Syndrom hybris: proč schopní lidé po získání moci zblbnou

Co je hybris a proč ji vždycky dožene Nemesis

Moc je podle Radkina Honzáka schopnost donutit druhého, aby dělal to, co chce ten, kdo moc má. V praxi je to často směšná věc: průvodčí vás může z vlaku vysadit, když nemáte lístek, a na úřadě se pak tentýž průvodčí uctivě klaní. Moc je relativní, a přesto po ní podle Honzáka toužíme všichni. Staří Řekové měli pro chvíli, kdy člověk překročí obvyklé hranice, slovo hybris. Kdo takhle naruší rovnováhu, toho navštíví bohyně pomsty Nemesis. Prvním zločincem byl Prométheus, který ukradl bohům oheň a skončil přikovaný na Kavkaze s orlem, jenž mu každý den vyžíral játra, a ta mu pokaždé dorostla. Druhá je Niobé, pyšná matka sedmi synů a sedmi dcer, která se vytahovala na bohyni Létó se dvěma dětmi. Apollón jí syny postřílel, Niobé hulákala, že má ještě dcery, a přišla i o ně. Zkameněla a kámen podle báje pláče dodnes. Pravidla soužití jsou podle Joshuy Greena, kterého Honzák v přednášce pro Pátečníky z ledna 2024 cituje, jen dohoda, aby se sobečtí jedinci navzájem nevybili.

Šimpanzí tlupa má krále, šlechtu i proletariát

Tlupa šimpanzů čítá podle Honzáka 65 jedinců. Když mladí dorostou, odtrhnou se, založí vlastní tlupu, s tou původní bojují a kradou jí samice. V čele stojí nejšikovnější samec, který nemusí být ani nejchytřejší, ani nejsilnější. Honzák připomíná Darwina: nejde o inteligenci, ale o schopnost přizpůsobit se. Král má právo první noci, dostává žrádlo první a nikoho nenapadne ho předbíhat. Pod ním sedí ambiciózní samci, kterým Honzák říká šlechta, a čekají na den, kdy jeden z nich krále vyzve na souboj. Dole je proletariát, který tlupu chrání na periferii a má nejmenší šanci prosadit svou genetickou informaci. Samice a mláďata do tří let sedí stranou a do politiky se nepletou. Agrese se šíří podle zákona padajícího výkalu, takže je lepší být o příčku výš. Nauky o člověku podle Honzáka zapomínají, že člověk je živočich a velká část jeho jednání není racionální, ale instinktivní.

Proč 66 procent lidí poslechne až do 450 voltů?

Protože svoboda je nejistota a většina lidí ji neunese. Honzák připomíná Milgramův experiment, v němž pokusné osoby na pokyn asistenta dávaly druhému člověku elektrické šoky od 15 do 450 voltů. Oběť si stěžovala, plakala, naříkala, pak zmlkla, a asistent, o kterém nikdo nevěděl, kdo vlastně je, jen opakoval, že se musí přidat. „66 procent jedinců došlo až do těch 450 voltů. To jsou naši bližní, kteří potom jdou za hlasem těch krysařů, za tou píšťalou,“ říká Honzák. Stejných 66 procent podle něj neunese svobodu, protože svoboda znamená konec jistot od začátku do konce. Potřebují vedení, potřebují berana, za kterým jdou jako stádo, a podle Čapka klidně i na jatka, hlavně že je někdo vede. Fascinace mocí má proto dvě strany: fascinaci toho, kdo ovládá, a fascinaci ovládaných.

K tomu přidává údaj z transkulturální psychiatrie. V polovině minulého století sjezdil Ari Kiev celý svět a zjistil, že ve všech společenstvích bez ohledu na zeměpis, náboženství nebo režim je jedno procento schizofreniků a kolem 5,5 procenta skutečně depresivních lidí. Kdyby si dal práci, našel by stálý podíl i u psychopatů. Ty psychiatrie nehodnotí podle toho, co spáchali, ale podle toho, že nemají pocit strachu.

