Generál velel 85 % pozemních sil. Kocábovi v listopadu 1989 řekl: nezasáhnu

Jak se rocker v září 1989 dostal až k premiérovi

Cesta vedla přes televizní přenos. Michael Kocáb, hudebník ze skupiny Výběr, řekl 23. června 1989 na Děčínské kotvě do živého vysílání, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží, a dodal, že by se měla vrátit ztracená občanská práva a svobody. Dochované hlášení popisuje pobouření a typický trest: kapelu už na festival nikdy nepozvou a pořadatelé zvažují konec živých přenosů. Větu ale zachytil i premiér Ladislav Adamec a jeho poradce Oskar Krejčí. Když se Adamec začal ptát, co tím Kocáb myslel, pochopili Kocáb s Michalem Horáčkem, že se otevírá cesta. Dne 18. září 1989 podali na Úřadu vlády iniciativu Most, která měla protivníky přivést k rozhovorům. O den později už seděli u Krejčího. Ten je označil za naivní, protože Adamec si prý s Havlem nikdy za stůl nesedne.

Na stejnou schůzku přivedli Jiřího Křižana, pravou ruku Václava Havla. Křižan Krejčímu stiskl ruku a předal mu dopis s ultimátem: do deseti dnů vláda zveřejní, že se premiér sešel s opozicí, jinak to zazní na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky. Adamec podle Kocába volal Milouši Jakešovi a dostal pokyn jednání ukončit. Neukončil. Od té chvíle až do 17. listopadu Most jednal s Krejčím a postupně i s Adamcem a každý krok konzultoval s Křižanem a Havlem.

Co měli komunisté připraveno proti lidem v ulicích?

Tři akce, které by podle ministra obrany generála Václavíka protest bez problému potlačily. Václavík je podle Kocába vyjmenoval 24. listopadu 1989, přesně týden po zásahu na Národní třídě, na mimořádném jednání ústředního výboru KSČ. Akce Zásah počítala zhruba se 155 tanky a 10 000 vojáky v českých zemích a na Slovensku, k tomu obrněná vozidla, letectvo a protiletecká obrana. Počet vojáků Kocáb označuje za číslo „naprosto gumové“, protože se dal libovolně navýšit. Akce Norbert, chystaná se Státní bezpečností, měla podle předem připravených jmenných seznamů zasáhnout proti deseti tisícům vůdců opozice a ještě týž večer mělo přijít stanné právo. Akce Vlna se týkala vysílačů a sdělovacích prostředků. Jak taková věc vypadá v praxi, ukázal podle Kocába později sám Gorbačov v Litvě: „Tanky na televizní věž a mrtví a zranění.“

Ústřední výbor tehdy přijal formulaci, kterou Kocáb nazývá neuvěřitelnou: „Komunistická strana nepoužije síly, nebudou-li ohroženy základy socialismu.“ Někteří historici z ní podle něj vyvozují, že se komunisté násilí vzdali. On to čte opačně: „Jinými slovy, bude použita síla.“ Funkcionáři se pak jen přeli, jestli už základy ohrožené jsou, a váhali tak dlouho, až se k rozhodnutí nedostali.

Zachariáš měl pod sebou 85 procent pozemních sil a řekl ne

Kocábovi nezbylo než vyrazit do Tábora, za velitelem Západního vojenského okruhu generálem Zachariášem. Právě on by akci Zásah provedl. Velel 85 procentům pozemních sil včetně jaderných základen a podle Varšavské smlouvy by v případě konfliktu velel i sovětské armádě na československém území. Rozhovor trval dvě hodiny a skončil tím, že generál vypověděl poslušnost: „Pokud já budu velitelem Západního vojenského okruhu, nezasáhnu.“ Hned ale Kocába varoval, že to nestačí. Občanské fórum si musí stejný slib zajistit u náčelníka generálního štábu Miroslava Vacka, jinak Zachariáše jednoduše vymění. „To je jen otázka jednoho auta z Prahy do Tábora,“ řekl mu podle Kocába a odhadl, že výměna velitele by trvala dvě hodiny. Kocáb tedy druhý den stál před Vackem.

