Rozkaz střílet do demonstrantů byl napsaný, chyběl jen podpis

Rozkaz střílet do demonstrantů byl napsaný, chyběl jen podpis

Fedor Gál to zjistil až po třiceti letech, když psal úvod k rukopisu Michala Kocába. Kocábova kniha popisuje iniciativu Most, kterou s Michalem Horáčkem rozjeli dva měsíce před listopadem 1989 a v jejímž rámci jednali s vedením KGB i československé armády. Autorovi se podařilo proniknout do velmi uzavřených archivů a přinesl odtud dokumenty, ne vzpomínky. „Rozkaz použití zbraní proti demonstrantům v listopadu 1989. Ten rozkaz je napsaný, ti vojáci byli připraveni, měli ostré střelivo. A nebyl podepsaný. To znamená, že nás v listopadu 1989 dělily minuty od krveprolití," říká Gál v přednášce pro Pátečníky. O tom, že krev nakonec netekla, rozhodli podle něj tři lidé: Gorbačov, premiér Adamec a prostředník oněch utajených jednání. Gál, který tehdy stál v čele slovenské Veřejnosti proti násilí, o ničem z toho nevěděl.

Jednu hrozbu přitom zažil zblízka. Během demonstrace na bratislavském náměstí SNP přišla zpráva, že se kolem města stahují vojáci a milice a chystá se násilné potlačení. Sociolog Martin Bútora, spoluzakladatel hnutí, dostal nápad: z tribuny vyzvali desetitisíce lidí, ať každý podá ruku nejbližšímu policistovi a obejme ho. „Nestalo se nic," vzpomíná Gál. Léta si myslel, že šlo o fámu a milý happening. Teprve z Kocábova rukopisu pochopil, jak vážná ta chvíle mohla být. Historie je podle něj nikdy nedopsaná kniha.

Proč listopad 1989 přirovnává k velkému třesku?

Protože exploze byla celoplošná a nikdo ji neřídil. Gál si pro třicet let svobody připravil tři metafory a první je kosmologická: velký třesk. Nezasáhl jen Československo, proměnil celou postkomunistickou Evropu a všude se projevoval jinak. Když si Gál po letech procházel událost za událostí, zjistil, že už během tří měsíců po revoluci šlo rozpoznat skoro všechny problémy, které nás trápí dodnes. V únoru 1990 razantně nastoupili slovenští nacionalisté. V březnu 1990 se ukázalo, že některé aktivity na Slovensku organizují a sponzorují tajné služby. A čtyři měsíce po listopadu bylo zjevné, že největší tah na branku, rozuměj na profit a peníze, mají bývalí komunisté, protože jediní měli prostředky i sítě známostí. Druhá metafora je chaos, o kterém psal Ilja Prigožin: řád se rodí prostřednictvím chaosu a jinak to tehdy ani být nemohlo.

Právě tím Gál odbývá konspirační teorie o řízené revoluci. „Není na světě tajná služba, a některé jsou velice dobré, která by dovedla zorganizovat velký třesk a následný chaos," říká. Má pro to i empirický důkaz: objel tehdy celé Československo a v každém městečku našel buňky revoluce složené ze stejných mentálních typů, jako byli jeho kamarádi v Bratislavě. Z těch prvních part zůstal v politice dodnes jediný člověk, Ján Budaj. Zrovna ten, který musel před prvními svobodnými volbami odstoupit z kandidátky kvůli lustracím.

O Mečiarových vazbách na KGB se vědělo už v prosinci 1989

Gál se to dozvěděl v roce 2017 v Košicích od důstojníka Federální bezpečnostní informační služby: už v prosinci 1989 a lednu 1990 se vědělo, že Vladimír Mečiar spolupracoval s KGB a udržoval s ní velmi těsné kontakty. Mečiar byl přitom právě tehdy ministrem vnitra první porevoluční kooptované vlády, a to za Veřejnost proti násilí. Lidé z jeho okolí, kteří o vazbách věděli, přijeli do Bratislavy varovat vedení revoluce. Jenže koordinační centrum dostávalo „informace zásadního charakteru" každou vteřinu a nešlo rozlišit, co je fáma a co pravda. Vyslechli je a poslali pryč. Svědci to v zoufalství zkusili v Košicích, pak znovu v Bratislavě, a zase nic. Dokumenty, které tajná služba měla, tak Gál uviděl až o sedmadvacet let později.

