Proč si Karel Schwarzenberg nikdy sám nekoupil lístek na Orlík

Proč si Karel Schwarzenberg nikdy sám nekoupil lístek na Orlík?

Protože to přes sebe nedokázal přenést. Karel Schwarzenberg se na rodový zámek nad Vltavou poprvé vrátil v roce 1968, se sestrou a se svou ženou. Matka s nimi nejela: „Maminka nikdy se nevrátila,“ řekl na večeru Pátečníků v únoru 2017. Moderátor si pamatoval jeho vyprávění z dřívější návštěvy klubu a shrnul ho tak, že si kníže koupil vstupenku a prošel vlastní zámek s průvodkyní jako každý turista. Schwarzenberg ho opravil: „Není pravda všechno.“ U pokladny totiž sám nikdy nezaplatil. Jednomu kamarádovi prý řekl, že ho zve na všechno, ale vstupenku do zámku ať koupí za něj. Prohlídky vlastního domu pro něj byly zvláštní zkušenost. Sám o nich mluví jako o zajímavých zážitcích, při kterých ho čas od času něco zaskočilo, a dva takové okamžiky Pátečníkům popsal.

Při jedné z dalších návštěv měl s sebou syna. Přišla mladá průvodkyně, že je provede, a Schwarzenberg si neodpustil poznámku, že zámek prolezl dřív, než se narodila. U schodů se pak kdosi podíval na chlapce a řekl: „A to je malý Jeníček.“ Schwarzenberg to komentoval jedinou větou: „Pak jsem věděl, že jsem doma.“ Podruhé šel na prohlídku s kamarádem z Rakouska a se skupinou amerických Čechů z Chicaga. Poprosil průvodkyni o laskavost a skončilo to tak, že výklad vedl on a ona se ptala jeho. Američané prý vůbec nechápali, co se před nimi odehrává.

Osmdesát let splácel Orlík dluhy maršála Schwarzenberga

Kdo na Orlíku čeká sbírku velkého umění, odejde podle Schwarzenberga zklamaný, a důvod je prostý. „Na to nebyly peníze,“ řekl o velkých uměleckých dílech. Nejdřív se dlouhých osmdesát let splácely dluhy maršála Schwarzenberga, vojevůdce z napoleonských válek. Maršál byl vyslancem nejprve v Petrohradě a potom v Paříži u Napoleona, a to bylo podle jeho potomka nejdražší místo, kde mohl diplomat sloužit. Účty šly na vrub příjmů orlického panství. Další díru udělalo tažení proti Napoleonovi až k dobytí Paříže. Maršál jako velitel platil hlavní stan a k tomu musel bavit panovníky, kteří jeli s armádou, aby se mu nepletli do velení. Hlavně ruského cara Alexandra I., podle Schwarzenberga milého člověka, který by se rád ukázal v boji. Car se o maršálových dluzích později dozvěděl a po jeho smrti ve dvacátých letech pomohl vdově s částí dluhu. Zbytek rodina splácela ještě hluboko do 19. století.

Sotva se rod z dluhů vyhrabal, přišly další rány. Schwarzenberg vyjmenoval úmrtí v rodě v letech 1905 a 1912 a v roce 1913, těsně před první světovou válkou, zemřel jeho dědeček. Pak přišla druhá světová válka, zámek dostal nucenou německou správu, na chvíli se vrátil do rukou rodiny a potom byl zase pryč. „Takže na Orlíku je to taková rodinná památka,“ shrnul Schwarzenberg. Dobré byly vždycky knihovny. Památky, které by návštěvníky zajímaly víc, skončily na Hluboké, kterou spravuje stát, a ty už rodina zpátky nedostala. Orlík měl v roce 2017 ve správě jeho syn a společnou prohlídku Pátečníkům Schwarzenberg slíbil. Podmínku měl jedinou: „Musíme to dohodnout včas.“

Má šlechta ještě nějakou roli? Podle Schwarzenberga patří na červený seznam

Nemá, a Schwarzenberg to říkal bez hořkosti. Na otázku, jestli má aristokracie dnes ještě nějaký úkol, odpověděl: „Ne, ne. My patříme už dávno na červený seznam.“ Jako stav šlechta podle něj skončila dávno a v Čechách z ní zbyli jen dědicové, kteří si pamatují, že jejich prapradědeček byl někdo, „ale to je všechno“. V Anglii ani v Německu to podle něj není jiné, i tam šlechta za posledních padesát let viditelně zapadá. Bere to jako křivdu? „To je dějinný vývoj,“ odpověděl. Některé rody se drží déle, jiné kratší dobu, ale i ty jednou skončí. „I my máme svoji konečnost.“ Odpověď zazněla od muže, kterého moderátor celý večer oslovoval „pane kníže“, a právě proto měla takovou váhu.

