Karlův most stojí na mlýnských kamenech, sotva dva metry pod hladinou

Co obnažila povodeň v srpnu 2002?

Velkou vodu z roku 2002 si Pražané pamatují jako katastrofu, pod Karlovým mostem ale otevřela okno do minulosti. Potápěči Technické správy komunikací sestoupili k pilířům na běžnou prohlídku, jakou dělají u každého ze sedmi set mostů ve své péči. Most samotný voda neohrozila, zato mu odnesla ze dna nánosy až na úroveň, jakou řeka naposledy měla po povodni roku 1784. Na obnaženém dně narazili na dvě věci. Kulatý kámen zapuštěný přímo v podzákladí a kus kamenné sochy, který obcházeli dokola a opatrně čistili štětečkem, ale neodvážili se ho vyzvednout. „A tam začalo studium, které vlastně rozpoutalo celou tu anabázi toho Karlova mostu,“ vzpomíná Jan Zemánek, hlavní prohlídkář a diagnostik, který most zkoumá přes dvacet let. Náhoda mu přála: hladina klesla přesně tam, kde skončila práce jeho předků.

Karlův most stojí na mlýnských kamenech, ne na dřevěných roštech

První otázka, kterou si Zemánek s kolegy položili, zněla prostě: proč je most založený tak mělce? Změřili vzdálenost od běžné hladiny Vltavy k základové spáře a vyšlo jim kolem 2,20 až 2,30 metru. Na mostní stavbu je to nezvykle málo. „Pro mostní stavitelství velice mělce založená stavba, ale hlavně neprofesionálně,“ hodnotí to Zemánek. Stavitelé té doby už totiž uměli zakládat mosty na dřevěných roštech, jenže pod Karlovým mostem žádné rošty nejsou. Místo nich potápěči našli kulaté mlýnské kameny, na kterých pilíře stojí. Původ toho omylu Zemánek odhalil až v archivu. Přední zhlaví pilířů, ta špičatá čela, která rozrážejí vodu, se na rošty založila teprve po roce 1784, když je předchozí povodeň strhla. Právě to podle něj svedlo celé generace památkářů k přesvědčení, že na roštech stojí most celý.

Že kameny v podzákladí nejsou náhoda, potvrzuje i dobová zpráva, kterou Zemánek dohledal u historika Josefa Svátka:

„Vysvítá ze zprávy úředníků mosteckých z roku 1655, v níž se dí, že tehdejší povodeň na místě velkou škodu udělala, neboť grunty pod bradly mostními vyplákala, vymlela a tak hrubě vybrala, že kůly, na kterých most založen byl, na půl lokte spatřiti se mohly.“

Těmi kůly myslel pisatel právě mlýnské kameny.

Jak souvisí nalezený anděl s pádem svatého Václava?

Ten druhý nález, socha ze dna, se ukázal jako ještě cennější. Podle staré fotografie, kterou Zemánek dostal do ruky, šlo o korpus anděla, konkrétně toho druhého anděla, který se ztratil, když se sousoší svatého Václava kdysi zřítilo i s oběma anděly do řeky. Jeden se tehdy našel, druhý zůstal na dně. Sousoší svatého Václava v plné zbroji vytvořil podle Zemánka italský sochař Ottavio Mosto na objednávku donátora Václava Arnošta z Hrádku, v době, kdy byl most sochami ještě skoro prázdný. Připomínalo legendu o souboji Václava s kouřimským knížetem Radslavem: kníže seskočil z koně a navrhl, že se utkají jen oni dva, aby ochránili životy svých vojsk. Naplaveniny ležely nad andělem asi metr, povodeň roku 2002 je odnesla a vydala sochu po víc než dvou stech letech zpět. Anděla potápěči podvázali, vyzvedli na břeh a odvezli do Lapidária Národní galerie.

Proč se při povodni v roce 1890 zřítily rovnou dva pilíře?

