Car zakázal ukrajinštinu i v notových osnovách. Jak se v 19. století zrodil ukrajinský národ

Kdy se z Ukrajinců stal národ, a ne jen etnikum

Historik David Svoboda, ukrajinista z Muzea paměti 20. století, v přednášce pro Pátečníky rozlišuje dva pojmy, které se běžně pletou. „Etnikum, to jsou všichni, kteří vědí, čím nejsou, ale netuší, čím jsou. Zatímco národ, to je program,“ říká. Ukrajinské rolnické masy podle něj ještě hluboko v 19. století věděly jen tolik, že nejsou Moskalové, že Moskva a Petrohrad jsou daleko a že mají vlastní řeč a mravy. Historické vědomí, na kterém by stálo národní hnutí, chybělo. Program vznikal v hlavách nepočetných učenců kozáckého původu, kteří byli dávno začleněni do ruských imperiálních struktur, ale nezapomněli na časy hetmanátu. V roce 1846 založili tajnou společnost, Cyrilometodějské bratrstvo, pojmenovanou po slovanských věrozvěstech, kteří na Krymu vyzvedli ostatky svatého Klimenta. Bratrstvo chtělo svrhnout samoděržaví a proměnit říši ve federaci svobodných slovanských národů pod ukrajinským vedením. Mezi členy byl i básník Taras Ševčenko.

Car Mikuláš I. vyměřil Ševčenkovi deset let vyhnanství za to, že se v básni Sen vysmál carově choti. Trest výrazně převyšoval tresty ostatních členů bratrstva a car k němu připojil soukromou poznámku: ve vyhnanství má mít zakázáno psát a malovat. Ševčenko skončil pod přísným vojenským dohledem ve stepích Střední Asie u Aralského jezera, nakonec se vrátil a zemřel v roce 1861. Svoboda zdůrazňuje polský podnět. Po nezdařeném povstání roku 1830 polští literáti apelovali na svědomí Evropy a polští studenti v Kyjevě se dali na „chození do lidu“, hnutí chlopomanů, které mělo oba národy spojit do jedné proticarské fronty. Bez polského zaujetí ukrajinskou otázkou by podle Svobody bylo ukrajinské obrození „ochuzeno o podstatný impuls“.

Rusko se reformuje jen po prohraných válkách

Zlom, kdy se potůček obrození změnil v řeku, datuje Svoboda do padesátých let 19. století. Krymská válka trvala tři roky, cara Mikuláše I. stála život a jeho nástupce Alexandr II. ji dokončil. Hlavně ale obnažila zoufalou zaostalost ruské infrastruktury i armády. Z toho Svoboda vyvozuje pravidlo, které by podle něj měli znát „dobře placení lidé v americké administrativě“ i čeští novináři: „Rusko se po evropsku liberalizuje, civilizuje pokaždé po prohraných válkách, ale nikdy po válkách vítězných.“ Odtud i jeho aktuální pointa. Představa, že si Rusko musí zachovat tvář a Vladimir Putin má vyváznout bez úhony, je podle něj prací na tom, aby se 21. století stalo stoletím válek s Ruskem. „Takové Rusko, které nevyvázne z ukrajinské kampaně poražené, bude nadále nebezpečné,“ říká.

Krymská porážka spustila modernizaci, a ta přepsala demografii Ukrajiny. Rok 1861 přinesl zrušení nevolnictví a horečnou výstavbu průmyslu. Jih a východ Ukrajiny byly do té doby po staletí řídce osídlenou stepí, spádovou zónou Krymského chanátu a domovem kozáků, kteří hranici bránili před nájezdníky. Teprve kolonisté z vnitřní Ukrajiny i z neúrodných ruských gubernií step zalidnili. Ukrajinský etnický areál se tak paradoxně za ruské nadvlády značně rozšířil.

Donbas byla step. Vybudoval ho zahraniční kapitál a směs národů

Nejvýmluvnějším bodem je podle Svobody budoucí Doněck. V místech dávné kozácké osady rozbil stan velký továrník z oboru metalurgie John Hughes. Ukrajinština i ruština jeho jméno vyslovují Juz, a tak se rostoucí průmyslový aglomerát jmenoval Juzivka. Teprve od roku 1924 nesl jméno Stalino a toto „odporné jméno“, jak říká Svoboda, bylo v roce 1961 vyměněno za dnešní Doněck. Bez zahraničního kapitálu by Rusko tuto oblast nikdy nepřetvořilo v tak ekonomicky cennou pánev. Pracovní síla sem proudila z Ukrajiny, z Ruska i odjinud: Češi, Němci, Arméni, Židé, Tataři, Kurdové. Vznikl průchozí, dynamický kraj s kriminalitou, stávkami a později i prosovětskými náladami, kde ale podle prvního sčítání lidu v Ruské říši roku 1897 měli těsnou převahu Ukrajinci. Jedinou oblastí Ukrajiny s ruskou většinou byl Krym, a ten byl dosídlován až ve druhé polovině 20. století.