Mečiar pak třikrát vyhrál svobodné volby a míval 85procentní podporu veřejnosti. Gál se kvůli němu vystěhoval ze Slovenska do Čech a čeští kamarádi si ťukali na čelo: „Fedore, vy jste si svobodně a opakovaně zvolili takového zločince?" Přešlo dvacet let a ťukat na čelo si může on. Naději dnes vidí v hnutí Za slušné Slovensko, ve zvolení Zuzany Čaputové i v českém Milionu chvilek: velké inovace se podle něj rodí na periferiích a do center se šíří jako epidemie.

Kdo vypálil první ránu do Veřejnosti proti násilí?

Podle Gála Milan Kňažko, 3. března 1991. V televizi tehdy zaznělo, že vedení Veřejnosti proti násilí je samozvaný ústřední výbor, který chce cenzurovat Mečiarovy projevy. Tím začal rozpad hnutí a vzniklo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko. Kňažko, skvělý herec a tribun s neuvěřitelným charismatem, se stal ministrem zahraničí a místopředsedou HZDS. Svůj podíl na zrodu mečiarismu podle Gála nikdy nepřiznal, a tak spolu ti dva vedou třicetiletou válku. K třicátému výročí revoluce ale Gál udělal gesto: napsal do Denníku N, že nemá smysl si u výročí dál házet špínu na hlavu, a nabídl Kňažkovi symbolické podání ruky. Naštval tím vlastního nejbližšího kamaráda. Kňažko však stáhl další připravený ostrý text a redaktorovi do telefonu řekl: „Když mi Fedor podává ruku, tak já mu do ní neplivnu."

Inspiraci pro to gesto našel Gál u dalajlamy. Potkali se, když v Bratislavě přebírali Cenu Jána Langoše, mezinárodní dostal tibetský duchovní, domácí Gál. Dalajlama mu daroval bílý šál a řekl: „Fedore, my jsme bratři, akorát nevím, kdo je starší a kdo mladší." Gál na něm obdivuje řeč bez jediného útočného slova. O Číně, která okupuje jeho zemi, dalajlama prohlásil: „Přeju Číňanům demokracii a spokojenost, protože když budou mít demokracii a budou spokojení, nám Tibeťanům bude lépe."

Rozdělení Československa nechtěla ani třetina Slováků

Gál tady mluví jako sociolog a čísla zná zpaměti. Na začátku devadesátých let chtělo rozdělení federace pět procent Slováků. Těsně před rozpadem to bylo 25 až 27 procent a výzkumy po rozdělení ukazovaly stále méně než 30 procent. Kdyby se konalo referendum, rozpad by neprošel. Sám ho dodnes nese jako jizvu na duši: „Pro mě byla Praha mé hlavní město, Kafka můj spisovatel, plzeňské pivo mé pivo." Ti, kdo rozdělení prosazovali, podle něj nebyli pozitivní lidé, mysleli na profit a moc. Nadějí mu zůstalo, že se oba národy znovu potkají v Evropské unii. Slováci jsou dnes největší menšinou v České republice a na demonstraci na Letné jich stály tisíce. I proto ho dráždí každý nacionalistický tón. Nacionalismus je pro něj „rakovina moderních společností".

Proč si Žid narozený v koncentračním táboře píše s neonacistou?

Víc než deset let vede Gál korespondenci s mladým slovenským neonacistou, jak sám říká, „nacistou jak vyšitým". Začali si psát, když mladík žil v Košicích, a pokračovali, když odešel za prací do Anglie, Holandska a Bulharska. Říkají tomu psaní přes plot. „Bez něj bych některé myšlenky nedokázal formulovat tak ostře. A bez něj bych ani nevěděl, jaká je argumentační báze těchto lidí," vysvětluje Gál. A dodává větu, která té korespondenci dává váhu: „To říkám já, který jsem se narodil v koncentračním táboře. Jsem Žid. Od antisemitů jsem tváří v tvář dostal několikrát v životě velice tvrdě zabrat."