Během své existence zažil Karlův most přes sto povodní, dvě z nich byly ničivé: v roce 1784 a v roce 1890. Ta druhá most doopravdy zbořila, a to podle Zemánka jinak, než se traduje. Voda ho nerozbila nárazem do zdiva. V roce 1890 procházelo Prahou 4035 metrů krychlových za sekundu, což je proud, který pohne kamenem o velikosti a váze dlažební kostky. Splavené stromy a klády se nahromadily před mostem a vytvořily hráz. Když si nechal Zemánek s kolegy spočítat model rychlostního pole, ukázalo se, co následovalo. Proud se od té hráze svedl do hlavní proudnice k pilířům číslo 5 a 6, podemlel je a vytvořil kolem nich kaverny, do kterých se pilíře sesuly. Stačilo, aby se pohnuly o pár centimetrů, a klenby zkroužené do pevných pilířů spadly za nimi. Oba pilíře pak museli stavitelé vybrat a v roce 1891 založit úplně znovu.

Kesony jako obrácené hrnce, které klesaly na břidlici

Nové založení pilířů 5 a 6 svěřili tehdy nejmodernější technologii, kesonům. Zdatná pražská firma bratří Prášilů jich u ohrožených pilířů osadila sedm. Zemánek popisuje keson jako obrácený hrnec, který se smontoval na dřevěném lešení nad pilířem. Uvnitř pracovaly dvě party. Jedna sestupovala po žebříku dolů, podkopávala břit a kýblem vybírala dno, druhá vyzdívala plášť z opracovaného pískovce a vnitřek plnila opukou z Petřína na vápennou maltu. Vlastní tíhou keson překonával tření o okolní zeminu a klesal, až dosedl na břidlici zhruba devět metrů pod dnem. Protože se plný keson v celém obvodu mohl vzpříčit, a vzpříčený keson už nikdo nerozhýbe, zakládali stavitelé každý z obou pilířů na dvou samostatných kesonech, na dvou nohách. Mezeru mezi nimi pak zaklenuli kamennou klenbou. „Stojí tam jako stojíme my, na dvou pevných pilířích,“ shrnuje Zemánek. Od té doby pilíře 5 a 6 nepovolily.

Kdo tolik oprav zaplatil?

Otázka z publika mířila rovnou na peníze: opravy po každé povodni musely být nákladné, kdo je hradil? Podle Zemánka patřil mezi velké donátory řád křižovníků, který dodnes sídlí na předmostí. Hlavní tíhu ale nesl panovník, protože Karlův most byl nezastupitelnou spojnicí mezi Hradem a Vyšehradem, mezi mocí správní a duchovní. Kdo most spravoval, měl výsady, jaké jinde nebyly. Směl vybírat mýto a měl přiřčené obce, z nichž plynuly dávky do pokladny na údržbu. Levnější byly opravy i díky tomu, že panovník vlastnil lomy, lesy i pece na vápno. V účtech od stavby chrámu svatého Víta, z doby Karla IV. a Petra Parléře, se proto objevují jen platby tesařům, kameníkům a nádeníkům, samotný materiál v nich chybí. Byl panovníkův, a jak Zemánek podotýká, ten si ho pořádně hlídal. Když dnes materiál tvoří kolem 40 procent nákladů stavby, byla to velká úspora.

Deník ztracený mezi spisy a značky kameníků

Nejpřesnější svědectví o práci po roce 1890 se našlo úplně náhodou. Stavební inženýr Soukup vedl den po dni deník a každý den osobně sestupoval do kesonu a zapisoval, co viděl. Sešit měl stejný formát jako úřední spisy, a tak ho kdosi omylem založil mezi ně. Badatelé na něj narazili až po letech v archivu na Chodovci. Jeden ze zápisů zní: „Našli jsme břidlici barvy olova. Sestoupíme ještě o 60 centimetrů do břidlice, abychom měli jistotu, že pilíře Karlova mostu jsou kotvami celého mostu.“ Na kamenech pod hladinou objevili prohlídkáři také kamenické značky, jimiž se jednotliví kameníci nebo celé rody podepisovali. Zemánek je řadí ke čtyřem stavebním hutím, kolínské, brněnské, štrasburské a vídeňské, z nichž každá odvozovala značky z jiného obrazce. Štrasburská pracovala se sítí čtyřiašedesáti čtverců, vídeňská s čtyřlistem. Značka přitom musela být tak jednoduchá, aby ji kameník vyrazil na jedno klepnutí, na šířku dláta.