Jak poznáte dezinformaci dřív, než jí uvěříte

Čím se liší dezinformace od pouhého omylu?

Rozhoduje úmysl. Dezinformace je podle Tomáše Klvani nepravdivá informace, kterou někdo záměrně vyrobí a šíří s cílem oklamat nebo uvést v omyl. Není to náhoda ani nedopatření, ale promyšlený čin se zlým záměrem, ať už jde o ovlivnění politiky, o peníze, nebo o diskreditaci konkrétní osoby. Klvaňa ji odděluje od dvou příbuzných jevů, které se často házejí do jednoho pytle. Misinformace je také nepravda, jenže ji člověk šíří v dobré víře. Považuje ji za pravdivou, nechce nikomu uškodit, jen si nepřečetl článek do konce a sdílel titulek, který mu seděl. Malinformace jde ještě jinou cestou. Pracuje s pravdivými údaji, ale používá je, aby ublížila. Sem patří i takzvaný doxing, tedy zveřejnění cizí adresy nebo telefonního čísla, aby dotyčného zavalily výhrůžky.

Ta hranice mezi omylem a záměrem není akademická. Klvaňa upozorňuje, že nejúčinnější manipulace stojí právě na zrnku pravdy. „Nejúčinnější manipulace je ta, na které je alespoň určitá část pravdy," říká. Jeden ověřitelný detail dodá celé lži věrohodnost.

Internet zboural bránu, u které dřív stál editor

Klvaňa zasazuje dnešní zmatek do dlouhé linie. Vynález knihtisku v polovině 15. století spustil několik set let, kdy se sice množila média, ale platilo jedno pravidlo. Než jste se dostali na veřejnost se svým názorem, musel vás tam někdo pustit. U pomyslné brány stál editor, tiskař nebo cenzor a rozhodoval podle nějakých standardů, komerčních, etických i politických. V angličtině se tomu říká gatekeeping. Tahle bariéra padla s komerčním internetem v devadesátých letech a definitivně ji smetla kombinace chytrého telefonu a sociálních sítí. První iPhone přišel na trh v lednu 2007. Od té doby může do veřejného prostoru vstoupit prakticky kdokoli, bez vzdělání a bez kvalifikace, a nikdo mu neřekne, že tohle publikovat nesmí.

Problém se tím jen přesunul. Dřív bylo těžké překonat bránu a pak jste měli publikum jisté. Dnes zveřejníte cokoli během vteřiny, ale musíte bojovat o pozornost. A o tu se, jak Klvaňa ukazuje, soutěží emocemi.

Proč nás strach chytne rychleji než fakta

Za rychlé šíření nesmyslů může z velké části naše vlastní biologie. Klvaňa vysvětluje, že nejjednodušší cesta, jak si na sociální síti udržet čtenáře, vede přes silné emoce, a hlavně přes ty negativní. Strach a zloba fungují rychleji než klid a radost. Souvisí to podle něj s tím, jak se náš mozek utvářel v době, kdy lidstvo žilo v malých tlupách. „Když se něco šustlo v tom roští, tak my jsme museli zbystřit a přemýšlet rychle o tom, jestli to není tygr," říká. Civilizace stará patnáct až dvacet tisíc let je proti tomu jen okamžik. Ten instinkt v nás zůstal.

Algoritmy sociálních sítí tuhle slabinu využívají. Předkládají člověku obsah, o kterém předpokládají, že ho chce vidět, a tím ho zavírají do informační bubliny, kde slyší jen souhlasné hlasy. Klvaňa to shrnuje jednoduchým příměrem. Dostanete deset reakcí, devět pochvalných a jednu zlou, a týden budete přemýšlet o té jedné zlé.

Kdo dezinformace vyrábí a jak

Za cílenými kampaněmi nejčastěji stojí státy. Klvaňa zmiňuje ruskou takzvanou trolí farmu, Internetovou výzkumnou agenturu v Petrohradě, kterou založil Jevgenij Prigožin jako soukromý podnik napojený na Kreml. Její prací je ovlivňovat veřejné mínění, destabilizovat jiné země kolem důležitých voleb a papouškovat oficiální linii. Podle Klvani působí v Česku a na Slovensku dvacet až třicet prokremelských webů, u nichž je často nemožné dohledat, kdo je píše a kde má redakce sídlo. Právě to je varovný signál.