Sílu podobného svědectví našel i u spisovatele Sándora Máraie. V jeho pozůstalosti se objevily kapitoly, které Márai nikdy nechtěl vydat, protože v nich mluví ošklivě o vlastních Maďarech: jsou to záznamy z nástupu nacismu o tom, jak se jeho sousedé ze dne na den měnili v rasisty, zloděje a kolaboranty. „Je to, jako kdyby mluvil z mého srdce," říká Gál. A protože ví, co se dělo v roce 1938, má jasno i v krajní situaci: nebude bránit žádnou ideologii. „Já budu bránit svou rodinu, své děti, svá vnoučata, své blízké. Já budu bránit lidi."

Romský král Kajto mu řekl: vaše řešení je náš konec

Gál vyrůstal na bratislavské periferii mezi dvěma ghetty, židovskému se říkalo Židovňa a romskému Vydrica. Ve škole byli žáci půl na půl a celá čtvrť měla svého krále. Kajto se narodil svalnatý a k síle měl přirozenou inteligenci, dva předpoklady, bez kterých se taková pozice udržet nedá. Po revoluci potkal Gála s bratrem v noci na ulici a řekl jim větu, na kterou sociolog nikdy nezapomněl:

„Řešení romského problému, jak o něm vy mluvíte, je likvidace Romů. Vaše řešení je náš konec. Vy nepotřebujete Romy," řekl Fedoru Gálovi romský král Kajto.

Gál k tomu přidává příběh výtvarníka Rudolfa Dzurka, který vlastní technikou skládal obrazy ze skleněné drti, celý život přitom těžce manuálně pracoval a výdělkem živil, jak Gál říká, celé stádo lidí. Namaloval triptych nazvaný nacismus, komunismus a tato demokracie.

Co pomoc doopravdy znamená, se Gál učil šest let u rodiny malé Natálky z Vítkova, oběti žhářského útoku českých neonacistů. Docházel tam s dětským psychiatrem Peterem Pöthem, který jednoho dne řekl dost: choďme tam jako kamarádi, ne jako sociální pečovatelská služba. Pomohli s tím, co rodina sama vyřešit nemohla, s terapií, bydlením a se střední školou pro nejstarší dceru. Stejný princip fungoval v osadě Hermanovce na východním Slovensku, kam se Inge Antalová z nadace Milana Šimečku, první nadace v Československu, nastěhovala a žila tam s místními celé měsíce. Po letech přišel e-mail od faráře, který v Hermanovcích kdysi sloužil: „Pán Bůh mě vyslyšel, oni se hrozně změnili." Možná ho vyslyšel, dodává Gál, ale hlavně tam ty ženy odvedly obrovskou práci.

„A od té doby píšu každý den"

Gál o sobě říká, že je grafoman, a psaní bere jako službu. Na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních věd ho jednou posadili do televizního studia před budoucí novináře a po semináři studenti psali eseje. Jedna skeptická začínala slovy, že přišel takový utahaný, šedivý, starý chlap, a Gálovi po jejím přečtení bylo smutno, že tam byl zbytečně. Jenže ve dveřích tehdy studentům řekl: „Pište každý den, jinak se nikdy nestanete novináři." A ta samá esej končila větou: a od té doby píšu každý den. Teď chystá knihu pro mladé lidi na slovenský festival Pohoda, kam na letiště v Trenčíně jezdí 35 tisíc návštěvníků. Popud mu dala kapitola mladého investigativního novináře narozeného kolem roku 1989 s názvem Dojebaná generace. „My jsme pro ně pokazili, co se dalo. A ještě chceme, aby v životě dokázali to, co se nepovedlo nám," shrnuje Gál, proč považuje za nutné vyprávět třicet let svobody bez heroizace.