Vykořisťujeme sami sebe: Václav Cílek o vyhořelé společnosti a moudrosti starého Egypta

Proč se cítíme vyčerpaní, i když nás nikdo nehoní?

Podle geologa a spisovatele Václava Cílka za to může tichá výměna, která proběhla během posledních desetiletí. Dřívější společnost stála na disciplíně: stát, firma nebo zaměstnavatel vydali příkaz a tvrdě hlídali, jestli ho lidé plní. Dnes rozhoduje výkon. Cílek v přednášce pro Klub Pátečníků v listopadu 2019 četl a komentoval pasáže z knihy Vyhořelá společnost: „Lidé se stávají podnikateli sebe samých a neštítí se vykořisťovat sami sebe, protože uvěřili heslu o efektivitě, iniciativě a motivaci.“ Model disciplíny podle té knihy nahradil model výkonnosti. Cílek to pozoruje i ve vědě, kde sám pracuje. Před deseti nebo patnácti lety byli vědci rádi, když měl pracovník dvě nebo tři dobré publikace za rok. Dnes zná kolegy, kteří jich mají běžně osm až deset. Velký intelektuální průlom přesto přichází málokdy, spíš jde o rozmělnění, i když za ním stojí poctivá a tvrdá práce.

Výsledkem je podle knihy systémové násilí, které se projevuje depresemi, a někdy se mluví až o infarktu duše. Od lidí, a zvlášť od žen, se čeká, že budou dobrými partnery a rodiči a zároveň si budou budovat kariéru. Člověk se pak ocitá ve válečném stavu sám se sebou. Když Cílek o knize mluvil poprvé, jeho promluva se rozšířila po sociálních sítích, na kterých vůbec není, a přečetlo ji 300 tisíc lidí. „Nejsou to mý slova. Já jsem jenom ten, co přebírá věci a prosítovává je a dává je dohromady,“ řekl.

Zároveň varuje před dojmem, že je naše doba výjimečně zkažená. Přednášku otevřel textem z prvního nebo druhého století, podvrhem připisovaným psu filozofa Diogena, který píše Řekům:

„Podle vzhledu jste sice lidmi, duší však jste opice. Všechno jenom předstíráte, neznáte však nic. Navzájem si závidíte, kdykoliv spatříte, že ten druhý má o maloučko jemnější plášť nebo o trochu víc peněz.“

Mnoho věcí, které považujeme za nemoc doby, tu podle Cílka bylo odjakživa.

Multitasking přepíná mozek do režimu zvířete v lese

Pokus s gregoriánským chorálem a esemeskami Cílkovi ukázal, že některé činnosti se prostě sdílet nedají. Podstatnější je ale postřeh, který si vypůjčil od jednoho z psychologů chování zvířat: neustálé přeskakování mezi telefonem, mailem a odpověďmi se nejvíc podobá pozornosti zvířete. Zvíře v lese vnímá zvuky a podněty všude kolem a pozorností pořád přeskakuje, protože chrání potomstvo a hlídá partnera. Na hlubší ponoření nemá šanci. Taková bdělost ohroženého zvířete podle Cílka aktivuje starší, animální části mozku. Sám zdůraznil, že není odborník na tohle téma a výzkumů vznikla celá řada. Klade ale otázku, nakolik multitasking zatlačuje kulturní mysl. Další generace pak mohou mít víc rozvinutou vývojově starší část mysli, což Cílek nemyslí pejorativně.

Hektický styl přitom málokdy přináší něco nového. Co nového vzniká, bývá spíš nový způsob propojení známých věcí. Z knihy přečetl i větu, která sedí na celou epochu: „Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, víc než ta naše.“ Dynamické společnosti podle jednoho anglického filozofa nejsou šťastné. Ženou se za novými věcmi, nemají radost ze splněných úkolů a nezastavují se. Lepší slovo než štěstí je pro Cílka spokojenost a ta potřebuje zastavení.

Hněv se přestěhoval na sociální sítě, kde působí jako tři piva

Na filmech z padesátých a šedesátých let je podle Cílka vidět, že hněv býval normální emoce a lidé mu rozuměli. Rozlišuje hněv destruktivní a konstruktivní. U konstruktivního se v člověku nastřádá napětí, pak propukne a emoční výbuch uzavře jeden děj, takže se dá jít dál. Dnes hněv v pozitivně naladěném světě bereme jako zakázanou emoci. Nahradili jsme ho dvěma povolenými náhražkami: chronickou naštvaností, kterou zná každý z okolí, nebo od sebe, a mírným rebelstvím. Toho se lidé zbavují večer na sociálních sítích a říká se tomu internetová opilost. Jste doma v klidu, vybublá hněv nastřádaný za celý den, nemáte lidi před sebou tváří v tvář a ztrácíte zábrany. „Je to jako tři piva, prostě pustíte to do světa,“ popsal Cílek.