Vedle států sahají po dezinformaci i firmy kvůli konkurenci a jednotlivci kvůli penězům, pozornosti nebo přesvědčení. Nástroje jsou pestré. Astroturfing předstírá občanské hnutí, za kterým ve skutečnosti stojí zájmová skupina. Phishing vyláká hesla a čísla karet pod cizí identitou. Catfishing vtáhne oběť do vymyšleného milostného vztahu, ze kterého ji pak někdo vydírá. A deepfake, video vyrobené umělou inteligencí, ukáže člověka, jak říká něco, co nikdy neřekl. S levnějšími nástroji umělé inteligence to bude podle Klvani čím dál častější.

Jak dezinformaci poznáte dřív, než ji pošlete dál

Začněte u zdroje. Klvaňa radí podívat se, na jaké stránce informace vznikla, kdo web vlastní a jestli u zpravodajsky vypadajícího média rychle najdete šéfredaktora, jména novinářů a adresu redakce. Když to nejde dohledat, jde nejspíš o nástroj propagandy. Dál si všímejte záměru a jazyka. Text, který tlačí jeden vyhraněný názor a pracuje se strachem nebo vztekem, spíš manipuluje, než informuje. Statistiky bývají vytržené z kontextu, staré zprávy vydávané za aktuální. U obrázků pomůže zpětné vyhledávání přes Google Images nebo TinEye, které ukáže, jestli fotka nepochází odjinud.

Nejspolehlivější je ověřit si věc z více nezávislých zdrojů. Pokud tvrzení nenajdete nikde jinde, je to výstraha. Klvaňa připomíná i české služby na ověřování faktů jako Manipulátoři nebo projekt Hlídací pes a mezinárodní Bellingcat, který rozplétá lži z veřejně dostupných dat. A jedno pravidlo platí zvlášť. To, že je něco široce sdílené, ještě neznamená, že je to pravda. Dezinformace se šíří rychleji než pravda.

Stát problém podceňuje, Finsko učí děti číst média

Systematickou obranu Klvaňa v Česku postrádá. Boj s dezinformacemi tu podle něj táhnou hlavně tradiční média a spolky občanské společnosti, zatímco vlády, Babišova i Fialova, téma podceňují. Premiér Petr Fiala sice jmenoval vládního zmocněnce pro média a dezinformace Michala Klímu, ten ale ve funkci dlouho nevydržel a po jeho odvolání už na jeho místo nikdo nenastoupil. Klvaňa zároveň varuje před opačným extrémem. Tvrdé zákony proti nepravdám se snadno zneužijí, jak ukazuje Singapur nebo Čína, kde stát pod záminkou boje s dezinformací kontroluje vlastní obyvatelstvo. TikTok, čínská firma, funguje doma s mnohem přísnějšími pravidly než ve zbytku světa.

Cestu vidí Klvaňa jinde, ve vzdělání. Vyzdvihuje Finsko, které mediální gramotnost učí napříč předměty a vychovává tak generaci, jež dezinformaci rozpozná. Pomáhá mu i to, že sousedí s Ruskem a bere hrozbu vážně. Ve střední Evropě jsme na to podle něj připravení hůř.

Máte právo na názor, ne na vlastní fakta

Nejhlubší problém není v jednotlivých lžích, ale v tom, že se lidé přestávají shodnout na realitě. Klvaňa to pojmenovává tvrdě.

„My se dneska nejsme schopni domluvit na tom, co je a co není realita. Máte právo na svůj názor, ale nemáte právo na svoje fakta. Fakta by měla být ověřitelná."

Ukazuje to na Spojených státech, kde velká část Republikánské strany věří, že Joe Biden se prezidentem v roce 2020 stal nelegitimně, přestože to vyvrátilo přes šedesát nezávislých soudů. Podobně na Slovensku převzali ruskou rétoriku někteří politici v čele s Robertem Ficem. Společnost se rozpadá do bublin, střed slábne a mizí.

A přesto Klvaňa odmítá cenzuru jako řešení. Svobodu slova bere jako zásadní hodnotu, i když není bezbřehá. Kdo popírá holokaust, má podle něj právo sedět v koutě hospody a mluvit si co chce, jen si k němu nikdo slušný nepřisedne. „Svoboda projevu není absolutní. Žádná svoboda není absolutní," dodává s tím, že hranicí je třeba podněcování k násilí nebo pomluva. Situace je nová, sociálním sítím je teprve patnáct let a pravidla veřejné debaty se teprve usazují. Jde o to neztratit po cestě něco cenného, třeba samotnou demokracii.