Pět opiček a ledová sprcha: jak vzniká to, co je normální

V kleci je pět opiček, štafle a nad nimi trs banánů. Opičky dostávají slušné jídlo jako v závodní kuchyni, ale kdo si chce přilepšit, vyleze po štaflích pro banán. Pak experimentátoři provedou příšernou věc: kdykoli některá leze nahoru, spustí na celou klec ledovou sprchu, a čím dál hnusnější. Opičky se brzy naučí, že kdo chce na štafle, dostane od ostatních nabančeno. Potom jednu vymění. Nová opička netuší, zkusí to a dostane do tlamy. Postupně vystřídají všechny, až v kleci není ani jedna, která sprchu zažila. A přesto každou novou opičku, která se pokusí vylézt, ostatní zmlátí. „A tak vzniká takové to povědomí o tom, co se smí a nesmí a co je takzvaně normální, ačkoliv je to někdy velice iracionální,“ shrnuje Honzák. Zkušenost, kvůli které pravidlo vzniklo, je dávno pryč. Stejně se chovají čeští jeleni na Šumavě, kteří do Německa nechodí, protože jim laně v prvním roce života nabančí.

Psychopat nemá strach, a proto často vítězí

Honzák napsal s bratrem historikem knihu o psychopatech. Jde o lidi s nepatrnou odchylkou nervové soustavy, kteří nemají strach, a z toho plynou dvě věci. Jsou roboticky přesní při výkonu: kdybychom my dva šli vykrást banku, třásly by se nám ruce už při kupování černé punčochy na obličej, oni se nepotí a nechce se jim na záchod. A nemají soucit, protože soucit vzniká z vlastní zkušenosti se strachem. Zrcadlové buňky nám hlásí, že obličej naproti je ustrašený, a my ten strach cítíme s ním. Psychopat tohle nemá, tudíž má volné ruce a žádné svědomí. Honzák cituje mladou lupičku, kterou chytili v bance: nechápala, proč úřednice brečela, vždyť ona chtěla jen peníze a střílet nechtěla. Druhou vlastností je, že nebrzdí impulzy. My máme leckdy všelijaké choutky, ale vidíme následky a přibrzdí nás to. On následky nevidí, jede, a tím pádem je velmi často vítězem.

První, kdo odchylku popsali, byli Cleckley a Hare, oba pracovali v kriminále, takže psychopata viděli jen jako sériového vraha. Honzák vzpomíná na londýnského vraha se sedmnácti oběťmi, který na závěrečnou otázku soudu, zda se cítí vinen, bez žertu odpověděl, že jedinou vinu cítí za provozování hřbitova bez licence. Novější badatelé zdůrazňují hlavně nebojácnost. Neurovědec Fallon hledal učebnicový snímek mozku bez spoje mezi primárním centrem strachu a vědomím. Když našel ideální obrázek a otočil ho, zjistil z popisku, že je to jeho vlastní mozek. Chtěl to zamést pod koberec, ale byl poctivý, pátral v rodokmenu, našel podivná úmrtí a došel k tomu, že je urputný, ale bez agresivních sklonů. Od té doby mluví o dobrých psychopatech: o těch, kdo přistanou na Měsíci, o záchranářích, hasičích a dobře vycvičených vojácích.

Patrick navrhuje model se třemi vlastnostmi: odvaha, impulzivita a podlost. Když američtí psychiatři losovali, kdo byl z prezidentů největší, vyhrál sedmý prezident Andrew Jackson zvaný Old Hickory, který se bez výcviku postavil do čela armády proti Angličanům. Když po něm jako po prezidentovi někdo vystřelil, pustil se do něj holí a nebýt okolostojících, možná by ho umlátil. Útočník skončil v blázinci. Když se ale sejde špatná kombinace, dostáváme nejhorší diktátory s maligní tetrádou psychopatie, sadismu, narcismu a machiavelismu.

„Moc rozkazovat s sebou velice často přináší neschopnost myslet a odpovědnost moci se stupňováním jejího výkonu upadá,“ říká Radkin Honzák.

Jak poznáte syndrom hybris?

Syndrom hybris popsal Owen v knize o tom, kolik lidí u moci bylo vlastně nemocných; u nás na stejné téma vyšla kniha I nám vládli nemocní. Jde o člověka, kterého okolnosti a vlastní schopnosti vynesly nahoru, on to neunesl a začal se chovat jako blbec. Honzákův příklad je Lloyd George, který Britům vlastně vyhrál první světovou válku, ale místo aby pak šel pěstovat kytky, předváděl se jako premiér a byl naprosto mimo. Příznaky vyjmenovává podle Owena: člověk vidí svět jako arénu pro výkon moci, předvádí se v lepším světle, než ve skutečnosti funguje, má nepřiměřený zájem o vlastní prezentaci, spasitelský typ mluvy a impulzivitu až výbušnost. Ztotožňuje se se státem na úrovni Ludvíka Slunce a jeho „stát jsem já“, mluví o sobě ve třetí osobě a pohrdá radami druhých.

