Jak začít sbírat umění a od kterého obrazu radši utéct

Věta „já umění nerozumím“ je obrana, ne diagnóza

Galerista a sběratel Ondřej Škarka slyší jednu větu pořád dokola: „Já umění nerozumím.“ Podle něj je to typicky česká obranná fráze, za kterou se skrývá spíš obava z něčeho uzavřeného a tajemného než skutečná neznalost. Hned k ní dodává druhou polovinu: kdo naopak tvrdí, že umění rozumí a ví, co je dobré a co ne, mluví jen o tom, jak to vidí on sám. „Já můžu mluvit dneska o té svý zkušenosti. Ne o tom říkat, co a jak je, ale jak to spíš vidím já,“ říká v rozhovoru pro Pátečníky. Sám se k umění dostal z podnikání v úplně jiném oboru, které dělal přes dvacet let, než ho opustil kvůli koníčku, který se mu vymkl z ruky. Jeho firma Art Lines zastupuje žijící české malíře, sochaře a skláře, od roku 2015 staví sochy do ulic českých měst a čtvrtým rokem drží výstavní platformu pro české autory v Benátkách.

Jak snadno se dá nachytat i poučené publikum, ukazuje historka z komentované prohlídky. Mladí lidé, nejspíš z FAMU, nechali kolemjdoucí nafotit mobilem plechovky a kanály, z fotek udělali černobílé reprodukce a pozvali na vernisáž fotografa Jiřího Machta. Hosté vážně rozebírali, kam se autor posunul. Pak se strhla opona a za ní visela skutečná Machtova výstava. „Já musím říct, že nakonec i ty fotky nevypadaly špatně,“ komentuje Škarka a přiznává, že by se možná nechal nachytat taky.

Kdo se hned ptá, za kolik to bude za rok, většinou nekoupí

Škarka se umění věnuje řadu let, a přesto potkal jen dva lidi, kteří se ho při výběru díla ptali především na to, kolik bude mít za rok nebo za dva. Oba příběhy skončily stejně. „Nakonec to nekoupili, protože se to manželce nelíbilo,“ vzpomíná. Z toho vyvozuje pravidlo, které dnes bere skoro jako jistotu: když někdo začne o investici mluvit od první věty, obchod se neodehraje, nebo o něj Škarka sám nestojí. Základní princip zůstává prostý. Něco se vám líbí, tak si to pořídíte domů. Teprve potom má smysl potkat člověka, který se v oboru orientuje a řekne vám, jestli to, co se vám líbí, má i hodnotu. A jestli má potenciál růst, to už je podle Škarky „složitější koktejl“: záleží, jak se o sebe autor stará, jakou má historii, jestli publikuje a vystavuje.

U současného umění doporučuje držet v hlavě tři věci najednou: dílo se vám líbí, jsou to jinak uložené peníze než v bance a visí na stěně, takže z něj máte radost každý den. „Hodnota je hodnota pro tebe a nemusí to mít něco společného s investicí,“ shrnuje. Budoucí cena je podle něj čirá spekulace.

Jak poznat, že dílo žijícího autora má hodnotu?

Nejrychlejší cesta nevede přes aukce, ale přes samotného autora. Žijící umělci jsou podle Škarky většinou velmi zdatní ve vlastní prezentaci, takže stačí otevřít jejich web a sociální sítě. Najdete tam historii výstav, co bylo, co je a často i co chystají. Z toho se dá odvodit, jestli je autor aktivní, jestli se mu někdo věnuje a jestli se jeho jméno objevuje i jinde. „Když už to má vyšší ceny, tak ty ceny jsou většinou zasloužený. To není tak, že by si to někdo vysunul z prstu,“ říká Škarka. Co znamená vyšší cena, se liší podle kupujícího: pro někoho je to 60 tisíc korun, jiní autoři se prodávají za stovky tisíc a někteří za miliony. Cena by měla být potvrzená z několika nezávislých zdrojů, případně i aukcemi. A když dílo žádnou dohledatelnou historii nemá, je to podle Škarky samo o sobě zvláštní.