Vacek láteřil, proč jde Kocáb nejdřív za kovaříčkem, a ne rovnou za kovářem, ale slíbil totéž. Ministr Václavík chtěl zasáhnout dál, jenže generálové, kteří armádě fakticky veleli, už odmítli. „Armádu máme z krku,“ shrnuje Kocáb a dodává, že to Občanskému fóru dalo sílu přitvrdit v požadavcích. Má to ironickou dohru. Vacek byl podle Kocába konstruktérem akce Zásah a později se stal ministrem obrany. Občanské fórum tehdy o jeho podílu na plánu nevědělo.

Proč Kocáb odmítá, že revoluci zařídily mocnosti?

Moskva podle něj chystala něco jiného, než co se nakonec stalo. Gorbačov chtěl zachránit socialismus přestavbou, jenže vůdci satelitních zemí ji odmítli, a tak podle Kocába sáhl po starých prostředcích. V říjnu 1989 byl v NDR s pomocí KGB svržen Honecker a nastoupil Egon Krenz. Podobná výměna měla přijít v Československu: padne křídlo Miloše Jakeše a objeví se nový komunista s čistší tváří. Kocáb uvádí, že Krejčí měl v kapse papír od Gorbačovova poradce Šachnazarova s varováním, že jinak poteče krev, a že na 17. listopad přijela do Československa delegace KGB vedená prvním zástupcem šéfa této služby. Jenže chyběl člověk, který by vystoupil a převzal moc. Miroslava Štěpána znemožnily zásahy milicí proti Pražanům v roce 1989, Adamec na vnitrostranický převrat povahou nebyl. Hněv lidí se navíc obrátil proti celé straně, nejen proti jednomu křídlu.

Ve své knize Vabank proto Kocáb vyvrací představu, že Češi byli jen pasivní figurkou na šachovnici mocností. Sověti se podle něj po 18. listopadu stáhli a ústřední výbor zůstal bez opory. Rozhodli lidé: „Kdyby nepřišli v tom obrovském množství (…), kdyby nebylo 300, 500, 800 tisíc, tak nás prostě sejmuli.“ Revoluci přirovnává k formuli Lamborghini: palivem byli občané, motorem studenti a herci, u volantu seděly Občanské fórum, Veřejnost proti násilí, Most a Obroda.

Praha ztmavne, slibovali emisaři KGB

Za Adamcem začali koncem listopadu jezdit vyslanci ze Sovětského svazu. Protože jeho jediným kontaktem na Občanské fórum byla dvojice z Mostu, posílal je ke Kocábovi. Ten tak měl za úkol zjistit, co chtějí, a zároveň je udržet dál od opozice. První delegaci tvořil syn Šmerala, zakladatele komunistické strany, který předstíral, že neumí česky, a šéf moskevského okruhu KGB. Domáhali se osobní schůzky s Havlem. Kocáb je odmítl a oni přešli k výhrůžkám: pokud se tempo změn nezpomalí, země se ekonomicky zhroutí a přijde o dodávky plynu a ropy. Československo na nich bylo plně závislé, takže hrozba měla logiku. Kocáb přiznává, že tehdy žádnou ekonomickou představu neměl a že dnes by reagoval jinak.

„Přerušení dodávky energií. Praha ztmavne, nebude proud. Začnou se vršet odpadky. Rabování. Věšení na kandelábry,“ cituje Michael Kocáb, co mu sovětští emisaři líčili na Úřadu vlády.

