Amerika zničila své elektromobily v poušti, Kodak zamkl budoucnost do trezoru

Kodak si koupil digitální fotografii a zamkl ji do trezoru

Ekonom Milan Zelený studoval na univerzitě v Rochesteru a do tamní firmy Kodak chodil na stáže právě v době, kdy se v ní narodila digitální fotografie. Vzpomíná, že v podniku tehdy pracovali ti nejgeniálnější lidé oboru a všechnu energii věnovali fotografii instantní. Když za nimi přišli mladíci s nápadem převést obraz na jedničky a nuly, vynález od nich koupili a zamkli do trezoru. Firma, která desítky let vládla světové fotografii, tak vlastnila i svou budoucnost, jen ji odmítla pustit ven. Když se pak digitální svět rozběhl, přišel Kodak nejdřív o instantní fotografii a vzápětí o všechno. „Během několika měsíců ztratili celou firmu. Ta šla do bankrotu bez jakýchkoliv omluv, prostě konec," říká Zelený, který pád sledoval zblízka. A dodává, že stejný příběh se opakuje pořád: podniky krachují, protože trendy nezachytí, a když už je zachytí, podcení je.

Zelený tomu říká lpění. Poznáte ho na každé firmě, „když začne podvádět, když začne šidit, když začne lhát a když začne měnit výhledy do budoucnosti"; jako příklad jmenuje Volkswagen. Sám přitom přiznává vlastní slepotu. Na Kolumbijské univerzitě učil umělou inteligenci a dlouho ji měl za pomalou věc bez budoucnosti, protože si tehdy nikdo neuměl představit, že přijde digitalizace. A když nedávno přednášel ve Škodovce o změně, mladí lidé mu tleskali. Vedení bylo s jeho vystoupením zjevně nespokojené.

Proč General Motors odvezly elektromobily EV1 do pouště?

Amerika měla sériový elektromobil už v devadesátých letech. Jmenoval se EV1, Electric Vehicle Number One, vyráběl se v Kalifornii a vozili ho nadšenci sdružení v klubech. Pak se podle Zeleného objevila benzinová firma Chevron, nabídla General Motors odkup a automobilka prodala. Nový majitel už vynález nezamykal do trezoru: vozy nechal odvézt do nevadské pouště a všechny je zničil. Zůstal jediný exemplář v muzeu ve Washingtonu. Zelený se na něj jel podívat, a když otevřel kapotu, našel vykuchaný prázdný vrak. Pointa přišla o pět šest let později, kdy General Motors žádaly prezidenta Obamu o záchranu před bankrotem. Na otázku, na co peníze potřebují, odpověděly, že chtějí vyvinout elektromobil. Zeleného na tom nezajímá hloupost jednotlivců, ale mechanismy: jak je možné, že inteligentní a královsky placení lidé zahodí přesně to, co je mohlo zachránit.

Křižík, Porsche a brněnský elektromobil, který skončil v Bulharsku

„My jsme národ, který elektromobil první sestrojil," říká Zelený. Elektromobily podle něj předcházely benzinovým motorům a stál za nimi František Křižík, který postavil i první hybridní pohon kombinující benzín s elektřinou. Sudetský rodák Ferdinand Porsche pak roku 1902 zkonstruoval elektromobil s generátory přímo v kolech: auto si elektřinu vyrábělo za jízdy a velkou baterii nepotřebovalo. Dnešní honba za bateriemi by ho nejspíš pobavila; na jeho řešení se podle Zeleného dodnes nenavázalo, protože výrobci baterií prosazují to svoje. A do třetice Brno. Ještě v roce 1960 tam vznikl elektromobil pro rozvážení zboží ve středu města a jezdil i po Václavském náměstí. Úřady ho ale v rámci socialistické dělby práce předaly Bulharsku a projekt tam zašel. „My jsme měli být vlastně na světové špičce v elektromobilech, protože to vlastně u nás vznikalo," shrnuje Zelený.

Nebyl to jediný zahozený náskok. Baťovské návyky a snaha o maximální přidanou hodnotu podle Zeleného přežívaly i za komunismu: v padesátých letech Československo vyváželo zaoceánské parníky i rafinerie cukru a nafty a v Číně bylo váženou průmyslovou přítomností. V devadesátých letech se Zelený ptal tehdejšího ministra průmyslu, proč to všechno v Číně opouštíme. Dostal odpověď: „My odejdeme, a když bude potřeba, tak se tam zase vrátíme." Čína mezitím podle Zeleného dokázala z ultrakomunistického státu udělat za dvacet let průmyslový systém, který konkuruje Americe.

Jaký je rozdíl mezi kapitálem a penězi?

Kapitál nejsou peníze, ale fungující továrny. Přesně v tom se podle Zeleného čeští politici devadesátých let zmýlili: za kapitál považovali peníze, zatímco vyspělý svět jím rozumí podniky jako Škoda Plzeň. A tak vesele prodávali kapitál a inkasovali peníze, „z kterých nikdy kapitál neudělali". Zelený si dodnes pamatuje slova Václava Klause, za která tehdy sklízel potlesk: že je úplně jedno, komu to patří. Jenže to jedno není. Když vám zůstane výroba součástek s nízkou přidanou hodnotou a konečný výrobek vlastní někdo jiný, taháte za krátký konec. Němečtí, japonští i západoevropští podnikatelé tehdy s radostí posílali peníze a brali si za ně něco, co čeští prodávající za hodnotu vůbec nepovažovali. Nikoho z nich nenapadlo zeptat se, proč to ti cizinci dělají.