„Od pojmu ruskojazyčný byl jenom krůček k tomu, aby se řeklo ruský,“ říká David Svoboda o tom, jak česká publicistika posledních deseti let líčí východ Ukrajiny.

Města na jihu a východě byla rusifikovaná v tom smyslu, že ruština byla komunikačním jazykem impéria. Právě odtud vzešli etničtí Rusové Leonid Brežněv a Nikita Chruščov, jejichž předkové přišli z málo úrodných ruských oblastí za obživou. Svoboda připomíná i druhou stranu mince: Kurská oblast byla historicky územím, které poprvé osídlili kozáci, takže ukrajinský vpád do ní byl „vpád Ukrajinců na ukrajinské území“. Putin má podle něj pravdu, že hranici mezi ruskou republikou a Ukrajinou do značné míry nakreslili bolševici.

Co zakazoval Valujevův oběžník a Emžský ukaz?

Carská moc brala ukrajinské obrození jako politické nebezpečí od samého počátku. V roce 1863 vydal ministr vnitra Pjotr Valujev oběžník, podle něhož žádného maloruského jazyka nikdy nebylo, není a být nesmí. O třináct let později, v roce 1876, přitvrdil sám car Alexandr II., který tehdy pobýval v německých lázních Bad Ems. Emžský ukaz zakázal vydávat učené spisy v ukrajinštině a zákaz rozšířil i na krásnou literaturu. Texty písní v ukrajinštině se nesměly ani zapisovat do notových osnov, ukrajinské knihy se nesměly dovážet do Ruska a cizojazyčné knihy se nesměly do ukrajinštiny překládat. Alexandr III. zákaz jen dílčím způsobem zmírnil. Odvolán byl až v kontextu revoluce roku 1905, kdy Petrohradská akademie nauk uznala ukrajinštinu za samostatný jazyk. Svoboda podotýká, že car, kterého západní čtenář vnímá jako osvíceného panovníka povolujícího šrouby, je z ukrajinského pohledu „prašť jako uhoď“.

Úřady za „maloruským hnutím“ viděly polskou intriku, později zase berlínský a vídeňský štáb, který prý vytváří umělý národ. Teoretickou oporu jim dali ruští historici. Michail Pogodin zkonstruoval učení, že dnešní Rusové jsou původní obyvatelé Kyjevské Rusi, kteří před Mongoly odešli na severovýchod, zatímco Malorusové jsou pozdější náplava zpoza Karpat. Svoboda to nazývá „bohapustou demagogií“. Protiváhu nabídl polský revoluční exil a nakonec ukrajinský historik Mychajlo Hruševskyj v Dějinách Ukrajiny-Rusi, podle nichž je nesmysl brát ukrajinské a ruské dějiny jako dějiny jednoho celku.

Kobzar v jedné kapse, Kapitál ve druhé: první politické programy

Ukrajinská politika na Dněpru se podle Svobody dlouho držela federace. Mychajlo Drahomanov nebyl nacionalista, před nacionalismem naopak varoval. Byl to anarchizující socialista, který viděl ukrajinskou otázku jako otázku agrární a sníval o slovanské federaci na půdorysu carské říše. Zlom přišel v roce 1900, kdy charkovský advokát Mykola Michnovskyj sepsal spisek Samostatná Ukrajina, vytištěný ve Lvově, protože v carské říši vyjít nemohl. Ukrajina v něm má být samostatná a rozlehlá od Karpat po Kavkaz, Perejaslavskou dohodu Bohdana Chmelnyckého s carem z roku 1654 prohlašuje za falzum, které Rusové sami porušili, a dodává militantní tezi, že Ukrajina nemůže vydechnout, dokud v ní bude žít jediný cizák. Marxistickým kolegům vzkázal, že 20. století nebude bojem tříd, ale bojem národů. V tom, říká Svoboda, byl jasnozřivý.