Kocáb jim slíbil schůzku s Havlem na druhý den v deset, nikomu o ní neřekl a šel spát. Druhý den nikdo nepřišel a emisaři odjeli s tím, že se s touhle pakáží nedá jednat. Za týden se vrátili a tentokrát se s nimi někdo sešel. Havlův kamarád Milota si dal do kapsy magnetofon, že je tajně nahraje, jenže vložil kazetu krátce před koncem. Zatímco muž z KGB vyhrožoval, přístroj se rozpípal a Milota ho nemohl nahmatat. „Takže to pípalo asi pět minut,“ vypráví Kocáb. Havel dostal záchvat smíchu, rudý Milota nakonec magnetofon vytáhl a hosté z KGB se zvedli k odchodu.

Havla volili i komunističtí poslanci a Kocáb vidí čtyři důvody

Kniha Vabank podle Kocába vznikla hlavně proto, aby vyvrátila, že si Havel prezidentský post vyhandloval s komunisty. Žádný dokument ani vzpomínka to podle něj nedokládají a hlasy komunistických poslanců vysvětluje jinak. Zaprvé počítal Adamec s tím, že vláda národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou do voleb v červnu 1990 narazí, protože opozice neumí stát řídit, a komunisté mezitím získají ztracené voliče. Zadruhé na poslance tlačili lidé v jejich obvodech: Vacek prý říkal, že se svým voličům zavázal zvednout pro Havla ruku. Zatřetí chtěla část poslanců změnu sama. Začtvrté dal Havel Čalfovi jisté pravomoci jednat za Občanské fórum a Čalfa s tím přesvědčoval vlivné komunisty. Adamcův plán nevyšel. Čalfa vystoupil ze strany, začal nosit svetr a vláda se těšila podpoře.

Kocáb přitom nepřikrašluje, kolik lidí změnu chtělo. Komunistů bylo přes milion, Ostravsko sametovou revoluci podle něj nechtělo a Praha ji trochu přetáhla přes hlavy ostatních. Kdyby se dal pád socialismu tehdy změřit, nad 50 procent by podle něj nebyl. Jistě to prý tvrdit nelze, ale jako náznak bere pozdější úspěch politiků, kteří šli s Občanským fórem a komunistickou minulost měli.

O odsunu vojsk se mluvilo už dva dny po Národní třídě

Někteří historici kladou začátek jednání o odchodu sovětské armády do ledna 1990. Kocáb to odmítá. Už 19. listopadu 1989 s Horáčkem navštívili Adamce v jeho bytě a odsun požadovali přímo. Potom donesli na sovětskou ambasádu dopis Občanského fóra s požadavkem na okamžité jednání. Gorbačov odpověděl zhruba po třech dnech, že výzvu přijímá s porozuměním, což v té době znamenalo víc, než se zdá. Šéf sovětské diplomacie Ševardnadze totiž ještě v listopadu říkal, že odchod nepřipadá v úvahu. Na ambasádě se dozvěděli, že vojáci mají příkaz zůstat zavření v kasárnách, pokud na ně nikdo nebude útočit. Kolik na tom záviselo, ukazuje Ševardnadzeho pozdější vzpomínka na tytéž dny v NDR, kde se chtěla sovětská armáda vložit do dění silou: podle něj tehdy hrozila třetí světová válka.

V březnu 1990 prošel ve Federálním shromáždění návrh poslance Kocába, který rušil smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk z roku 1968. Odvahu na to tehdy podle něj neměla ani vláda. Celý příběh revoluce proto v přednášce uzavírá až odchodem armády v červnu 1991, protože do té doby „s každým dnem to mohlo skončit“.

Jedna věc se nepovedla. V lednu 1990 se Havel na schůzce na Vikárce vyslovil pro to, aby se komunistická strana postavila mimo zákon. Ústavní právník Zdeněk Jičínský a další, jak si Kocáb vzpomíná většinou bývalí členové strany, namítli porušení právní kontinuity a výsledkem byly několikaměsíční analýzy. Pak přišel rozpad Československa a téma podle Kocába vyšumělo.