Kapitál firmy SIKO se vešel do vkladních knížek a krámu o 40 metrech

Čím se platily první obkládačky v Čimelicích?

Vkladními knížkami. Když se manželé Valovi na konci roku 1990 rozhodli zkusit obchod s obklady, sáhli po jediném, co měli, a Jaroslava Valová ty knížky na setkání Klubu Pátečníků promítala jako fotografie. Na jedné bylo 68 tisíc, na jiné šedesát korun. „Tak jsme všechny ty knížky vybílili,“ popisuje. Peníze na nich se vzaly z drobného přivýdělku ještě za socialismu: rodina pěstovala skalničky, chovala ovce a ve sklepě rychlila narcisy, které pak k osmému březnu prodávala na příbramském sídlišti, „kde byli samí uranáci, kteří měli peníze“. Oba manželé byli vystudovaní zemědělští inženýři a o keramice nevěděli nic. Nabídku dostali od úplně neznámého člověka, který manželovi řekl, že prodávat obkládačky je dobrý kšeft a že se dají prodávat rovnou z kamionu. „My jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme,“ shrnuje Valová.

Start se navíc nepovedlo načasovat. Od 1. ledna 1991 byla dopředu ohlášená cenová reforma, lidé se báli zdražení a nakupovali stavební materiál na zásobu. Valovi otevřeli svou prodejnu až v březnu 1991, kdy měl kdekdo nakoupeno.

Prodejna měla čtyřicet metrů, sídlem firmy byl obývák

První krám stál na náměstí v Čimelicích a měl čtyřicet metrů čtverečních. Zboží se dovnitř nevešlo, takže ho Valová vynášela na chodník, a lidé jí to podle jejích slov připomínají dodnes. Dvě stě metrů od té prodejny, na konci vsi, měla rodina zahradu a na ní postavila plechové sklady. Šlo přitom hlavně o důvěryhodnost: zástupce z továren si tam zvali proto, aby viděli, že nejsou žádní prodejci z garáže, ale mají i vysokozdvižný vozík. Ironií doby bylo, že někteří dodavatelé právě s prodejci z garáže obchodovat chtěli. V rodinném domku vedle skladů bydlely tehdy čtyři generace, od devadesátileté maminky po vnučku, a sídlo firmy bylo v obýváku. Na stejném místě dnes stojí velký areál s dlouhou černou střechou.

O marketingu se v prvních letech mluvit nedalo. Za všechno, čím na sebe dokázali upozornit, sloužilo to, co si udělali svépomocí, když otevírali první pobočku u příbuzných na Moravě.

Nikdo jim nechtěl dávat zboží, dokud si nedojeli do fabriky

Obkládačky, které jim ten neznámý člověk nabídl, si vyložili z kamionu vlastníma rukama. Pak odjel a víc už se neukázal. „My jsme nevěděli ani, jak se označuje první třída, druhá třída, třetí třída,“ vzpomíná Valová. Zavolala tedy přímo do keramičky v Rakovníku, aby jí to vysvětlili. Tam se jí zeptali, odkud volá a proč chce prodávat jejich zboží, ať tedy přijede do továrny. Valovi tam zajeli, popsali, jak celý obchod proběhl, a nejspíš tím překazili kšeft překupníkovi, který na nich chtěl vydělat. Z Rakovníka odjeli jako přímí odběratelé. Do té doby to bylo horší: do podnikové prodejny v Chlumčanech jezdila Valová s náklaďákem a se šoférem nakupovat za hotové, protože zboží napřímo jim nikdo dát nechtěl. Museli dodavatele nejdřív přesvědčit, že to umějí prodat.

Dopis do Londýna, který napsal syn architektce Evě Jiřičné

Když firma po letech stavěla vlajkovou pobočku na Zličíně, oslovila jména jako Eva Jiřičná, Bořek Šípek nebo Jiří Pelcl. K Jiřičné vedla docela náhodná cesta. Nejstarší syn Jaroslavy Valové, kterého matka popisuje jako vizionáře, přespal v pražském hotelu Josef, kde Jiřičná dělala interiéry, a zamiloval se hlavně do skleněného schodiště. Prohlásil, že až budou stavět nějakou pěknou novou pobočku, musí oslovit ji. „Já jsem říkala, že jsi blázen, že se s tebou nebude ani bavit,“ popisuje Valová svou reakci. Syn si přesto sedl a napsal dopis do Londýna. Angličtinu uměl, dva a půl roku žil v Americe. Jiřičná se ozvala, že by ji to zajímalo. Sešli se s ní ve chvíli, kdy rodina ještě vůbec nevěděla, kde a co by stavěla, a ona jim řekla, ať se ozvou, až přijde ta doba.