Na českém trhu si Škarka všímá jedné anomálie: ve světě se fotografie prodává za ceny srovnatelné s malbou, u nás ne. Kdo chce začít s menším rozpočtem, může sáhnout po litografii nebo po práci absolventa akademie, který už vystavuje. U jednoho autora bývá větší obraz dražší než menší, o ceně má rozhodovat formát, ne emoce autora.

Toyen a Kupka jsou lokální komodity, a u těch se spekuluje

Škarkova firma se věnuje hlavně žijícím autorům a spekulace s díly nežijících mistrů ji nezajímá. Právě u nich je ale investiční potenciál nejzřetelnější a Škarka o nich mluví jako o komoditách na trhu s uměním. „Takže máme tady svý Toyen a Kupky, které si dočteš, že byly vydražené za 40 milionů. Další aukce za 60 milionů, další za 80. A hodně pravděpodobně v příští aukci to bude zase vyšší,“ popisuje. Na těchto jménech panuje shoda, a to minimálně v České republice, takže jako uložení peněz fungují. Cena vzniká v aukci: kdo přihodí nejvíc, určí hodnotu díla. Škarkovi ovšem vadí, že jde o komodity lokální. Rád by, aby Česko mělo i komodity světové, a proto se snaží dostat české autory ven, hlavně do Benátek, kde jeho sklářská výstava předloni vyhrála Venice Glass Week.

„Nespekulujeme s minulostí, ale snažíme se podílet na budoucí historii,“ říká Ondřej Škarka.

Součástí té budoucí historie má být český výběr: tři malíři, tři sochaři a tři skláři s úspěchy v zahraničí. Z projektu pro autory do 35 let mají vzejít tři instalace, v benátském Arzenálu, na předměstí Reykjavíku a v Ústí nad Labem.

Co je provenience a proč od třístránkového příběhu utéct

Provenience je původ díla. Když má obraz doloženou historii, byl v nějaké sbírce, je zdokumentovaný a figuruje v katalogu, má podle Škarky jinou hodnotu než obraz, jehož původ se prokázat nedá. Právě u nežijících autorů se provenience v aukcích řeší nejvíc a bohužel velmi často chybí. Škarka má jednoduchý varovný signál: „To si přečteš třeba zajímavý příběhy na dvě až na tři stránky. Tak od toho já radši doporučuji utíct.“ Myslí tím vyprávění o tom, jak obraz putoval válkou, někde se zapomněl a pak se našel u babičky na půdě. Falz podle něj po trhu lítalo hodně a vznikaly už v době, do které se díla hlásí. Ani znalecké posudky nemusí být oporou, protože bývají protichůdné. A i když se říká, že dílo prošlé aukcí u Christie's nebo Sotheby's je prověřené, Škarka připomíná, že i tam se stalo, že prodali falza.

Laik podle něj falzum prakticky nepozná. Nepovedené pokusy odhalí i člověk, který má něco nakoukáno, u všeho ostatního se musí vyjádřit autorita, ve světě často jediný znalec na daného autora. Škarka proto radí jít za odborníkem a dělá to i sám: na nežijící autory si najímá specialisty. Někdy stačí poslat fotku a odpověď přijde obratem: „Tak to ani neber.“ Art Lines proto dokumentuje díla žijících autorů už dnes a vydává k nim certifikáty, dokud je umělec naživu.

Proč v Česku skoro chybí galerie, které umělce živí?

Škarka je k českému galerijnímu trhu kritický. Ve světě funguje model, kdy galerie umělce zastupuje výhradně: zajistí mu odbyt, stará se o jeho dobré jméno, vydává publikace, pořádá výstavy, určuje cenotvorbu a je jediným prodejcem jeho děl. Autor je jí za to věrný, protože ho galerie uživí a on se může věnovat tvorbě. „To se tady vlastně až na výjimky v podstatě víceméně neděje,“ říká Škarka. Český úspěšný umělec je podle něj zároveň dobrý marketér a obchodník sám sebe, což nepovažuje za nejlepší cestu, i když připouští, že někdo zvládá obojí. Má to i praktický důsledek pro kupujícího: v Česku se běžně stává, že v ateliéru koupíte výrazně levněji než v galerii. Podle Škarky to dlouhodobě neprospívá nikomu. Autor si podráží vlastní cenu a trh ztrácí důvěru. U dobře vedeného autora by se to stát nemělo a cena v ateliéru i v galerii má být stejná.

