Masaryk vysadil pátečníka do koruny dubu: víkend v Lánech 15. a 16. května 1926

Kdy Masaryk poprvé přišel mezi pátečníky?

První doložené pozvání poslal Karel Čapek prezidentovi v prosinci 1925, ale Masaryk tehdy ještě nedorazil. Podle historika Jana Bílka přišel do Čapkovy vily na Vinohradech poprvé 19. března 1926 a Čapek pro tu příležitost sestavil zvláštní osazenstvo. Návštěva hlavy státu v soukromém domě byla něčím mimořádným a nikdo nevěděl, jestli se bude opakovat. Co má prezident dělat a co mu servírovat, řešil Čapek s Masarykovým osobním tajemníkem doktorem Kučerou, jehož pečlivé zápisy, zhruba dva tisíce stran, se dochovaly. Odpověď z Hradu byla prostá: žádné zvláštní pohoštění, stačí černá káva. Na seznamu pozvaných byl lékař a spisovatel František Langer, Fráňa Šrámek, Josef Kopta, František Kubka, jazykovědec Vilém Mathesius, ekonom Josef Macek, Karel Poláček, Vladislav Vančura nebo doktor Adlof, mladý Slovák z Přítomnosti. A k tomu Vítězslav Nezval, básník, který se prezidentovi pochlubil, že komunismus je to nejlepší.

Po Masarykově příchodu nastalo ticho a hovor se podle Bílka rozjížděl pomalu. Zachránili ho legionáři, protože se mluvilo o odboji a zahraniční akci. Masaryka to zaujalo natolik, že hned v dubnu přišel mezi pátečníky dvakrát nebo třikrát. Čapek mu po první návštěvě napsal dopis v roli mladého žáka: když on chodil na univerzitu, Masaryk jako poslanec vlastně neučil, a tak si to teď vynahradil. Prezident mezi mladšími spisovateli našel lidi, kteří mu odporovali, a to se mu jako bojovnému člověku zřejmě líbilo. Oplatil to pozváním do soukromí, do Lán.

Pozvání do Lán přišlo dopisem z prezidentské kanceláře

Koncem dubna 1926 se v tajemníkově bloku objevují první poznámky, že prezident pozve pátečníky k sobě domů. Zápis z první poloviny května už je konkrétní: 15. a 16. května, tři auta, deset lidí, oba Čapkové. Nakonec jelo jedenáct hostů a každý dostal od Kučery dopis. Bílek jeho znění cituje: „Pan prezident zve na sobotu odpoledne a neděli 15. a 16. května bratry Čapky a několik členů jejich pátečních schůzek. Pan doktor Čapek vám poví, kdy a kde se sejdete. Mně pan prezident uložil vám napsat, že se těší a určitě počítá s vaší návštěvou.“ Čapkovi tím přibyla organizační práce, kterou si u pátků ušetřil stálým pozváním. Rozeslal hostům lístky, že se všichni sejdou v sobotu před třetí hodinou u Čapků, a to bez svátečního oblečení. Mělo jít o uvolněné setkání, ne o recepci. Jeden háček se řešil zvlášť: František Langer byl vojenský lékař a prezidentská kancelář ho musela reklamovat z armádní služby.

Program vypracovala prezidentská kancelář a Bílek ho čte z pramene: příjezd auty v šestnáct hodin, čaj podle počasí v parku nebo v hale. V neděli snídaně v pokojích, v deset hodin vyjížďka do lesa, kočáry přijedou několik minut před desátou k zámeckému podjezdu, v jednu hodinu oběd, v pět odpoledne čaj, v půl šesté čekají v podjezdu automobily pro zpáteční cestu. Do Lán vyjeli ve třech automobilech z hradního vozového parku.

Co se dělo v sobotu: sto deset studentek z Košic a slavná fotografie

Cestou se hosté s největší pravděpodobností zastavili na lánském hřbitově, protože na ty dny připadalo výročí úmrtí Charlotty Masarykové, a teprve potom pokračovali na zámek. Tam je čekalo příjemné překvapení. Jak Bílek ví z dobových novin, ten den navštívilo Masaryka reálné reformní dívčí gymnázium z Košic, sto deset studentek a sedm profesorek. Prezident je na snímku obklopený studentkami, vedle něj Alice Masaryková v roli první dámy, a vešli se i Čapek, Fráňa Šrámek, Josef Čapek, Kodíček a Poláček. Pak podle programu následovalo posezení a vznikla fotografie, kterou Bílek nazývá ikonickým vyjádřením pátečnického tématu: Pátečníci v Lánech 1926. Rozložená stolková sestava na posekané louce u hlavní aleje kousek od zámku. Na rohu sedí tajemník Kučera, který všechno administroval, vedle Vančura, v dvojkřesle Masaryk a Čapek, dál Kodíček, Poláček, Přikryl, Šrámek, Kubka, Kopta, Adlof a Josef Čapek. František Langer v armádní uniformě se do objektivu už nestačil podívat.

