Čapkových pátečníků bylo šedesát, ne deset: kdo chodil do vily na Vinohradech

Kolik bylo Čapkových pátečníků? V literatuře deset až třicet, Bílek má šedesát

Historik Jan Bílek z Univerzity Hradec Králové se v přednášce pro Klub Pátečníků pustil do počítání, které zatím nikdo nedotáhl. V literatuře se obvykle vypočítá deset, dvacet, nejvýš třicet pátečníků, kteří chodili ke Karlu Čapkovi. Bílek po letech práce s dopisy, kresbami, fotografiemi a vzpomínkami došel k číslu 60 až 62 jmen a sám připouští, že ještě někdo přibude. Výzkum neuzavřel, a tak posluchače pustil přímo do své badatelské kuchyně. Přepočítal i samotná setkání. Pátky běžely od roku 1924 do Čapkovy smrti o Vánocích 1938 a Bílek jich napočítal kolem sedmi set, spíš mírně nad. Číslo považuje za realistické hlavně proto, že se už v roce 1925 ustálilo pravidlo, podle kterého hostitel ani jeho bratr Josef nemuseli být doma. Personál dům otevřel a pátek se konal i bez ústřední postavy.

Základní členění je prosté: člen a host. Host přišel jednou nebo párkrát, obvykle v krátkém období. Členy dělí Bílek podle času na trvalé, dlouhodobé a krátkodobé. Od začátku do konce podle jeho dosavadních zjištění docházeli bratři Čapkové, Karel Poláček a lékař Adlof. Žádné legitimace neexistovaly a nikdo nevedl protokoly. „Byla to privátní záležitost, nikoli organizovaný spolek,“ říká Jan Bílek. Právě proto je dohledávání jmen tak zdlouhavé.

Nejdřív byly procházky se Šrámkem, pátky přišly až na podzim 1924

Před pátečníky stojí přátelství se starším básníkem. Karel Čapek získal v roce 1922 samostatný byt v Říční ulici naproti bytu rodičů a od téhož roku udržoval kontakty s Fráňou Šrámkem, autorem Stříbrného větru, který na Čapkovu generaci silně působil. Šrámek se po první světové válce společnosti spíš stranil, ale Čapek ho chtěl získat. A tak s ním chodil na procházky, nejdřív v neděli, pak ve čtvrtek. V první polovině roku 1924 se přidal František Langer, který znal Šrámka z anarchistického období a byl jedním z nejbližších Čapkových přátel, potom Josef Čapek a Ferdinand Peroutka. Pět mužů, iniciační jádro. Mezitím Čapek jel v roce 1924 do Londýna informovat se, jak fungují kluby, a na přelomu října a listopadu přišel s trvalým pozváním do svého bytu pro skupinu, na kterou Josef Kopta vzpomínal jako na deset až jedenáct lidí.

Od jara 1925 se pátky stěhují do nové dvojvily na Vinohradech. V přízemí měl Čapek pro pátečníky pokoj o 22 metrech čtverečních se zatahovacími dveřmi do dalšího pokoje o 18 metrech. Bílek odhaduje, že se tam vešlo kolem třiceti lidí, vzpomínky uvádějí spíš 25. V roce 1935 se společnost přesunula do podkroví, do místnosti ve tvaru L s krbem v rohu, kam se vtěsnalo 25 až 30 osob, nejvýš 35.

U prvního pátku stálo deset až jedenáct mužů, samí spisovatelé a novináři

Koho Čapek v roce 1924 pozval, rekonstruuje Bílek hlavně ze vzpomínek Josefa Kopty. Vedle zakladatelské pětice to byl sám Kopta, spisovatel a novinář, který kariéru po druhé světové válce završil na Pražském hradě jako úředník pro kulturu u Edvarda Beneše. Dnes populární herec Kopta je jeho vnuk. Dál Karel Poláček, Vladislav Vančura, jeden literární kritik a také Jaroslav Durych, spisovatel a vojenský lékař. Dohromady vychází deset až jedenáct lidí, všichni z jedné branže. Čapkovi podle Bílka šlo o interakci s kolegy z literárních a novinářských kruhů, a tak se zpočátku mluvilo o literatuře, divadle, dramatu a společenském životě.

O tom, co kdo právě píše, se na pátcích nediskutovalo. Bylo to výrobní tajemství, žádná burza nápadů. Skupina byla výhradně mužská. Olga Scheinpflugová členkou nebyla, Čapek ji tam jednou představil a ona zase odešla, i když o pátcích hodně věděla.