Co podnikání Jaroslavu Valovou stálo

Manželství a několik let života. První roky byly podle Valové tak těžké, že je manželství neuneslo a po pěti letech se manželé rozvedli. V té samé době měla firma na krku zhruba 22 milionů úvěru, přičemž vysokoškolsky vzdělaný zaměstnanec tehdy bral kolem 4 500 korun měsíčně. „Takže si dovedete představit, co bylo 22 milionů, a manžel odešel,“ říká. Nikdo tehdy nevěděl, jestli to firma ustojí. Pomohlo, že děti byly na prahu dospělosti a od prvního dne pracovaly s rodiči, a že se semkla i širší rodina, sestra a švagrová. Prvních deset let nevěděli, co je dovolená, ze zisku si nebrali skoro nic a jezdili jen ve škodovkách. Sama sebe popisuje bez příkras: „Já jsem byla úplně totálně vyčerpaná až na dno.“

„Kdybych se měla rozhodovat o prvních pěti až deseti letech podnikání, tak bych do toho rozhodně nešla,“ říká Jaroslava Valová.

Rozvodu ale dnes nelituje, a její vysvětlení je nečekaně věcné. Vedle svého muže, kterého popisuje jako šikovného, pracovitého a chytrého, se prý chovala submisivně a přizpůsobila by se mu. Kdyby ve firmě zůstal, řekl by v určitou chvíli, že už dál růst nebudou, a ona by to přijala. Takhle firma rostla dál.

Proč si pořídili SAP, i když na něj neměli

Po deseti až dvanácti letech si Valovi uvědomili, že firma, kde všichni dělají všechno, stojí na hliněných nohou. Přizvali si poradce, mimo jiné profesora Součka, a začali si pojmenovávat silné a slabé stránky. Z toho vyšla i potřeba pořádného informačního systému, protože se rozrůstali do sítě poboček a s jednoduchým řešením už nemohli vystačit. Někdy v letech 2002 a 2003 zvolili SAP. Byl podle Valové strašně drahý, pořídit si ho bylo téměř nad jejich síly, a přesto to považuje za jedno z nejlepších rozhodnutí, která udělali. Sama tomu říká vizionářské. Její pravidlo o riziku je ostatně opatrnější, než by člověk u zakladatelky miliardové firmy čekal: nebát se rizika musí každý podnikatel, ale podstupovat ho s rozvahou.

„Myslet na druhého v řadě“ a štítek na krabici

Firemní hodnoty si v SIKO sepsali sami a záměrně jinak, než jak to vypadá v odborné literatuře. Ve firmě se ozývaly hlasy, že to žádné firemní hodnoty nejsou, ale Valová trvala na tom, že chtějí mít hodnoty podle vlastní zkušenosti. Nejoblíbenější z nich je „myslet na druhého v řadě“, tedy respekt k tomu, kdo přijde po vás. Aby to nezůstalo u hesla, rozpracovali každou hodnotu do konkrétních bodů a vysvětlovali ji na jednoduchých příkladech. Ten nejznámější zní: „Když dáváš krabici do regálu, tak ji tam dávej štítkem dopředu.“ Za tou drobností se podle Valové skrývá celý princip, který má člověk uplatnit v každém úkonu, který ve firmě dělá. Podobně vychovávala i děti: kdo chtěl do kina za dvě stovky, šel odpracovat čtyři hodiny ve skladu.

Výsledek stojí za připomenutí. V době přednášky měla firma za sebou 800 vytvořených pracovních míst, a to bez jediné dotace, protože jako obchod na podporu vytváření pracovních míst nedosáhla, zatímco jinde se dávaly půldruhého až tři miliony na jedno místo. Konsolidovaný obrat se tehdy poprvé blížil třem miliardám korun a firma vybavovala kolem sedmi tisíc koupelen ročně.

Co Jaroslava Valová radí lidem, kteří chtějí začít podnikat?

Důslednost a dodržování pravidel, a to nejdřív k sobě a pak k ostatním. Sama sebe popisuje jako perfekcionistku, která nesměla nic podcenit a každý nápad chtěla dotáhnout do posledního detailu, i za cenu nervů. Zajímavé je, co v jejím seznamu chybí. „Já jsem neměla žádnou vizi,“ přiznává. Když někdo před ní vyslovil, že SIKO jednou bude po celé republice, řekla mu, že se zbláznil. Za část úspěchu vděčí tomu, že rodina fungovala jako tým různých povah, které se navzájem brzdily: nejstarší syn vizionář, druhý syn systematik, ona sama opatrná a dcera, která všechno dotahovala a kontrolovala. Právě proto podle ní neudělali žádnou fatální chybu a ty drobné hned napravili. Firmu později předala druhému synovi, i když u zásadních strategických rozhodnutí prý manažeři dodnes říkají: pošli to ještě mámě.