Na fotografii je i prázdná židle a Bílek přiznává, že netuší proč. Ví ale, že čistě pátečnickou společnost ten podvečer narušil příjezd Edvarda Beneše s manželkou Hanou, kteří se v doprovodu Alice Masarykové posadili ke stolu. Benešovi byli u Masaryků jako členové rodiny. Večer zahrála Libušínská kapela a z tajemnického bloku víme, že Masaryk šel spát v 11.15, tedy ve čtvrt na dvanáct.

O čem se v Lánech mluvilo?

Z memoárů víme kupodivu málo, i když u stolu seděli skoro samí spisovatelé. František Langer o Lánech ve svých pamětech neudělal ani sebemenší zmínku. Témata se ale dají odvodit z toho, co se v květnu 1926 dělo. V zimě 1925 proběhly parlamentní volby a ještě nebyla ustavena nová vláda. Fungovala úřednická vláda Jana Černého, kterou jmenoval prezident, než se strany domluvily na novém uspořádání pod Švehlovou taktovkou. K tomu přibyly aféry. Gajdova aféra kolem náčelníka generálního štábu, který později přešel k fašistickému hnutí, a kterou Masaryk podle Bílka „nezrovna šikovně politicky přiživil“. A aféra Jiřího Stříbrného, muže 28. října, kterého Masaryk odstranil neúplně šťastnou formou a udělal si z něj zatrpklého nepřítele. Stříbrného tiskové impérium Tempo s Večerním a Poledním listem se pak Hradu mnohokrát vymstilo.

Druhým okruhem byla literatura. Masaryk se na ni díval jako sociolog, z hlediska výpovědi, a měl představu, kterou Bílek shrnuje pod název český román: beletristické dílo, jež uměleckou formou vyloží moderní český osud. Takové dílo nenacházel. Bílek dodává pointu: Český román nakonec napsala Olga Scheinpflugová jako své vzpomínky na Čapka, knihu mezi dokumentem a beletrií, a tím se vztah Čapka a Masaryka symbolicky uzavřel.

Jak Masaryk vysadil doktora Adlofa na dub

V neděli dopoledne následovala ohlášená vyjížďka kočáry do lánské obory k Dohodovému dubu, pojmenovanému podle smlouvy Československa s malodohodovými spojenci, Rumunskem a Jugoslávií. Za celé návštěvy vzniklo kolem osmnácti až dvaceti fotografií ve dvou sériích, jednu dělal zaměstnanec prezidentské kanceláře. Snímky podle Bílka pomohly dokreslit písemné prameny: dá se z nich určit, kdo s kým jel v kterém kočáře, že v půlce května už bylo hezky, protože si někdo svlékl plášť nebo sako, že doktor Přikryl vyměnil kravatu za motýlka a Josef Čapek vzal vycházkovou hůl, aby vypadal důstojně. Pod dubem vznikla další skupinová fotografie, muž v uniformě na kraji není Langer, ale hradní fotograf. A pak je tu snímek, na kterém Masaryk, Vančura a Čapek s holí něco zaujatě sledují. Bílek k němu dodává rozuzlení: koukají na doktora Adlofa, sokolského činovníka, který stojí ve větvích dubu.

Ta scéna má tři písemné verze. František Kubka zapsal: „Doktor Adlof vylezl na strom a předvedl prezidentovi své cvičené tělo. Prezident na něho nahoru volal, jen výš, jen výš, a byl veselý.“ Karel Čapek to popsal po svém:

„Jednou stál Masaryk s hosty pod prastarým a rozsochatým dubiskem. Na ten strom by se dalo vylézt, mínil jeden takto sokol borec. Masaryk byl hned a plně při věci: No tak ano, jen to zkuste! Ukázalo se, že to nejde tak lehko. Doktor Adlof měl společenskou obuv a ta mu podkluzovala. Ale Masaryk nepovolil. Popadl hosta za kalhoty a vysadil ho do koruny dubu. Tož ano, řekl pak spokojeně, šlo by tam vylézt,“ cituje Jan Bílek z Čapkova textu.

A Karel Poláček z toho udělal anekdotu: jeden pátečnický mužský chtěl vylézt na mohutný strom, aby prokázal, jaký je junák, hrabal se a pachtil, až ho Masaryk popadl za zadnici a vysadil na větev se slovy, že slézt dolů už musí sám, když je takový kabrňák. „Takže vidíte, jak se ty historické prameny v rukou spisovatelů proměňují,“ říká Jan Bílek. Že k něčemu takovému došlo, dokládají dva snímky.

