Obraz za 1,337 bitcoinu a dům jako klec s křečky: Ztohoven o Paralelní polis

Otazník místo neonového srdce dal skupině Ztohoven program

Skupina Ztohoven vznikla z generační potřeby dát o sobě vědět. Sešli se v ní lidé od street artu a graffiti, grafici, konceptuální umělci i malíři. Jméno si vymysleli podle slovní hříčky starší skupiny Pode Bal a s jasným záměrem: když se prosadí ve veřejném a mediálním prostoru, bude moderátorka ve slušném kostýmku muset ve zprávách nahlas vyslovit „z toho ven“, a tedy i slovo, které se v tom skrývá. Jméno jim prý dodnes slouží i jako filtr. Kdo s nimi chce opravdu diskutovat, píše ho se z. Kdo je chce shodit, napíše s. Skupinu ale nejvíc definovala jedna z prvních akcí. Nad Pražským hradem tehdy svítilo neonové srdce Jiřího Davida, který byl dokonce profesorem několika členů Ztohoven. Svítilo v dnech, kdy končil mandát Václava Havla, a mladým umělcům přišlo příliš patetické a prvoplánové. Přetvořili ho na otazník, podle vlastních slov až na třetí pokus.

Za politickým gestem se přitom schovávaly i velmi soukromé důvody. Jeden z tehdejších členů vzal nahoru za srdce dívku, aby jí ukázal výhled, a strávili tam spolu intimní chvíli. Když se s ním pak rozešla, otazník jí měl vzkázat, že to nechápe. Ostatní měli své vlastní pohnutky a všechno nakonec přikryli politickým prohlášením, na kterém se shodli. Otazník skupině zůstal jako metoda. Projekty Ztohoven podle jejích členů nikdy neříkají, co je špatně a jak to spravit. Symboly mají ukázat směr přemýšlení a odpověď si má každý najít sám.

Co je Paralelní polis a co s ní měl Václav Benda?

Paralelní polis je pojem filosofa a disidenta Václava Bendy z let 1977 a 1978. Benda tvrdil, že společnost je opravdu svobodná teprve tehdy, když respektuje existenci té paralelní. Představoval si pod ní paralelní kulturu, tedy Plastic People of the Universe a undergroundové kapely, ale také paralelní trhy fungující nezávisle na státu, a dokonce paralelní soudy. Petr Žílka, právník vzděláním a nejmladší ze tří hostů, ale Bendovy texty nečte jako popis ideálního světa. Podle něj popisují velmi praktické strategie, kterými se chartisté vymaňovali z autoritářského prostředí. Ztohoven si jméno vypůjčili pro dům v Praze 7, který má lidi v takových strategiích vzdělávat a otevírat debatu o tom, co přijde. Nejde o celosvětové hnutí, ale o jeden z mnoha projektů skupiny. Žílka přitom odmítá roli proroka: věštit lidem světlou nebo temnou budoucnost je mu podle vlastních slov odporné.

Rozdíl proti sedmdesátým letům vidí Žílka hlavně v nástrojích. Tehdy byl samizdat a bytové semináře a možnosti, jak šířit informace tak, aby je StB nedohledala, byly omezené. Člověk v Číně nebo v jiném autoritářském režimu dnes může sáhnout po síti Tor, která obejde cenzuru, a po dalších volně dostupných nástrojích. K projektu ho přivedlo přesvědčení, že svobody nejsou ničím zaručené a že ústavní garance, o kterých se učil na fakultě, v reálném světě samy nestačí. Pavol Lupták dodává, že Bendova vize se nikdy nenaplnila. Částečně se jí přiblížilo jen Polsko na začátku osmdesátých let, kde katolická církev pod svými křídly dovolila lidem i svobodně obchodovat.