Kuchařka z vás kuchaře neudělá

Informace je popis: kniha, graf, fotografie. Znalost je schopnost koordinovat akci tak, aby vedla k výsledku. Zelený to vysvětluje na kuchařce: můžete přečíst všechny kuchařské knihy světa, a kuchařem nebudete, stejně jako z příruček o lyžování ještě nikdo lyžovat neuměl. České školství podle něj pořád vězí v éře informací, předává popisy a netrénuje schopnost něco skutečně udělat. Jak hluboko ta záměna sahá, ukazuje historka o překladu rakouského ekonoma Friedricha von Hayeka, se kterým se Zelený osobně znal. Hayek striktně rozlišoval mezi informací a znalostí a v knize soustavně psal o knowledge. Čeští ekonomové nad tím v devadesátých letech kroutili hlavou a přeložili knowledge jako informaci. „Zničili tisíce studentů," komentuje to Zelený s tím, že kniha nebyla opravená dodnes.

Rozdíl si prožil na vlastní kůži dvakrát. Před komisí pro kandidáty věd si nevzpomněl na vzorce derivací; namítal, že ví, k čemu derivace slouží, a zbytek najde v tabulkách. Vyhodili ho. Krátce nato ve Spojených státech skládal zkoušku ze statistiky, ve které byl na pražské VŠE nejlepším studentem. Nikdo se ho neptal na regresní koeficient, dostal úlohu o pánovi, který prodává melouny a chce odhadnout příští kvartál. Propadl. „Já jsem najednou zjistil, poprvé v životě vlastně, že nic neumím," vzpomíná. A přidává poklonu Komenskému: jeho Orbis Pictus byl internetem sedmnáctého století, učebnicí ve třech jazycích, ze které se děti mohly učit samy. Sláva byla podle Zeleného taková, že Komenský dostal nabídku stát se prezidentem Harvardovy univerzity. Odmítl a zůstal v Amsterdamu.

Jak chtěl Jan Baťa učit podnikání?

Podnikatelskou univerzitu vymyslel Jan Baťa už ve třicátých letech: studenti na ní neměli číst knihy o podnikání, ale postavit skutečný podnik a odpromovat i s ním. Znárodnění a vyhnání Bati ten plán ukončilo a na českých školách se podle Zeleného podnikání dodnes učí čtením. Sám se pokouší koncept oživit, naráží ale na úřady: výraz univerzita prý používat nesmí a akreditovat nejde něco, co neexistuje. Zelený proto rozlišuje akreditaci de jure a de facto. Tu druhou vystavují absolventi a zaměstnavatelé, ne úředníci. Kalifornská Singularity University udělala z nálepky Unaccredited rovnou symbol kvality a svého největšího tahouna. A protože na vysoké školy nedosáhne, založil Zelený ZFoundation a učí podnikat děti v kempech; někteří absolventi mají vlastní podniky už v patnácti, šestnácti letech.

Kouzelné slůvko té výuky zní zadání: ne přednáška, ale úkol, který ještě nikdo nevyřešil, a mentor, který dohlíží na jeho splnění. K penězům měl baťovský svět jasný vztah. „Peníze jsou jako divoké laně," citoval Zelený Tomáše Baťu: hlavní náplní práce je služba, a když je dobrá, peníze si vás najdou samy. Baťové ostatně podle Zeleného postavili ze Zlína evropskou metropoli třicátých let bez jakékoliv podpory politických stran, čistě na samosprávě místních podnikatelů. Ke stranám má Zelený výhradu převzatou od Karla Čapka, podle kterého jsou strany podnikáním s politikou a společnost rozdělují. Připomíná, že malé Česko jich má registrováno přes 250, zatímco Amerika dvě, a že americká ústava pojem politická strana vůbec nezná.

Proč se svět mění čím dál rychleji?

Zelený se narodil na vesnici bez tekoucí vody a elektřiny, kde vrcholem komunikace byl bubeník: rozbalil lejstro a volal „na vědomost se dává". Tentýž člověk dnes pracuje s umělou inteligencí a robotikou. Právě rychlost změny považuje spolu s nerovnováhou za hlavní téma dneška; přednášel o nich v den, kdy se sedmi českými vědci, mezi nimi Václavem Cílkem a Vladimírem Maříkem, zakládal institut pro hledání rovnováhy. Rychlost změny podle něj přerostla generace: co dřív stačilo naučit se od rodičů, dnes zastarává několikrát za jeden lidský život.

„Já třeba jako profesor v New Yorku přednáším a uvádím nějaké problémy a varuju svoje studenty, že než skončí semestr, tak 60 procent z toho nebude pravda," říká Milan Zelený.

Příčiny vidí dvě. Od vynálezu zemědělství si člověk jako bobr staví vlastní umělé prostředí, rodí se do něj a dál ho komplikuje, takže se už nepřizpůsobuje přírodě, ale sám sobě. A vedle zastavené genetické evoluce běží evoluce kulturní čili memetická: učíme se napodobováním jako šimpanzi, kteří okoukají práci s kamenem a předají ji dalším generacím. Plánování na desítky let dopředu proto ztrácí smysl a nahrazuje ho strategie prvního kroku: udělat krok do neznáma, vyhodnotit ho a udělat „druhej první krok, pak třetí první krok". Lidi Zelený dělí do tří skupin: jedni žijí v minulosti, druzí pro dnešní den a třetí, podle něj nejcennější, pro budoucnost. Sám se hlásil k té třetí: „Mě zajímá budoucnost, i když tady už dlouho nebudu."