Vajíčka za plat Parléře: co prozrazují účty stavitelů svatého Víta

Jak se kameník dostal do stavební huti?

Do huti, která stavěla katedrálu, se nedalo jen tak přihlásit. Zájemce musel někdo doporučit, obvykle dřívější učeň nebo tovaryš, a o přijetí rozhodovalo pět tovaryšů, kteří za nováčka ručili slovy „to je ten pravý, toho známe“. Přijatý pak stvrdil takzvaných devět artikulí a devět punktů. Jedním z nich byla mlčenlivost, a to nejen o technických tajemstvích, tedy jak se tesá, měří a odměřuje, ale i o sporech uvnitř huti, aby navenek držela kvalitu i pověst. Jan Zemánek k tomu přidává zvyk, který zní skoro jako z detektivky: když šli kameníci na pivo nebo na víno, měli jít aspoň tři spolu s mistrem, aby si navzájem dosvědčili, že nic neprozradili. Členové huti si říkali bratře a platila mezi nimi povinnost pohostinnosti. Hladový tovaryš, který dorazil z cesty, dostal najíst a lůžko. Když byla huť plná, dostal peníze a doporučení na jinou stavbu, aby cestou nemusel žebrat.

Hutě měly i vlastní hierarchii. Nejvyšší huť sídlila ve Štrasburku u tamní katedrály a nejvážnější spory se podle Zemánka neřešily u civilních soudů, ale uvnitř hutí. Za vzor dokonalých proporcí, takzvanou úctihodnou stavbu, platil Magdeburský dóm. Kameník po zkoušce, při níž předvedl své dílo komisi, dostal vlastní značku. Ty se odvozovaly z kruhu a posvátné geometrie a každá huť, kolínská, vídeňská, štrasburská, brněnská i pražská, měla svůj obrazec.

Sedm let učení, tři vandry a teprve potom mistr

Kariéra v huti měla tři stupně: učeň, tovaryš a mistr. Po sedmi letech mohl učeň postoupit na tovaryše a z tovaryšů se vybírala elita. Nejlepší z nich se stal parléřem. Slovo podle Zemánka souvisí s mluvením, protože parléř smí „mluvit do výstavby“, zadává úkoly a stavbu řídí. Zemánek přitom vyvrací častý omyl: parléřem nebyl jen slavný rod Jindřicha a Petra, kteří si to slovo vzali za příjmení, ale každý, kdo řídil stavbu. Parléřů tedy po Evropě chodily desítky. Aby se tovaryš stal mistrem, musel projít tři vandry. Putoval s holí přes hory a řeky, na třech stavbách získal potvrzení a teprve potom směl sám projektovat a dovést dílo od výkresu a kružítka až ke kamenné klenbě. K vyšším pozicím patřilo i sedm svobodných umění: gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba.

Stejný základ dávala studentům Karlova univerzita. Na artistické fakultě se v prvním stupni, triviu, učila gramatika, rétorika a dialektika a končilo se bakalářem. Druhý stupeň, kvadrivium, přidal aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu a uzavíral ho titul mistra. Teprve potom šel student na teologii, práva nebo lékařství. Zemánek v tom vidí jeden z nejdůležitějších činů Karla IV., přípravu mladé generace, která pak převzala řízení společnosti. Alegorii artistické fakulty najdete na podstavci sochy Karla IV. na Křižovnickém náměstí.

Účty svatovítské huti: 30 kameníků, 52 nádeníků a jen 7 zedníků

Jak velká byla huť, která stavěla katedrálu svatého Víta, víme z účtů, které dohledali Zemánkovi kolegové. Huť v nich poctivě zapisovala, co komu vyplatila, a tak známe i složení stavby: kovář, truhlář, kameník, zedník a nádeníci. Ve vrcholu sezony roku 1377 pracovalo na katedrále 30 kameníků, 10 osazovačů, 7 zedníků a 52 nádeníků. Kameník a osazovač přitom nebyli totéž. Kameník v dílně podle výkresu vytesal kámen pro určité místo stavby nebo klenby. Osazovač ho nechal vynést nahoru a usadil přesně do správné polohy, a když se kladlo na suchou spáru, musel ovládat i kus zednického řemesla. Jeden bez druhého podle Zemánka existovat nemohl. Kámen nahoru nesl jeřáb, jehož pohonem byl člověk šlapající v kole. Jeřáby byly lehké, vysouvaly se výš spolu se stavbou a na některých stavbách jsou dodnes vidět otvory, do kterých se zasouvaly.