Kryptoanarchisté z Kalifornie popsali bitcoin dvacet let předem

Pavol Lupták je etický hacker a hned na začátku boří představu maskovaného zloděje, který krade peníze z bankovních účtů. V technické komunitě je hackerem každý, kdo technologiím rozumí do hloubky a umí je upravit nestandardním způsobem. Etický hacker, jinak penetrační tester, dělá technicky totéž co ten zlý, jen po dohodě se zákazníkem, například s bankou. Místo krádeže čísel kreditních karet jí na konci odevzdá zprávu se všemi zranitelnostmi, které našel. Hackovat se podle Luptáka dá jakákoli oblast života. Sám byl na kurzu biohackingu, kde si extrahoval vlastní DNA a zkoumal, jestli je ta z vlasu stejná jako ta z krve. Do Paralelní polis přinesl vedle Bendy druhou inspiraci: hnutí cypherpunks, kryptoanarchisty, kteří se začátkem devadesátých let sešli v Kalifornii a věřili, že šifrování dá jednotlivci svobodu, jakou historicky nikdy neměl.

Jejich manifest z roku 1993 podle Luptáka předpověděl šifrovanou komunikaci, anonymní obchod i vlastní decentralizované peníze. S nástupem bitcoinu se po dvaceti letech naplnil do puntíku. Prvním nástrojem bylo PGP, zkratka pro pretty good privacy, které dovoluje dvěma lidem kdekoli na světě psát si šifrovaně tak, že do jejich komunikace nikdo jiný nevidí. Lupták rád cituje kamaráda kryptoanarchistu: technologie udávají směr a politici jen následují. Parlamentní demokracie stará pár set let podle něj technologický pokrok nestíhá.

Jak má fungovat společnost bez centrální autority?

Podle Luptáka na dobrovolných dohodách. Anarchie pro něj neznamená chaos a zmatek, ale nepřítomnost centrální moci a spontánní pořádek, společnost, kde je nejdůležitější jednotlivec a kde jsou všechny vztahy dobrovolné z obou stran. Každý vztah vynucený jednostranně považuje za nemorální, a proto i zdanění. Anarchokapitalismus vysvětluje podnikatelům v sále jednoduše: je to dnešní společnost s tím rozdílem, že všechno, na co má stát monopol, přejde do soukromých rukou. „Takže třeba vznikne 700 systémů EET,“ říká Lupták. Sám přiznává, že anarchokapitalismus je zatím utopie. Kryptoanarchie ale podle něj funguje. Na desítkách anonymních tržišť obchodují možná statisíce lidí a poctivost hlídají dva mechanismy: hodnocení, jaké znáte z Airbnb nebo Uberu, a úschova u třetí strany, obdoba notářské úschovy při koupi bytu. Kdyby tržiště podvádělo, deset tisíc kupujících a prodávajících se prostě odstěhuje jinam.

Petr Žílka je smířlivější. „Internet je bez centrální autority,“ připomíná, ale fungující společnost bez regulací si představit nedokáže. Jde mu o to, odkud regulace přichází. Taxikářské licence měly kdysi zaručit, že řidič je příčetný a umí řídit. Dnes stejnou službu dělá hodnocení od zákazníků na TripAdvisoru, Bookingu nebo Uberu. I ty jsou ale pořád centralizované firmy. Další krok vidí Žílka v plně decentralizovaných tržištích, jako je OpenBazaar, a v chytrých smlouvách převedených do kódu. Roman Týc, který o sobě říká, že je v domě ten starší, se k nim hlásí jen napůl: „Já jsem v celém tom baráku nejmenší anarchista. Já jsem minarchista.“ Věří v minimální stát.