Nejnebezpečnější je přesvědčení, že neodpovídá žádné světské instanci, ani soudu kolegů, ani veřejnému mínění, protože ho bude soudit jen historie nebo Bůh, a ti mu dají za pravdu. Kritériem, zda je člověk blbec, je podle Honzáka vědomí vlastních chyb. „Já třeba vím o spoustě svých vlastních chyb, a tudíž celou spoustu věcí nedělám,“ říká. Nepoučitelní jsou jako nešťastní hráči karet, kteří prohrávají a pořád věří, že to jednou zlomí.

Mussolini, Hitler a Burgiba: tři cesty k Nemesis

Mussolini začal jako levicový radikál, ve Švýcarsku se kamarádil s revolucionáři a údajně potkal i Lenina. V roce 1915 ho socialisté vyloučili, narukoval do války a vrátil se jako nacionalista. Provedl slavný pochod na Řím, v roce 1936 uzavřel osu s Hitlerem, v roce 1943 ho sesadili, v roce 1944 se vrátil a nechal pověsit vlastního zetě. V roce 1945 zůstal viset i s milenkou na benzinové pumpě. Hitler je pro Honzáka učebnicový příklad s varováním pro nás: k moci se dostal naprosto regulární cestou, protože měl vyřídilku. Do německé armády se přihlásil dobrovolně, byl dvakrát vyznamenán a v roce 1918 dostal Železný kříž první třídy, který pak nosil celý život. Po nepovedeném puči v Mnichově v listopadu 1923 dostal pět let, odseděl si rok a Rudolf Hess šel do vězení s ním dobrovolně, aby mu zapisoval Mein Kampf, protože Hitler si ošklivil psací stroj.

Německo tehdy žilo iluzí, že válku neprohrálo, vždyť vítězné armády Berlínem nepochodovaly. Po krizi roku 1929 Hitler rozdmýchával nacionalismus a strach z nepřátel; kdo lidi straší, že jsou ohroženi, dostane je podle Honzáka pod svůj prapor, a na tom stojí všechny populistické strany. Pak přišla noc dlouhých nožů, kdy nechal pobít Röhma a nejméně 120, spíš 180 kamarádů, a plebiscit roku 1934, v němž podle Honzáka hlasovalo pro 89 procent voličů. Nemesis začala v zimě roku 1941 u Moskvy. Duševní chorobu u Hitlera Honzák nevidí, byl hysterický a trpěl psychosomatickými obtížemi.

Nejvíc se Honzákovi líbí tuniský prezident Habib Burgiba. Od mládí bojoval za nezávislost, byl opakovaně vězněn, stal se oslavovaným prezidentem a ve funkci naprosto zblbl: uvažoval, že se jmenuje monarchou a založí dynastii. Když s ním začalo jít z kopce i mentálně, vyvolali v roce 1987 psychiatři státní převrat a zbavili ho funkce. Honzák přiznává, že o něčem podobném u nás přemýšlel, ale psychiatrů je málo.

Schwarzenegger si v osmnácti napsal master plán a splnil ho

Arnold Schwarzenegger byl šikanované dítě, které bratr mlátil a otec surovec to podporoval, a tak se dal na cvičení, aby překonal pocit méněcennosti. V osmnácti si v Rakousku sepsal plán a důsledně ho plnil: odjet do Ameriky a stát se nejlepším kulturistou, naučit se anglicky, vydělat hodně peněz, investovat do nemovitostí, stát se filmovým hercem, dostat pozvání do Bílého domu, oženit se s krásnou a inteligentní ženou a vstoupit do politiky. Jako jediný cizinec se stal guvernérem Kalifornie a přiženil se do klanu Kennedyů. Na vrcholu přišla Nemesis: dva syny počal v rozmezí dvou týdnů, jednoho s manželkou a jednoho se služkou, a ošklivý výrok o psychologovi při rozvodu ho dorazil. Dopadl o něco líp než Macbeth, ale pád byl podle Honzáka téměř stejně strmý.

Na dotaz, zda mezi psychopaty u moci může uspět normální člověk, odpovídá Honzák Masarykem. Ten měl podle něj spoustu rysů dobrého psychopata, který se nebál: postavil se proti mýtu o rukopisech, zastal se Hilsnera a vládl spíš jako osvícený mocnář. A jestli demokracie není protimluv, když v ní rozhoduje stádo? Honzák má odpověď, kterou někde četl: v demokracii většinou zvítězí blbci, ale její výhodou je, že neblbce nechají mluvit a nepopraví je.