Historik přečetl všech 15 000 stran losinských spisů a Boblig z filmu v nich není

Proč je úvodní scéna Kladiva na čarodějnice celá vymyšlená?

Vávrův film začíná scénou, v níž Boblig v podání Vladimíra Šmerála sedí ve své prázdné hospodě, medituje se sluhou nad špatnými časy a divák hned ví, s kým má tu čest. Podle profesora Jaroslava Čechury, který o losinských procesech přednášel pro Pátečníky, je celá tahle scéna fikce hned z několika důvodů. „Boblig nevlastnil hospodu. Boblig v Olomouci, kde bydlel, nevlastnil ani dům. A jelikož byl šlechtic, představa, že roznáší někde pivo, je poněkud surrealistická," říká Čechura. Boblig bydlel v nájmu a živil se jako advokát, mimo jiné zastupoval olomouckou kapitulu v soudním sporu o krčmu u Litovle. Obraz požívačného, hrabivého a nevzdělaného hrubiána, který se táhne literaturou i filmem, se podle Čechury prostě rozchází s historickou realitou. A právě tenhle rozpor je úhel, pod kterým doporučuje k celým procesům přistupovat.

Kdo byl doopravdy Boblig z Edelstadtu?

Heinrich Franz Boblig se narodil roku 1611 v městečku Zugmantel, dnešních Zlatých Horách na moravskoslezském pomezí, do bohaté obchodnické rodiny, o níž je první zmínka už na počátku 16. století. Jeho otec Andreas studoval na univerzitě ve Vídni a poté na italské univerzitě v Sieně. Sám Boblig vystudoval ve Vídni filozofii a pak dva až tři roky práva. Čechura upozorňuje, že mezi lety 1590 a 1630 patřili Bobligové k výjimečně vzdělaným rodinám v českých zemích, a to v malém venkovském městečku. Boblig sloužil olomouckému biskupovi, pak magistrátu města Olomouce a za třicetileté války odešel jako voják do Uher. Kolem roku 1640 se ve Slezsku, kterým tehdy procházely vlny procesů z let 1639 až 1642, poprvé setkal s čarodějnickými kauzami. Byl třikrát ženatý, naposledy se ženil v jedenaosmdesáti, a jeho první žena spojená s Lobkovici byla roku 1680 pohřbena přímo uvnitř olomouckého chrámu svatého Mořice. Takové místo, dodává Čechura, se hned tak někomu nedostalo. Boblig zemřel v lednu 1698 v sedmaosmdesáti letech.

Jak jedna ukradená hostie spustila procesy, které trvaly 18 let?

Na velikonoční pondělí roku 1678 šla starší žena jménem Šuchin z vesnice u Velkých Losin na mši do blízkého Sobotína. Při přijímání si hostii nechala v ústech, vyndala ji do šátku a chtěla ji odnést domů. V kraji to podle Čechury bylo naprosto rozšířené: posvěcené hostii se odedávna přisuzovaly zázračné účinky, klasicky se dávala krávě, aby lépe dojila. Jenže u oltáře stál nový, patnáctiletý ministrant, kterého její zvláštní pohyby se šátkem zarazily. Nahlásil to kostelníkovi, ten faráři a tím momentem se spustila vlna procesů, při níž skončilo na hranici v Losinách skoro sto lidí a v blízkém Šumperku dalších asi čtyřicet. Procesy trvaly 18 let a neskončily žádným vítězstvím nad čarodějnictvím. Když se mladý Žerotín ujal správy panství, požádal císaře o jejich zastavení. „Ne, že by vyhubili poslední čarodějnici tamhle v hornom dolnom, ale že se prostě řeklo, bude konec," shrnuje to Čechura.

Co se skutečně dělo na Petrových kamenech?

Sabaty na Petrových kamenech nebyly podle Čechury výmysl vynucený mučením. Lidé se tam scházeli zpravidla čtyřikrát do roka, na Valpuržinu noc před prvním májem, v létě kolem svatého Bartoloměje, na podzim a kolem Mikuláše, a v některých obdobích se tam sešlo najednou i několik set osob. Přicházely ženy z Olomouce, z Jeseníku i Rýmařova a rýmařovský farář jménem Paps tam docházel se svou kuchařkou. Účastníci sami sebe označovali za čarodějnice a čaroděje a nové členky získávali tak, že vytipovanou ženu dvě zkušené čarodějnice přiopily. A rozhodně nešlo o spolek vyděděnců, chudé mezi sebou výslovně nechtěli.

„To nebyly žádné žebračky, žádné marginální osoby. Byly tam ženy měšťanského původu, i šlechtičny." (prof. Jaroslav Čechura)

O tom, co se na vrcholu dělo, vypovídali účastníci sami a bez okolků: „Oni doslova říkají, my jsme tam žrali, skákali, tancovali, ale také souložili," cituje Čechura ze spisů. Někdy v sedmdesátých letech se skupina dopustila i rituální vraždy: ukradli beránka, symbol Krista, pověsili ho za nohy na strom a zabíjeli ho se slovy, že zabíjejí Ježíše Krista. Že nešlo o chiméry, dokládá hejtman janovického panství, který nechal na Petrových kamenech pohřbít svou manželku. Kosterní pozůstatky se tam při výzkumech skutečně našly.

Mučili vyšetřovatelé každou obviněnou?