Ze stejných účtů jsou známé i mzdy. Nejváženější lidé na stavbě, vedoucí kovář nebo mistr truhlář, brali podle sezony 16 až 56 grošů. Kameníci pracovali buď za úkolovou odměnu, nebo za denní mzdu 18 až 30 grošů, přidavači dostávali kolem 6 grošů. Sochaři, mezi které patřil i Jindřich Parléř mladší, se se svými 30 až 50 groši dostali na úroveň vedení stavby. Huť vyplácela i prémie, třeba za dokončenou klenbu nebo za zastropení. Zemánek to srovnává s vlastní praxí z mostních staveb, kde tesaři a železáři brali zhruba polovinu platu stavbyvedoucího: „Ty měli poloviční plat, než jsem měl já.“ Podobný poměr teď našel i ve středověkých účtech.

Míchali středověcí stavitelé do malty vajíčka?

Ano, ale podle Zemánka jinak, než tvrdí rozšířená pověst o vajíčkách v maltě mostů a chrámů. V účtech svatovítské huti našel konkrétní položku: zvláštní dodatek na inkrustaci stěn kaple svatého Václava „spolu se spotřebou vajíček“ za 46 grošů. Pro srovnání uvádí, kolik dostal Petr Parléř, a dochází k závěru, že za vajíčka se utratilo zhruba tolik jako za plat stavitele. Vajec tedy nebylo málo. K čemu je huť potřebovala? Svatováclavská kaple v katedrále i kaple svaté Kateřiny na Karlštejně mají stěny posázené drahými kameny velkými od palce po dlaň. Takový kámen nebyl lehký a usadit ho na svislou stěnu bylo technicky složité. Do zatvrdlé malty to kvalitně nešlo. Malta se proto podle Zemánka plastifikovala vajíčkem a kameny se osazovaly ve chvíli, kdy tuhla a měla konzistenci těsta na chleba. Tehdy je už udržela, aniž by po stěně sjely dolů.

„Na každém šprochu pravdy trochu, oni si ty vajíčka používali. Takže můj výklad je, že ano, vajíčka, ale trochu v jiném směru,“ říká Jan Zemánek.

Zemánek otevřeně přiznává, že tenhle výklad nikde nevyčetl. Dal si ho dohromady ze znalostí a zkušeností, které v řemesle nabral. Jako stavař ví, jak se chová tuhnoucí malta, a proto vajíčka hledá spíš ve stěnách kaple než v obyčejné maltě pro stavbu jako takovou.

Matyáš z Arrasu založil katedrálu 21. listopadu 1344

Prvním stavitelem katedrály svatého Víta byl Matyáš z Arrasu, dvorní stavitel papeže, kterého Karel IV. do Prahy vyžádal. Měl tu založit huť a potom chrám. Sáhnout po někom, kdo už huť jednou zakládal, bylo podle Zemánka obvyklé, protože pak práce šla rychle. A to, že papež svého stavitele do Čech zapůjčil, ukazuje, jaké postavení měl Karel IV. mezi evropskými panovníky. Za vzor si Matyáš vzal francouzské katedrály. Zemánek ukazuje hlavně katedrálu v Rodez, s níž má svatovítský chrám společné prvky, a komentuje to s nadhledem stavaře: „Ono proč vymýšlet něco, když to bylo vymyšleno.“ Datum založení, 21. listopadu 1344, podle něj nebylo náhodné, protože Karel IV. měl svého astrologa a stejná čísla se později objevují i u Karlova mostu. Nová katedrála vyrostla v obrysu dřívější baziliky a ostatků svatých se nikdo neodvážil dotknout. Svatováclavská kaple proto stojí na místě, kde byl svatý Václav pohřben.

