na poznání esencí sama nestačí. Podle Němce šlo patrně o archanděla Gabriela.

Němec v tom vidí klíč k Avicennově hrdosti na to, že byl samouk. „Ten učitel přece není ve vnějším světě. Ten učitel je nahoře,“ říká. Stejnou myšlenku rozvinul Ibn Tufajl, autor filosofického románu Živoucí syn bdícího z arabského Španělska. Dítě na opuštěném ostrově vychová laň, nikdo ho nikdy nic neučí, a přesto dojde k vědění díky aktivnímu intelektu. Když ho najde loď, je moudřejší než lidé, kteří ho odvezou do království, a nakonec se na ostrov vrátí, protože jim skrytou pravdu za obrazy náboženství nedokáže vysvětlit. Někteří badatelé v knize vidí předlohu Robinsona Crusoe. Avicenna na rozdíl od al-Fárábího věřil, že duše přežívá smrt i bez osvícení. Trest po smrti spočívá v tom, že se intelektu odepře nazírání vyšších sfér a první příčiny.

Tomáš Akvinský studoval zakázanou literaturu

Na Západ se Avicenna dostal dvěma cestami: přes reconquistu na Pyrenejském poloostrově, kde se překladatelským centrem stalo dobyté Toledo, a přes obchod Benátek s Byzancí. Latinské překlady vznikaly už kolem roku 1150, mezi překladateli byl Gerard z Cremony. Latiníci ale arabsky skoro neuměli, takže tvořili týmy s místními Židy, kteří ovládali arabštinu a hebrejštinu. Nepřesností bylo hodně, někdy vyšel z věty pravý opak, a moderní edice Avicenna Latinus na odchylky od arabštiny upozorňuje v bohatém poznámkovém aparátu. Posluchač v sále připomněl Michelangelova Mojžíše s rohy: vznikl z překladu, který zářící tvář přeložil jako rohatou. Chyby ale bývaly plodné. „Oni něčemu tam blbě rozuměli a pak z toho vymysleli něco novýho,“ říká Němec. Právě z tohoto kvasu vyrostl Tomáš Akvinský, který četl Avicennu v latině a mnoho jeho nauk převzal.

Přijetí trvalo dlouho. Jakub z Benátek přeložil Aristotelovu Metafyziku ještě před polovinou 12. století, a přesto se spisy začaly pořádně studovat až se vznikem univerzit ve 13. století, hlavně na artistických fakultách. Věčnost světa, jednota intelektu nebo nutné stvoření se nedaly sloučit s křesťanským obrazem světa, církev spisy zakazovala a roku 1277 přišlo v Paříži velké odsouzení řady tezí. „Takže on vlastně studoval ilegální literaturu tehdy,“ říká Němec o Tomášovi.

„My si to vůbec neumíme představit, ale to je jako kdyby k nám přijeli mimozemšťani a přivezli nám sem nějakou úplně novou literaturu, kterou jsme v životě nečetli,“ popisuje Václav Němec kulturní šok, který Avicenna a Aristoteles ve 13. století na Západě vyvolali.

A proč arabský svět, tehdy o staletí napřed, nakonec zaostal? Němec nabízí odpověď z dějin ducha: islámské náboženství a filosofická racionalita se tam nikdy neprolnuly. Racionální teologie kalám stála proti filosofii nepřátelsky a filosofové sami pokládali své vědění za věc zasvěcených, zatímco lid má dostat pravdu v obrazech Koránu. Západ naproti tomu odmítl učení latinských averroistů o dvojí pravdě a trval na tom, že víra a rozum musí jít spolu. V tom Němec vidí základ západního racionalismu, renesance i osvícenství.