Kavárna jen za bitcoiny lidi nepřevychovala

Roman Týc to přiznává bez obalu. „Já musím říct, že jsem si myslel, že bude stačit, že otevřeme dům a dole budeme dělat špičkový kafe, který si lidi budou moct koupit jenom za decentralizovanou kryptoměnu Bitcoin,“ říká. Přesvědčení mu vydrželo dlouho. Lidé ale nakonec s bitcoinem pracovali jen přes žetony a do hloubky, kterou zakladatelé v projektu viděli, se jim nechtělo. Po dvou a půl letech byl zklamaný, že široká veřejnost není tak hladová po nových podnětech jako on. Kavárnu přitom nestavěli na běžném obchodním modelu, ale na vzdělávacím: měla lidem nenásilně dát první zkušenost s bitcoinem. Sami Ztohoven ji předtím neměli. Ve skupině se málem poprali v debatě o tom, co všechno bitcoin způsobí, a pak zjistili, že ho nikdo z nich nemá.

Týcův první bitcoin přišel s obrazem, který od něj koupil Pavol Lupták za 1,337 bitcoinu, protože je to hackerské číslo. Podle Týce šlo snad o první umělecké dílo v Česku koupené za kryptoměnu. Za utržené bitcoiny pak pozval Petra Žílku na večeři do baru u Národního divadla. Pro Týce je ale uměleckým dílem celý dům. Když lidé z domu řekli, že nebudou brát EET, systém podle něj nevěděl, jak reagovat. A jednomu známému, který namítl, že je to přece jen barák, odpověděl takhle:

„Kdyby sis vzal klec, dal sis do té klece křečky a umístil to do galerie, tak už to umění je. Není to klec, ale je to dům a těma křečkama jsou lidi, který tam přijdou,“ vysvětluje Roman Týc.

Po dvou a půl letech si dal tři měsíce odstup kvůli výstavě a po návratu potkával v domě lidi, které nezná. Začal se tam cítit cizí a bere to jako dobré znamení: zakladatelé se od začátku domluvili, že jednou ustoupí. Revoluci přitom nechce. „Já jsem za stát rád, já jsem stejně tak jako rád i za špatného umělce na scéně,“ říká a cituje Jaromíra Jágra, že díky svému protivníkovi je člověk tím, čím je.

Měsíc ve vězení a placenta, kterou vám v porodnici nedají

Kde svoboda končí, se ukázalo, když se z publika přihlásil autor knihy Pohřbívání svobody a zeptal se, které útoky na svobodu jsou nejvážnější. Roman Týc odpověděl vlastní zkušeností z vězení, kde strávil měsíc. Pokutu 60 tisíc korun odmítl zaplatit, protože svůj čin nepovažoval za trestný. Vadilo mu, že ho soudil trestní, a ne občanský soud: škodu je ochoten uhradit, když mu ji prokážou, ale trestat se nenechá. Totéž podle něj skupina prožívala u soudu kvůli rudým trenýrkám velkým dva na dva metry, které vyvěsili na Pražském hradě. Ve vězení ale potkal lidi, kteří tam strávili většinu života a nesvobodně se cítí venku. Podobný zmatek viděl po roce 1989 i u některých příbuzných. Svoboda je proto podle něj velmi subjektivní. „Pointou bylo, že jsem se v té base necítil být uvězněn,“ říká Týc a hned dodává, že po třech nebo šesti měsících by mluvil jinak.

Petr Žílka přidal příklad, který čekal málokdo. S partnerkou čekají dítě a dali přednost porodnici před domácím porodem. Po porodu ale nemáte právo na vlastní placentu, nemocnice ji odebere a víc ji neuvidíte. Na jaře přitom Žílka v Tel Avivu představoval startup, který v placentě objevil unikátní proteiny se slibným léčebným potenciálem, i u nemocí jinak neléčitelných. Výzkum zaštiťují univerzity v Hamburku a Tokiu, jenže smí běžet jen v několika zemích, kde se s placentou nakládat dá, a závisí na dárcích, protože placentu nesmí vykoupit. Lupták k tomu dodává, že takové zákazy obvykle nevznikají z nějakého plánu politiků. Jsou výsledkem lobby, které využívají státní monopol na zákony k ochraně vlastního byznysu.