Nemučili, a to je jeden z největších omylů v obrazu losinských procesů. Podle Čechury bylo útrpné právo použito sotva u 20 procent případů, zejména zpočátku ženy o svých cestách na Petrovy kameny vyprávěly samy. U první odsouzené skupiny čtyř žen se tortura použila jen jednou a Čechura to doložil nečekaným pramenem: katovskými účty. Kati byli placeni od úkonu a v účetním materiálu přesně vypsali, kolik dní se čemu věnovali a kolik stálo nasazení mučicích nástrojů. Stejně přesně jsou vyčísleny i náklady na vězně. První obviněná Šuchin byla vězněna skoro 500 dnů a živilo ji panství, které si pak výdaje na procesy odečítalo z odvodů státu. Čechura uvádí příklad: panství mělo ročně odvést řekněme 1000 zlatých, dalo jen 600 a zbylých 400 se odepsalo jako náklad na čarodějnické procesy. Sám přiznává, že s takhle racionálním účetnictvím na konci 17. století nepočítal.

Kdo doopravdy posílal losinské ženy na hranici?

Rozsudky nevynášel Boblig, ale apelační soud na Pražském hradě, nejvyšší soud Království českého. Ten musel schválit všechno, co se v Losinách dělo, včetně použití tortury, a dochovala se k tomu bohatá korespondence. Boblig vedl jen vyšetřující inkviziční soud, který podle Čechury nemá nic společného se středověkou inkvizicí, a sám o mučení ani popravách rozhodovat nesměl. Jak přísně to fungovalo, ukazuje detail s exekucemi. Odsouzené ženy dostávaly na krk pytlík se střelným prachem, aby v ohni netrpěly. Při první exekuci v září 1679 ale prudký vítr v losinském údolí pytlík jedné ženy oddálil od ohně a ta trpěla dlouho. O případu se dozvěděl sám císař Leopold I. a v pamětní zprávě protestoval proti nehumánnímu zacházení s nešťastnicemi. Když pak Boblig při další exekuci nechal ženy nejprve popravit katem a teprve potom spálit, apelační soud ho písemně napomenul, že porušil nařízený postup. Podřízený soud měl poslouchat.

Vydělal někdo na majetku popravených?

Oblíbená teorie říká, že čarodějnické procesy vznikly proto, aby někteří lidé získali majetek druhých. Čechura ji konfrontoval s pozemkovými knihami, které se na Moravě vedly stejně jako v Čechách, a nic takového v nich nenašel. Když byla hospodyně z venkovského gruntu popravena, nestalo se, že by v úterý po nedělní popravě proběhly majetkové převody ve prospěch cizích lidí. Majetková kontinuita rodiny zůstávala nedotčená, podobně jako se i městská privilegia tehdy ctila stovky let nazpátek. Náklady na procesy přitom byly vysoké, samotné věznění staré Šuchin po dobu bezmála 500 dnů je ve spisech přesně vyčísleno. Panství si je nechávalo proplácet od státu, takže ani vrchnost na procesech nijak zjevně nebohatla. „Není jasně prokázáno, že ta majetková motivace byla tou klíčovou. To rozhodně není," uzavírá Čechura s tím, že tahle otázka má obrovskou světovou literaturu.

Byl děkan Lautner nevinný mučedník?

Šumperský děkan Lautner, nejslavnější oběť procesů, se podle spisů čarodějnických shromáždění skutečně účastnil a jeho partnerkou byla jeho kuchařka. Poměr s ní sám přiznal při výslechu, a to bez mučení, tortura přišla až na konci jeho pětiletého věznění. Řekl doslova, že je slaboch a že s tou paní poměr měl. Lautner navíc velmi rád tančil, a aby mu to šlo lépe, dával si vysvěcený katolický kněz do bot hostie, na stejném principu, na jakém měla hostie pomoct krávě k lepšímu dojení. Jenže jeden historik v roce 2002 do brožury o Lautnerovi napsal, že čestný děkan poměr se svou kuchařkou v žádném případě neměl. „No tak kdo měl pravdu? A to je hlavní problém výkladu těch čarodějnických procesů. Protože prostě se tam vkládá něco, co tam není," říká Čechura. O pramenech je podle něj třeba mluvit tak, jak samy mluví, ne jak by se nám líbilo.

Jak se čte 15 000 stran německých spisů ze 17. století?

Losinské spisy mají 15 000 stran psaných němčinou druhé poloviny 17. století, prokládaných latinou a hlavně naprosto chronologicky neuspořádaných. V krabici s pěti sty papíry leží list z roku 1675 vedle listu z roku 1684 a protože někdo materiál v 19. století perem prostránkoval, nejde přerovnat. Čechura si proto založil soubor na každý rok a ke každému údaji si zapisoval číslo fotografie, jinak by chronologicky blízké dokumenty roztroušené po celém fondu nikdy nedal dohromady. Jen zorientovat se v materiálu mu trvalo rok a podle jeho slov ho před ním nikdo kompletně neprostudoval. Se slezskými výrazy mu pomáhal dnes online dostupný výkladový slovník bratří Grimmů o 32 dílech, z nichž každý má nejméně 500 stran. A proč se do toho pouštěl? „Mě to baví. To je téma, který jsem si dal já sám. To mi nikdo nenařídil," odpověděl na dotaz z publika.