Skutečné konvence podle něj neboří filmy, které předvádějí volnost sexuálního chování, ale lidé, kteří se rozhodli neřídit auto, nebýt na Facebooku nebo se přidat k hnutí 90. To radí vlastnit jen devadesát věcí a ponožky se počítají jako jedna.

Je usměvavá společnost ve skutečnosti násilná?

Cílek si myslí, že ano, jen neviditelným způsobem. Dnešní společnost podle něj říká dvě věci zároveň: užívejte si světa a těla všemi prostředky, a přitom produkujte, vyrábějte, pracujte. Vzniká kombinace velké svobody a velkého útlaku, který míříme sami na sebe. Nejúčinnější formou útlaku je totiž sebeútlak. Útlak vždycky budí agresivitu, a když se nemůže projevit navenek, mění se v autoagresivitu, domácí neshody, nadávky na sociálních sítích a deprese, zejména u mladých lidí. Že se negativních emocí nejde zbavit beze zbytku, připomněl Cílek slovy básníka Jana Skácela: „Když vyženu všechny své čerty, odejdou s nimi všichni moji andělé.“ „Současná pozitivně laděná společnost je pravděpodobně násilná, ale neviditelným způsobem,“ shrnul.

Jako ilustraci vyprávěl příběh, který slyšel od ekologa Davida Storcha. V Krugerově národním parku vytvořili novou populaci slonů a přivezli tam mladé samice a mladé samce. Samci se naprosto zdivočili, vytvořili gang, znásilňovali samice a jednu zabili. Nikdo si nevěděl rady, až tam přivezli starší samce, kteří skupinu zpacifikovali. Podobně překvapily londýnské nepokoje. Zpočátku se zdálo, že je rozpoutali frustrovaní Pákistánci, ale ukázalo se, že šlo často o bílé a bohaté Brity, kluky i holky, mnohdy z lepších rodin. Skryté násilí má podle Cílka potenciál přerůst ve výbuch viditelného násilí.

Naučená bezmocnost: o únik se pokusí jen třetina psů i lidí

Cílek popsal známé pokusy se psy na železné podlaze, kterou výzkumníci zahřívali. Psi to po čase vzdali, přestali hledat chladnější místo a naučili se bezmocně čekat, až experiment skončí a podlaha vychladne. V pokročilejších verzích pokusu přitom šlo přejít do rohu, kde byla podlaha chladnější, nebo zdroj tepla či hluku vypnout. Pokusí se o to zhruba třetina psů a zhruba třetina lidí. Poměr je podle Cílka silně kulturně podmíněný a u Američanů je díky jejich aktivitě a kovbojství vyšší. Pocit bezmoci souvisí s chudobou, hlavně městskou, a s ní přichází pocit ztráty smyslu: nemá cenu nic dělat. Ve společnosti výkonu se přidává sebenenávist, protože chudý má pocit, že zklamal a k ničemu se nehodí.

Druhou stranou bezmoci je vzdor. Cílek citoval Farída Zakariu, který po volebním vítězství Donalda Trumpa řekl, že Amerika zapomněla na venkov a na své chudé, protože se vždycky soustředila na úspěch. Do ulic vyjde jen několik procent lidí. Ostatní volí cestu, které se říká volební revolta: člověk z malé americké farmy nebo z předměstí Mělníka nepůjde s transparentem před úřad vlády, počká si na volby. Když Cílek mluví s lidmi na venkově, slyší, že často volí jen proto, aby způsobili chaos. Nejsou to podle něj jen dezinformovaní lidé, volí ze škodolibosti, jako by šlo o fotbalový zápas.

Proč Čechy nepostihuje pařížský syndrom

Pařížský syndrom je psychická porucha, která se projevuje halucinacemi, bušením srdce a ztrátou sebe sama. Postihuje nejčastěji japonské turisty v Paříži. „Není to žert,“ zdůraznil Cílek. Japonci přijíždějí s mediální a reklamní představou krásného města a probouzejí se ze snu do skutečného, problematického světa. O žádném Čechovi, který by syndromu podlehl, Cílek nikdy neslyšel. Do Paříže totiž jedeme skepticky, připraveni na to, že to může být velká podivnost, a chaos pařížského světa, vznešenost smíšená s chudobou předměstí, nás naopak může okouzlit. S informacemi je to podle Cílka podobné: „Přemíra dat neosvětluje a nevytváří pravdu.“ Čím víc informací se do světa vypouští, tím větší v něm panuje neuspořádanost. Důležitější než jejich množství je schopnost uspořádat je a najít v nich základní linie.

