Patnáct let jezdil do války ve vestě, která nebyla neprůstřelná

Vesta, která patnáct let chránila jen proti tlakové vlně

Zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš vozí do válek vestu a přilbu, které dohromady váží osmnáct kilogramů. Nikdy je nedává do zavazadla, na letišti nese vestu v jedné ruce a helmu ve druhé. Obléká si je nerad. V neprůstřelné vestě je z novináře nápadný cíl a hlavně se v ní nedá utíkat. „Když se něco stane, tak v tom neutečete," vysvětluje. Přesto ji měl na sobě, když projížděl damašskou čtvrtí Džobar. Hlavu držel skloněnou, aby mu vysoký límec kryl krk, protože si pamatoval scénu z filmu Tři dny Kondora, kde střela zasáhne muže přesně nad okrajem vesty. Potom přišla v rozhlase inventura. „Já jsem po patnácti letech zjistil, že jezdím v neprůstřelné vestě, která není neprůstřelná," popsal Mikoláš. Ta vesta byla vyrobená proti tlakovým vlnám, ne proti kulkám.

Jak často do takových míst jezdí, ukazuje jeho letový diář. Jeden rok napočítal šestašedesát letů, další šedesát a v roce, kdy debata probíhala, čtyřicet. Odjíždí většinou ze dne na den, takže dopředu neví, kde bude za týden.

Proč musí mít zpravodaj ve válce křesťanského řidiče?

Kvůli obchodu s únosy. Západní novinář má v syrských bojových zónách svou cenu a někdo ho může prodat dál, takže o řidiči nerozhoduje sazba, ale důvěra. Kontakty dostával Mikoláš od zahraničních televizních štábů, se kterými do země jezdil, a v hlavě měl vždycky několik jmen. „Takže ten křesťan vás neprodá tomu muslimovi," shrnuje to natvrdo. Druhá podmínka je auto. Musí být otlučené a vypadat stejně jako všechna ostatní, aby nebudilo pozornost. Třetí pravidlo se týká místa k sezení. Dopředu vedle řidiče si Mikoláš nesedl nikdy, i když si to řidič zpočátku bral osobně. Cizinec v neprůstřelné vestě na sedadle spolujezdce je totiž vidět na první pohled. Vzadu, se skloněnou hlavou, projel Džobarem, aniž by na sebe upozornil.

Damašek 2013: při živém vstupu vystřílel muž před ním celý zásobník

Poprvé přijel Mikoláš do Sýrie v roce 2013, přesně v den, kdy se čekal americký raketový úder. Několik dní předtím čekal v Libanonu na rozhodnutí generálního ředitele Českého rozhlasu, který ho tam pustit nechtěl. Rozhodla nabídka kolegy z německé televize N24, který měl zajištěné auto a v sedm ráno vyjížděl z Bejrútu do Damašku. Ve starém městě Mikoláš vjel rovnou do pohřbu křesťanů z Maalúly, které postříleli islamisté. Úzkými uličkami šly desetitisíce rozzuřených lidí, každý třetí muž měl zbraň a střílelo se do vzduchu. Byl tam jediný západní novinář, což v takové chvíli znamená Američan, tedy nepřítel. Právě tehdy mu volali živý vstup. Sotva začal mluvit, muž přímo před ním vystřílel celý zásobník. Úder nakonec nepřišel, zasáhla ruská diplomacie a Sýrie se zavázala vzdát chemických zbraní.

Z téhož týdne má ale i úplně jiný obraz. V kavárně za Umajjovskou mešitou v nejstarší trvale obydlené metropoli světa seděly dvě dívky v šátku, jedna kouřila vodní dýmku, druhá telefonovala, o kus dál dívka s odhaleným ramenem a bez šátku. Kousek za nimi dopadaly rakety a lidé to brali jako součást dne. Na trhu se dalo koupit všechno, jen si zákazník místo tří kilo rajčat odnesl deset deka, protože stála stejně. Většina zeleniny přitom přicházela z oblastí ovládaných povstalci, takže obchod fungoval napříč frontou.

Starý Homs vypadá jako Varšava na konci druhé světové války

Homsu se v Sýrii říká město revoluce a Mikoláš na něm ukazuje, že v téhle válce nic nebylo černobílé. V samotném centru žili hlavně křesťané. Syrská svobodná armáda je odtud vyhnala, část z nich postřílela a nastěhovala se do jejich domů. Měla pro to dva důvody. Staré domy jsou z tvrdého kamene a jejich zdi se špatně prostřelují. A povstalci počítali s tím, že staré město prezident Bašár Asad bombardovat nebude. Bombardoval.

„No tak dneska starý Homs vypadá jako Varšava na konci druhé světové války," říká Robert Mikoláš.