Jak těsně se národní a revoluční prvek prolínaly, shrnul podle Svobody pozorovatel carské ochranky: ukrajinští rebelové nosí „v jedné kapse kabátu Ševčenkova Kobzara a v druhé kapse kabátu Marxův Kapitál“. Revoluce roku 1905, vyvolaná porážkou ve válce s Japonskem, přinesla Státní dumu a v jejích prvních dvou sněmovnách i ukrajinský klub. Pak přišla reakce premiéra Petra Stolypina, jehož „kravata“ znamenala šibenici, a militantní Černá sotňa. Pomocným nástrojem carátu byly i protižidovské pogromy, nejprve po zavraždění Alexandra II. v roce 1881 a znovu v roce 1905, povětšinou na Ukrajině, protože se kryla s pásmem usídlení vymezeným Židům.

Proč se Halič stala ukrajinským Piemontem

Rakouský zábor z prvního dělení Polska spojil ukrajinská a polská území do jedné korunní země, která podle Svobody patřila k nejzaostalejším koutům Evropy. Vídeň jí přezdívala Bärnland, kraj medvědů, a Ukrajinci název Království Haliče a Lodoměře překroutili na Království Holíče a Hladoměře. Zbídačelý venkov, alkoholismus a vysoká porodnost daly vzniknout pojmu „haličská bída“. Obroditelskou roli tu sehráli řeckokatoličtí kněží, kterým josefínské reformy přinesly rovnoprávnost s římskými katolíky. Vídeň ukrajinské probuzení podporovala jako protiváhu polských ambicí, a proto se v jedné provincii tísnily dva nacionalismy, oba s představou Piemontu, z něhož vzejde sjednocení. Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 přiblížilo polské elity autonomii a upevnilo jejich moc. Kuriální systém zvýhodňoval statkáře a „haličské volby“ se staly synonymem pro volby zfalšované.

Ústavní poměry ale přály spolkům. Síť čítáren a knihoven spolku Prosvita udělala z provincie nakonec vítěze nad Ukrajinou na Dněpru, pokud jde o masovost obrození. Emigranti z carské říše sem přinesli i nové pojmenování: Drahomanov přemlouval Ivana Franka, aby místo o Rusínech mluvil o Ukrajincích. Už v roce 1895 vydal marxista Julian Bačynskyj spis Ukrajina irredenta a od devadesátých let většina haličských stran žádala nezávislost Ukrajiny, byť bez konfliktu s loajalitou k císaři. V dubnu 1908 zastřelil student Myroslav Sičynskyj haličského místodržícího Andrzeje Potockého, osobního přítele Františka Josefa, jako odpověď na volební podvody. Tomáš Garrigue Masaryk se v květnu 1908 na říšské radě k polsko-ukrajinskému poměru vyslovil poprvé a řekl: „Modleme se, aby za tím atentátem stála nějaká organizovaná skupina, aby nešlo o akt osamělého vlka.“ V roce 1910 tekla při srážkách polských a ukrajinských studentů ve Lvově krev. Svoboda to přirovnává k Severnímu Irsku: zaostalá periferie, dvě etnika a jedno z nich privilegované.

Bismarckův citát o rozdělení Ukrajiny je podvrh z roku 2014

Po internetu koluje věta připisovaná Ottovi von Bismarckovi: Ukrajinu je třeba nejen oddělit, ale postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se jen dívat, jak bratr zabíjí bratra. Svoboda to označuje za „bejkárnu“, kterou v roce 2014 vytáhla trollosféra. Bismarck nic takového neřekl už proto, že německá politika vůči Rusku byla za jeho éry vstřícná a změnila se až s jeho odchodem. Citát je navíc anachronismus: v té době nikdo nevnímal Ukrajinu jako územní celek, šlo o devět ruských gubernií s převahou maloruského obyvatelstva. Pangermánská idea ukrajinského království spřízněného s Německem se sice objevila už v roce 1888, ale nikdy nebyla hlavním proudem. Ukrajinská otázka vstoupila do velmocenské hry teprve před první světovou válkou, a i tehdy zůstala popelkou vedle otázky polské.

Stejně kriticky bere Svoboda dotazy, jak se na dnešní válku dívá ruská menšina na Ukrajině. „Já vás šokuji, ale tam žádná menšina v tomto smyslu není,“ říká. Podle jednoho sčítání se k ruské národnosti hlásilo kolem 16 procent obyvatel, ale netvoří kompaktní celek, jaký tvořili čeští Němci. Středoevropské chápání národa jako jazyka a krve, společné Čechům i haličským Ukrajincům, se na Ukrajinu na Dněpru prostě nedá přenést. A dodává varování, které se táhne celou přednáškou: pokud by Ukrajina padla, „bude to válka, kterou neprohráli vojáci, ale prohráli ji právě akademici, novináři, moderátoři veřejné rozpravy“, kteří za celou dobu nepřipustili střízlivý rozbor mentality národů bojujících s ruskou despocií už několik staletí.