Cílek k tomu připomněl historku, na kterou si vzpomene snad každý měsíc. Překladatel beatniků, podle Cílka nejspíš Josef Rauvolf, se začátkem devadesátých let dostal v Americe k Noamu Chomskému. Když Chomsky slyšel, že je z Československa, řekl mu: vy jste měli socialismus, ale my jsme měli reklamu. Socialismus byl hrubou ideologií, které nikdo nevěřil. Reklamu promýšleli už ve dvacátých a třicátých letech lidé, kteří studovali u Sigmunda Freuda. Freudův synovec naučil americké ženy kouřit na veřejnosti, když cigarety nazval pochodněmi svobody.

Co je egyptská Maat a proč ji symbolizovalo pštrosí pírko?

Maat je staroegyptský princip rovnováhy, ze kterého stará egyptská civilizace udělala jeden ze svých ústředních pojmů. Cílek vysvětluje, proč vznikl právě u Nilu. Řeka v pravidelnou dobu stoupala, zavlažovala pole a přinášela úrodné bahno, takže Egypt byl vzácně vyvážený. Když ale přišly povodně nebo naopak sucho, objevila se velká nerovnováha. Řád Maat se zobrazoval jako váhy, které dokázala vychýlit i drobná příčina, a tu symbolizovalo pštrosí pírko. Nejstarší obrazy, na kterých se na vahách váží lidské srdce, přešly podle Cílka z egyptské ikonografie do byzantské kultury a odtud do západního křesťanství. Je to svatý Michael, vážič duší, podzimní světec, který na konci roku zavírá zemi, aby se uložila ke spánku. „Ten obraz je starý pět tisíc let,“ říká Cílek.

Svůj princip rovnováhy měla i Čína. V čínské tradici stojí lidé uprostřed mezi nebem a zemí jako harmonizátoři a panovník nejblíž nebesům. Když v zemi vypukne hladomor nebo přijde zemětřesení, může za to panovník a má být sesazen. Tenhle koncept se podle Cílka uplatňuje i v dnešní surovinové a bezpečnostní politice Číny. Egypťané byli pesimisté, svět podle nich spěl k chaosu a rozkladu. Řešení hledali ve spravedlnosti a soucitu a nebylo to akademické cvičení. „Tyhle civilizace, to není filozofování. To je pokus se zachránit,“ upozorňuje Cílek. Hrdina egyptského příběhu Sinuhet o sobě říká: „Dal jsem pít žíznivému, ukázal jsem cestu bloudícímu, zachránil okradeného.“

Strážci sýpek drží nemocnou společnost při životě

V egyptském Příběhu výmluvného venkovana se za velké neštěstí považuje generace, ve které se nerodí strážci sýpek a velcí lidé. Strážci sýpek rozdělují obilí v čas nouze. Velcí lidé možná nedávají zákony, ale svou existencí do společnosti vnášejí něco většího, podobně jako staří sloní samci v Krugerově parku. V mnoha kulturách jsou takoví lidé dary bohů, a když se neobjevují, znamená to, že bohové odvrátili tvář. Ve Starém zákoně mají podobnou roli proroci, kteří podle Cílka nejsou hlasateli zkázy, naopak se starají o to, aby zkáza nenastala. Spravedlnost země podle egyptologů znamená soucit s lidmi, se zvířaty i s rostlinami a vyžaduje trpělivé srdce, dobrou míru a nějaký druh vnitřního světla. Pravda tu spočívá v jednání, ne v poznávání věcí, a egyptské reliéfy ji proto ukazují jako faraona, který vyráží na lov krokodýla nebo hrocha.

Pro Cílka je nejdůležitější egyptský názor, který znají i další kultury: nemocné společnosti „nepoznají lék, ani kdyby ho měli před očima“. Kdo se příliš vzdálí od původní pravdivosti světa, už ji nenajde, protože ji nevidí ani jako světýlko. Hned nato ale dodal: „I taková společnost má naději, pokud v ní žijí spravedliví lidé.“ Podle Cílka vstupujeme do transformativního období a hodně bude záležet na tom, jak zvládneme agresivitu. Buď ji obrátíme dovnitř a uděláme z ní depresi a bezmoc, nebo ji promění soucit. Radí zastavit se a uvědomit si, které věci člověka ničí. „Jak mají lidi určitou finanční rezervu, tak mít emoční rezervu,“ řekl. A připomněl slova Rámakrišny: „Staňte se medem a včelky si vás najdou.“