Když tam přijel, obyvatele starého Homsu by spočítal na prstech jedné ruky, možná dvou. Fungoval tam jediný obchůdek, do kterého začal jeden člověk vozit základní věci. Z kláštera a kostela zbyly holé zdi. O rok později už měl klášter novou střechu, ale Mikoláš považoval za důležitější jinou fotku.

Hodinky z Pardubic doputovaly do sklepního bytu v Homsu

Uprostřed trosek, kde podle něj nemohl nikdo bydlet, uslyšel volání. Z maličkého okénka u země vylezla paní. V podzemním bytě, který zůstal skoro nedotčený, přežívala celá rodina i s devítiletým synem. Kluk měl zrovna narozeniny a přál si k nim hodinky. Rodiče mu řekli, že na ně nemají. Otec se předtím staral o kostel, uklízel ho a zařizoval bohoslužby, jenže kostel islamisté srovnali se zemí a s ním skončil i příjem. Reportáž slyšela posluchačka z Pardubic. Napsala do rozhlasu, hodinky koupila a poslala. Zbývala maličkost, dostat je do Sýrie.

Pomohla česká ambasáda. Česká republika je jedinou západní zemí, která má v Damašku pořád otevřené velvyslanectví, a zastupuje tam zájmy Británie a Spojených států. Mikoláš předal hodinky lidem z ochranky, kteří zrovna letěli na střídání, ti je odvezli do Damašku a jeho syrský řidič je pak doručil rodině do Homsu. O rok později přijel Mikoláš do města znovu. Tatínkovi přivezl becherovku a vyfotil ho se synem.

Jak se dělá zpravodajství, když v noci zemře Mandela?

Do Jižní Afriky se Mikoláš dostal oklikou. V srpnu 2011 se nedobrovolně vrátil z postu zpravodaje pro Čínu a východní Asii, protože do Číny už nesměl, a v redakci dostal na starost Radovana Krejčíře. Rozhovor s ním nakonec natočil, jenže od té doby si spolu různě píší. Kvůli Krejčířovým esemeskám, které během jediné hodiny přišly z pěti různých čísel, se musel v Jižní Africe stěhovat z hotelu do hotelu a bydlet pod jiným jménem. Jak je Česká republika v Jihoafrické republice známá, pochopil hned v taxíku. Na otázku, odkud je, odpověděl, že z České republiky, a řidič se rozzářil, že Krejčíř je jeho nejlepší kamarád.

Po deseti dnech soudních jednání, která začínala brzy ráno daleko za Johannesburgem, byl Mikoláš vyřízený. V jedenáct večer vzkázal do newsroomu, že jde spát a ať ho nebudí. V půl dvanácté zazvonil telefon. „A oni mi říkali, umřel Mandela. A já říkám, no a co? A položil jsem telefon," vypráví. Trvalo pár zlomků vteřiny, než mu došlo, co právě slyšel. Kolem půlnoci vysílal před domem Nelsona Mandely a dalších deset dní se z místa nehnul. Být v centru takové události je pro novináře podle něj úžasné. Horší bylo, že se na Čecha kvůli Krejčířovi dívali skrz prsty. Jihoafrická média měla na webu boxy s odkazy a hned vedle Nelsona Mandely tam svítilo jméno Radovan Krejčíř.

Na Krymu ho oslovili muži, kteří se sami označili za okupanty

Na Krym přiletěl v době, kdy tam přistávala ruská invazní vojska. Kvůli uzavřenému vzdušnému prostoru přespal nedobrovolně v Istanbulu a do Simferopolu se dostal až druhý den ráno. Zůstal deset dní. V Jaltě pod sochou Lenina tehdy lidé podepisovali archy za autonomii v rámci Ukrajiny, ne za odtržení, a Mikoláš tvrdí, že ten den nepotkal Rusa, který by chtěl od Ukrajiny pryč. Po týdnu ruského vysílání o ukrajinských fašistech už byli pro odtržení skoro všichni. U ukrajinské základny obklíčené neoznačenými vojáky v kuklách ho zastavil hlouček mužů z takzvané domobrany. Když řekl, že je z České republiky, dva starší muži mu odpověděli, že k nám v roce 1968 přijeli na tanku z Komárna. Za okupanty se označili sami.

Velitel obklíčené základny mu do mikrofonu řekl: „Já jsem etnický Rus, ale jsem příslušník ukrajinské armády, a především jsem Krymčan." Magnetofon má Mikoláš zapnutý pokaždé, když někam přijede. Je malý jako mobil, nahrává na deset metrů a nejvíc mu slouží v Číně, kam sice nesmí, ale jeho pravidla platí i jinde. Ze všech těch cest, z Rwandy dvakrát v odstupu dvaceti let i ze Sýrie, mu zůstala jedna věta: „Lidi se ve válečném konfliktu mění ve zvířata."