Matyáš z Arrasu zemřel roku 1352, Petr Parléř nastoupil až v roce 1356. Čtyřletou mezeru podle Zemánka vyplnil kamenický mistr Ulrich, kterého jako spojovací článek mezi oběma staviteli uvádí i encyklopedie a který se podle něj objeví i při stavbě Karlova mostu. K mužům, kteří se o katedrálu zasloužili, řadí Zemánek i Beneše Krabici z Weitmile, kněze, pražského kanovníka, autora latinské kroniky a třetího ředitele stavby. Připisuje mu, že nechal do katedrály přenést ostatky českých panovníků.

Proč Petr Parléř nesměl stavět katedrálu na vlastní jméno?

Protože podle pravidel huti neměl za sebou tři vandry, a to byl přestupek, který se netoleroval. Zemánek vypráví, že Karel IV. po Matyášově smrti oslovil nejprve otce, Jindřicha Parléře, uznávaného stavitele, který byl parléřem v Kolíně nad Rýnem a působil také v Gmündu, Norimberku a Ulmu. Jindřich ale zrovna stavěl v Norimberku a vyřešil to diplomaticky. Do Prahy poslal svého nezletilého syna Petra, narozeného roku 1333, a projekty z otcovy kanceláře se vozily za ním. Petr podle Zemánka nesměl až do roku 1366 stavět chrám na vlastní jméno a odpovědnost, proto mu pomáhal otec a ve hře byl i mistr Ulrich. Potřebné vandry si odpracoval na třech stavbách: v Gmündu, v Kolíně nad Rýnem a na kostele svatého Bartoloměje v Kolíně nad Labem. Od roku 1366 už pracoval na vlastních projektech.

Z Petrovy ruky je celá nadstavba nad patrem, které stihl Matyáš, včetně výšek a statiky. Jeho podpisem je síťová klenba. U nás nebyla první, ale tady se podle Zemánka povedla dokonale a stala se vzorem pro další stavby. Petr byl navíc řezbář, což se ví málo, protože většinu jeho řezbářské práce zničil požár. Jindřichovi Parléřovi mladšímu se připisuje socha svatého Václava ve Svatováclavské kapli a Zemánek ho popisuje jako „nesmírně citlivou bytost s jemnou rukou“.

Od kružítka kameníka k zednářské lóži

Zvyky stavebních hutí podle Zemánka přežily ve svobodném zednářství. Zednáři převzali tři stupně, učně, tovaryše a mistra, stejně jako v huti, a mistr mohl postupovat dál až do 33. stupně. Svobodné zednářství podle Zemánka není víra, od členů ale vyžaduje, aby věřili v existenci nejvyšší bytosti. První doložená lóže vznikla v 18. století v Anglii. Symboly zednáři vzali z kamenického nářadí: kladivo a dláto pro učně, olovnici, krokvici a úhelník pro tovaryše, kružítko pro mistra. Kladivo znamená vášeň a energii, dláto vzdělání. Olovnice patří ke svobodě, krokvice, která sloužila jako vodováha, k omezení a úhelník mezi nimi hledá správný vztah. Z řemesla pochází i zástěra jako znak čistoty a šachovnicová dlažba jako obraz protikladů. Nejvíc se Zemánkovi líbí heslo spojené s kružítkem: „Drž se v rozpětí kružítka a budeš mít jistotu, že se vyhneš mnoha potížím, které potkají ostatní.“

Celé povídání o hutích je pro Zemánka příprava na hlavní téma jeho série, posvátnou geometrii pod základy Karlova mostu. Bez stavitelů, jejich pravidel a vazeb by byl podle něj výklad mostu poloviční. „Karlův most je tak extrémně zajímavá stavba, co se týče mystiky, že bez návazností by to bylo poloviční,“ říká.