Víme i to, kdo s kým spal a v kolik odjeli

Bílek vzpomíná na svou první vědeckou konferenci, kde seděli koryfejové oboru včetně jazykovědce Hausenblase. Měl příspěvek na podobné téma a v tomhle místě řekl: „A ještě si řekněme, kdo s kým spal. A tím jsem ten sál zbořil.“ Prameny totiž zachovaly i rozpis pokojů. Adlof, Vančura a Poláček měli samostatné pokoje, ostatní spali po dvou, František Kubka s Fráňou Šrámkem, což pak využil ve své knize. V neděli po výletu k dubu následoval oběd a posezení u čaje. A oproti všem plánům víme ze zápisníčku Josefa Kopty, uloženého v jeho archivním fondu, že do Prahy neodjeli v pět, ale až v devatenáct hodin. Společnost byla dobrá, nikdo nikam nespěchal a Kopta přijel domů ve dvacet. Všichni se zapsali do pamětní knihy lánského sídla a fotografie ze zámeckého parku vyšla poprvé v roce 1936, kdy souborně vyšly Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem.

Byla lánská návštěva jen zástěrkou pro domluvu rozhovoru? Bílek to odmítá: šlo o pozvání zajímavé skupiny do soukromí. „Dnešními slovy by asi moji studenti řekli, že ho bavila,“ říká o Masarykovi. Že přes novináře a autority zároveň šířil své názory, je druhá strana téže mince.

Proč prezident potřeboval Čapka k rozhovoru pro Lidové noviny

Masaryk jako prezident nemohl veřejně vystupovat bez souhlasu vlády. Nemohl napsat článek, ale mohl poskytnout interview, a tak s Čapkem už od dubna 1926 kuli, jak rozhovorem zasáhnout do rozbouřené politické situace. V Lánech to probrali a Čapek hned psal, že otázky může vyhranit tak, aby vypadalo, že prezidenta provokuje k ostřejší odpovědi. Masaryk by byl rád, kdyby rozhovor dostal tisk obecně. Čapek se podle Bílka „vybarvil jako správný novinář z Lidových novin“ a prosadil, že nejdřív vyjde v Lidovkách a ostatní tisk ať si to přebere. Předseda vlády Jan Černý nebyl nadšený a dlouho vzdoroval, takže se to táhlo přes duben, květen a červen a rozhovor vyšel až v polovině července. Měl osm otázek: úřednická vláda, domnělá krize demokracie a parlamentarismu, možné změny volebních řádů, odmítnutí diktatury, pojem hradní politika a národnostní menšiny.

Masarykovi se mezi pátečníky zalíbilo. Po létě se vrátil a Bílek ho už nepočítá za hosta, ale za člověka mezi pátečníky. Podle výzkumu, za jehož úplnou věrohodnost sám neručí, lze dopočítat šestnáct nebo sedmnáct Masarykových návštěv u Čapka. Koncem dvacátých let je omezil a ve třicátých letech mu to zdraví už nedovolilo, pátečníci mu dál posílali pozdravy a po abdikaci v roce 1935 psali oběma prezidentům. Masaryk zemřel 14. září 1937 v 87 letech a nikoho nenapadlo, že Čapek nedožije ani padesátky. V pátečnickém podkroví zůstalo opuštěné Masarykovo křeslo. Smuteční páska a květiny na něm jsou dodnes.

Silvestrovská aféra: dva a půl roku soudů kvůli jedné koledě

Poslední pátek roku 1926 připadl na Silvestra a odvinula se od něj aféra, kterou Bílek doporučuje studentům jako anatomii aféry. Masaryk přišel i se synem Janem. Čapek napsal koledu, v níž herci parodovali šéfy stran nové koalice. Jan Masaryk pak zřejmě v jiné společnosti „pustil ústa na špacír“, v podružném plátku vyšlo, že ve vile byl i prezident, a když Čapek z pocitu morální převahy začal mustrovat Národní listy Karla Kramáře, vyrobily z toho s tiskem lidové strany aféru, která mu otravovala život do jara 1929. V pozadí stála volba prezidenta v květnu 1927: Masaryka bylo třeba dehonestovat aspoň přes společnost, v níž se pohyboval. Slovo hulvát, kterým ho opozice honila, přitom pocházelo z jeho letního rozhovoru s Čapkem. List Národ dostal pokutu dva tisíce korun, Čapek od něj dostal tři tisíce, zhruba měsíční plat v Lidových novinách, a dal je na charitu.