Někdo z publika se ptal, jestli se po vyčerpání dnešní demokracie nevrátí aristokratické uspořádání. Schwarzenberg odmítl krátce: „Nebude.“ Spíš podle něj přijdou menší nebo střední diktatury. Aristokracie, ať v Japonsku, nebo u nás, vznikala celé generace. „To nejde přes noc.“ Jako příklad odpovědného bohatství uvedl americké rodiny typu Rockefellerů s jejich nadacemi a správními radami. Takový vývoj potřebuje několik generací klidu a ten Češi neměli. Po roce 1918 tu pomalu rostla vzdělaná měšťanská vrstva. Pak přišli komunisté, mnoho lidí emigrovalo a vývoj byl přeťatý.

Demokracie roste jako anglický trávník

Tu myšlenku Schwarzenberg vysvětlil historkou o Janu Masarykovi. Když byl Masaryk ve třicátých letech československým vyslancem v Londýně, zeptal se jednou Angličana, jak to dělají. Jsou monarchie, mají Sněmovnu lordů, nemají ani psanou ústavu, a přesto mají báječnou demokracii. Angličan se zamyslel a přirovnal to k trávníku: „Zasít, zalít, postřihat, zalít, postřihat.“ Když to děláte tři sta let, máte dokonalý anglický trávník, a s demokracií je to stejné. Češi podle Schwarzenberga dělají opak. Přijde pár právníků, všechno přeorají, zabetonují nebo zničí, a pak se divíme, že nám něco chybí. Jestli je lid schopen vládnout sám sobě? „Ale jo, ale jo,“ odpověděl. Jen to nepřijde samo. „V demokracii se musí lidi taky vychovávat.“

S tím souvisí i odpovědnost. Jeden z hostů si stěžoval, že lidé dnes berou blahobyt, štěstí a dokonce zdraví jako nárok a nezajímá je cesta, jak k nim dojít. Schwarzenberg souhlasil a dodal, že cit pro odpovědnost chybí až do nejvyšší politiky. Vidí v tom následek dlouhé nesvobody, kdy odpovědnost neměl skoro nikdo. Proto podle něj nestačí mít práva na papíře: „Práva nemají sílu. Když se nikdo za ně nepostaví, tak žádnou sílu nemají.“

Co Schwarzenberg řekl v únoru 2017 o Trumpovi, Babišovi a Evropě

Večer se konal krátce po nástupu Donalda Trumpa a první otázka mířila na něj. Trumpovo heslo, že chce udělat dobrý obchod, nazval typickým myšlením amerického podnikatele. Obchod v politice ale podle něj funguje jinak než v byznysu a nejvíc se bál dohody s Ruskem, kterou by zaplatila Ukrajina. Připomněl přitom Václava Havla: „Tragédie Ruska je, že nezná své hranice.“ Samotného Trumpa viděl jako reakci na odchod průmyslu do Číny a Indie, který nejvíc poškodil bílé dělníky v Americe. Zastavit se to podle Schwarzenberga rozkazem nedá. Doma předpověděl, že příští volby vyhraje Andrej Babiš, který podle něj nakoupil přední noviny a další média. Oligarchové podle něj došli k tomu, že každý potřebuje své vlastní médium, aby si obránil své zájmy.

Tradiční strany podle Schwarzenberga ztrácejí, protože nabízejí recepty z 19. století. „Když nabídnete někomu čaj se sáčkem, který už pětkrát vymáchán, tak to moc lákavé není.“ Lidi se s nimi nudí a jdou za nacionalisty a demagogy. Posmíval se pravicovým politikům, kteří putují do Moskvy „jako katolíci do Říma“ a vidí ve Vladimiru Putinovi obránce křesťanských hodnot. Brexit považoval za neštěstí pro obě strany, protože „Evropa bez Anglie není celá Evropa“, a dodal: „Referendum je opravdu nebezpečný nástroj.“ Evropská unie podle něj z hospodářských důvodů přežije. Výdaje na obranu, které Evropa pod americkým deštníkem léta snižovala, označil za „opravdu ostudné“.

Písnička od táboráku z léta 1948 měla větší význam, než se zdálo

Večer uzavřely písně, které měl rád Tomáš Garrigue Masaryk, a Schwarzenbergovi připomněly léto 1948. Únor už proběhl, ale skauti ještě existovali a jeho otec skauting podporoval, takže kolem Orlíku stálo několik táborů. Se sestrou šli na jeden z nich, k velkému táboráku. Zpívalo se „Teče voda, teče“ a „Ach, synku, synku“. Jan Masaryk už byl v té době mrtvý, takže písně měly podle Schwarzenberga aktuálnější význam, než si tehdy uvědomovali. Nikdy na ten večer nezapomněl. V roce 1991 doprovázel prezidenta Václava Havla na Budeč a přišla k němu starší paní s otázkou, jestli si pamatuje ten tábor. Pamatoval si táborák i to, co zpívali.

„A to jsme v téhle opravdu jako děti věděli, co se děje. Ale byli jsme taky vlastně všichni odhodláni to Masarykovo dědictví demokracie bránit. Některým z nás se to podařilo. Jenom ty písničky někdy mají větší význam, než si myslíme,“ řekl Karel Schwarzenberg.