Jak se z hosta stal pátečník

Právo pozvat nového člověka nebylo jen Čapkovo. Při jeho povaze se o doplňování společnosti podělil s těmi, kdo už pátečníky byli. Člen mohl po konzultaci s hostitelem přivést svého hosta, ten byl na setkáních pozorován, zkoumán a hodnocen, a když se ukázalo, že do společnosti zapadá, mohl se z hosta stát člen. Spisovatelské jádro se díky tomu rozrůstalo o další profese. Nedaleko vily stál Státní zdravotní ústav, který budoval lékař Bohumil Vacek, a Čapek měl kvůli svému otci k lékařům vždycky blízko. Přibyl tak lékař Adlof, zubní lékař Jiří Foustka, přítel Josefa Čapka, i gynekolog Karel Steinbach. Ten chodil na pátky až po pátcích, protože ordinoval, a zastihl jen protaženou debatu. Bílek ho označuje za člena nečlena.

Čapkova neteř to shrnula s úsměvem: strýc říká, že pátečníci jsou také sešlost jeho nakladatelů, zaměstnavatelů a rodinných příslušníků. Sedí to. Mezi pátečníky patřil Bohumil Přikryl, ředitel legionářského nakladatelství Čin, a ve třicátých letech Julius Firt z koncernu Lidových novin. Z rodiny přišel Karel Scheinpflug, bratr Olgy, diplomat Palivec, druhý manžel Čapkovy sestry Heleny, a manželé jejích dcer Osvald Brázda a Adolf Procházka.

V roce 1926 poslal Čapek Masarykovi seznam, s kým se u něj setká

Nejdůležitější pramen pro další jména pochází z roku 1926. Když Čapek na jaře zval Masaryka na návštěvu, poslal mu výčet osob, které do pátečníků docházejí. Bílek v tom vidí i čapkovské čechrání peříček: ukázat, kam až sahá jeho vliv a kdo je v jakém oboru autoritou. Na jaře téhož roku se pátečníci vypravili na pozvání do Lán a vznikly další dva výčty. Nakonec Čapek do Lán přivezl spisovatelské jádro: oba bratry, Šrámka, Langera, Přikryla, lékaře Adlofa, dramaturga a kritika Josefa Kodíčka, Poláčka a Vančuru. Nejel původně nabízený Peroutka, Bílek v tom cítí distanci a rivalitu. Pozváni byli, ale nejeli anglista Karel Kraus, historik a pozdější ministr školství Josef Šusta, ekonom a sociálnědemokratický poslanec Josef Macek, lingvista Vilém Mathesius a Masarykův archivář Vasil Škrach, kterého si prezident platil z vlastních peněz. To už je 25 jmen a k literátům přibyli historici, jazykovědci a ekonomové.

Další jména dodala silvestrovská aféra z roku 1927. Adolf Hoffmeister k ní v Přítomnosti otiskl fejeton a známou kresbu pátečníků. Na obrázcích zachytil třináct osob a o dalších třech psal, i s ním samým tedy šestnáct jmen, z nich tři nová: Hoffmeister, právník a kreslíř, Edvard Beneš a filozof Jan Kozák. Pátečníci psali i kolektivní dopisy Masarykovi a Benešovi a v roce 1929, když byl Čapek s prezidentem v Topoľčiankách, mu poslali pohlednici nadepsanou jako prezenční listina pátku. Z ní přibývá lékař Jaromír Bouček a jeho otec Václav Bouček, Masarykův advokát, publicista Alfred Fuchs z lidové strany a vysocí úředníci Hradu. Politicky šlo o celé spektrum: Vančura byl v roce 1927 aktivní komunista, vedle něj seděli sociální demokraté, národní socialisté, agrárníci i lidovci. Ze třicátých let Bílek doplňuje matematika Emila Schönbauma, světovou autoritu na sociální pojištění, sociologa Evžena Šterna, ekonoma Maxmiliána Bittermana nebo Čapkova anglického překladatele Paula Selvera.

Proč Nezval ani Durych mezi pátečníky nevydrželi

Dvě velká jména české literatury řadí Bílek jen mezi hosty. Vítězslav Nezval se při setkání s Masarykem v roce 1926 s prezidentem přel asi nejvíc ze všech a dalšího pozvání se mu patrně nedostalo. Jaroslav Durych, kterého Čapek jako spisovatele miloval, byl podle Bílka až bigotní katolík, na parlamentní demokracii nevěřil a od setkání si sliboval něco jiného. Oba příklady ukazují, co pátečníky drželo pohromadě: ne stranická příslušnost, ale společný světonázor zastánců demokracie. Kdo ho nesdílel, mezi pátečníky nevydržel. „Množství z nich byly autority ve svých oborech a někteří měli i přímou moc. A hlavně dohromady všichni měli vliv,“ říká Bílek. Vliv ve prospěch republiky v Masarykově podobě. Za hospodářské krize pátečníci pro Masaryka vypracovali dva programy, hospodářský a politický. Čapek je napsal vlastní rukou, leží v Masarykově soukromém archivu, Bílek je kolem roku 2010 editoval a radí v nich mimo jiné státní investice.