Výhradní zastoupení je podle něj nutnost, když chcete autora dostat do zahraničí: nemůžete mít jednu cenu v Praze a jinou v Itálii. Teprve exkluzivita dovolí galerii do autora investovat a dělat mu propagaci ve světě. Na stát Škarka nespoléhá, hlásí se k pravicovému smýšlení. Přesto mu vadí, že Česko má několik let zavřený pavilon v Benátkách a podceňuje diplomacii skrze umění. Domácí instituce jsou podfinancované, až na výjimky nebudují sbírkové fondy a soukromí sběratelé je předbíhají.

Fond za 20 milionů dokáže pohnout trhem, ale nevyplatí dividendu

Investiční fondy do umění v Česku existují, ale je jich málo a jde spíš o uzavřené party lidí, které se dohodnou, do čeho investovat. Škarka o jejich dlouhodobém smyslu pochybuje a před lety si to s kamarádem ekonomem propočítal. „S relativně malýma prostředkama, řekněme 20 milionů, se dá nakoupit velký množství umění, udělat i velmi kvalitní sbírku a dá se s těma penězma dokonce i ovlivnit ten trh, můžeš vlastně ovlivnit tu cenu toho autora, všechno funguje, ale až na tu likviditu,“ popisuje. Když má fond za tři nebo pět let vyplácet dividendy, nedokáže díla dost rychle prodat. Proto sází na to, čemu říká aktivní správa sbírek. Sběratelé drží každý svůj kousek dortu, díla se půjčují na výstavy, kde je instituce pojistí, dopraví a zároveň jim zvednou hodnotu.

Součástí správy je i pronájem do soukromých kanceláří, třeba advokátních, které chtějí na stěnách originály. Škarka se dočetl, že největší byznys s uměním v Londýně je právě pronájem. Horší je pojištění: produktů na pojištění umění je v Česku podle něj žalostně málo, prakticky jen zahraniční. Strachu o sbírku vás to nezbaví. „Ale nebudím se hrůzou,“ dodává.

Kolik peněz na začátek a kam obraz pověsit?

Když se Škarky moderátor zeptal, co si koupit za našetřených 60 tisíc, aby to nebyly vyhozené peníze, odpověděl ze zkušenosti: „A však to dopadlo, že si koupíš něco za 120.“ Podle něj to funguje tak, že dílo uvidíte, musíte ho mít a peníze se vždycky najdou. „Nic není drahý,“ dodává. Praktická rada zní: chodit po výstavách a vytušit, co se vám líbí, nebo tomu dát prostor a sednout si s někým, kdo se v oboru pohybuje. Škarka takhle sedává s manželskými páry, které si postavily dům a chtějí do něj umění. Právě teď řeší případ, kdy žena chce monochromatická abstraktní díla a muž barevná, takže se rozhoduje podle toho, kdo sedí kde a na jakou stěnu kouká. A doma se to musí líbit i manželce, pokud tedy nejde o pánský pokoj nebo pracovnu.

Sám Škarka si nikdy nekoupil obraz jen tak. Vždy ho kupuje na konkrétní místo, do obýváku, do jídelny nebo na schody, i když je zrovna obsazené. Stejnou cestu podle něj projde každý sběratel: nejdřív byt, potom dům, a dřív nebo později se zaplní, takže menší díla vyměníte za větší, nebo řešíte depozit. A kdo hledá pítko pro ptáky na zahradu, nemusí do hobbymarketu. Sochař Lukáš Rejs právě opravoval své pítko pro botanickou zahradu a autorů ochotných udělat takovou věc na zakázku je podle Škarky celá řada.