Na jaře 1938, po anšlusu Rakouska, se na pátku zastavil britský diplomat Bruce Lockhart a podle svých pamětí se snažil upozornit, co Československo v nadcházejících měsících čeká.

„Mají si zabalit kufr a odjet? To je přece nemožné. Ta racionální úvaha a ten prožitek té informace se vylučují. Oni tady pak musí zůstat a ten Mnichov, anebo ten rok 1939, nějak přežít,“ popisuje Jan Bílek dilema lidí, kteří dvacet let pracovali pro svůj stát.

Praví pátečníci končí Čapkovou smrtí o Vánocích 1938. Část okruhu byla židovského původu a šoa nepřežila. František Langer uprchl a v zahraniční armádě se stal generálem zdravotnictva. Další ztráty přišly v roce 1948, kdy Ferdinand Peroutka po zkušenosti z nacistického koncentráku zvolil emigraci, než aby se nechal zavřít znovu.

V kolik se začínalo, co se pilo a kdo platil chlebíčky

Za první republiky se v sobotu chodilo do práce, aspoň dopoledne, a pátek byl předělem před dnem a půl volna. První zmínky z Říční ulice mluví o třetí hodině, pak o půl čtvrté, nejpravděpodobnější začátek je podle Bílka šestnáctá hodina. Potvrzuje to i Masaryk: v roce 1926 mu Čapek nabídl různé časy a prezident si zvolil půl pátou, aby přišel do nejlepšího. Hosté se s hostitelem zdravili v hale u stolu na stupínku pod oknem, a když se jich sešlo víc, přešlo se do pátečnické místnosti. Jádro trvalo dvě hodiny, od čtyř do šesti, při zapálené debatě do sedmi, do osmi, výjimečně do desáté. Hospodyní byla paní Šunková. „Krásné jméno měla pro tu pozici. Opravdu se jmenovala Šunková,“ říká Bílek. Přišel i Václav Motl, nejdřív zahradník, pak správce domu a řidič, v domácnosti pracovala i jeho žena. Motl nosil jídlo a v hale odebíral svrchníky.

Šetrný Čapek podával černou kávu a džbánek vody. O další pohoštění se účastníci střídali, a protože to byly úkoly manželek, vzpomínají na to právě ženy: obstarat chlebíčky z lahůdkářství, požádat paní Šunkovou a přispět na suroviny. Jeden z pátečníků se zapsal tím, že v létě připravil na zahradě zabijačku, k ní bylo i pivo. Jinak se pilo víno a na rozloučenou moravská slivovice od Bojkovic, které Čapek někde říkal český koňak. Časem vznikl společný fond, do kterého se přispívalo a personál z něj pořizoval standardní občerstvení. Kolik lidí přijde, se dalo odhadnout podle sezony: přes léto sotva tři nebo čtyři, v sezoně dvacet, nejvýš pětadvacet.

Jak Bílek pátečníky dohledává: kresba, dopisy a fotografie z pasu

K uzavřené soukromé skupině bez stanov a zápisů se prameny hledají těžko. Bílek pracuje s Hoffmeisterovými kresbami a s fotografiemi, které Čapek pořizoval kolem let 1930 a 1931, než ho focení přestalo bavit. Dál jsou to dopisy a nakonec memoáry, které už snesou větší kritiku. „Dobrá detektivka, jak to v historickém oboru bývá, ale zároveň nesmírně náročná,“ říká Bílek a dodává, že to, co přednášel, nejsou výmysly, ale čtvrtstoletí nesoustavné práce a samé ověřené věci. Největší radost mu udělal Maxmilián Bitterman, poslední člověk z celku, kterého neuměl určit. Jméno a tvář dával dohromady přes úřední prameny policejního ředitelství a fotografii v pasu, až mohl po měsících v Národním archivu na Chodovci zajásat.

Naopak některá jména Bílek škrtá. Eduard Bass, šéfredaktor Lidových novin a Čapkův nadřízený, se ve výčtech pátečníků objevuje automaticky, ale patrně nebyl ani členem, ani hostem. K rodinným vzpomínkám je skeptický. Po televizním dokumentu mu volala paní z Vysočiny, že maminka říkala, že tatínek říkal, že chodil na pátečníky. U Čapka rozhodně ne. Slovo pátečníci se totiž v češtině nestalo historismem, ale obecným výrazem pro kohokoli, kdo se schází v pátek.