Jodové tablety chrání jen štítnou žlázu. Dana Drábová o tom, co při jaderném poplachu skutečně pomáhá

Hrozilo Česku něco z Černobylu obsazeného ruskými vojáky?

Nehrozilo, a podle Dany Drábové by nehrozilo ani při vážné chybě. Přednáška pro Pátečníky se konala 27. dubna 2022, den po výročí havárie z noci z 25. na 26. dubna 1986, a Drábová v ní vysvětlila, proč nás ukrajinské jaderné elektrárny na dálku neohrožují. „Tak, jako nás neohrozil Černobyl před šestatřiceti lety, tak tím méně by nás mohl ohrozit dnes,“ říká. V areálu probíhají demontáže, je tam uskladněné vyhořelé palivo ze tří bloků a havarovaný čtvrtý blok. Její úřad si prošel scénáře, co by se muselo stát, aby se radioaktivita rozšířila dál než do vzdálenosti několika kilometrů, a na nic pořádného nepřišel. Chybí tam systémy, komponenty a hlavně radionuklidy, které by měly sklon se šířit. Jediná hypotéza, jak by se to mohlo změnit, je termobarická zbraň, která by radionuklidy vynesla do velké výšky. „A potom bychom je u nás asi naměřili, ale zase by nás ochránila ta vzdálenost.“

Ruští vojáci, kteří kolem elektrárny kopali zákopy a stavěli základny, si podle Drábové zvýšili pravděpodobnost, že po době latence onemocní nádorovým onemocněním, protože dostali vyšší dávky, než je přírodní pozadí. Akutní nemoc z ozáření u desítek nebo stovek lidí ale podle ní možná nebyla. Připomíná, že i při nejhorší jaderné havárii v dějinách lidstva bylo u hasičů a personálu elektrárny potvrzeno „v uvozovkách jen“ 134 případů akutní nemoci z ozáření. Jedinou výjimkou je historka, kterou popsal jeden z ukrajinských pracovníků: ruský voják prý vzal do ruky kobaltový zářič ze skladu radioaktivního odpadu. Mohl to být zářič vysloužilý z radioterapie nebo ze sterilizace ve zdravotnictví a v ruce by způsobil vážné problémy. Okolní Ukrajince chrání třicetikilometrová vysídlená zóna.

Záporožská elektrárna je nejvýkonnější v Evropě a Rusové ji přesto ostřelovali

Ukrajina má čtyři aktivní jaderné elektrárny a Záporožskou v době přednášky okupovala ruská armáda. Drábová připomíná její rozměr: je nejvýkonnější v Evropě a pátá nejvýkonnější na světě. „A dokonce Rusové se ani nestyděli ji ostřelovat, což je něco naprosto nepředstavitelného.“ Nebezpečí podle ní vzniknout mohlo, protože při vojenských akcích na perimetru elektrárny nejde vyloučit chybu nebo omyl. Ochranná obálka každého reaktoru je projektovaná tak, aby přežila třeba pád stíhačky řady Suchoj nebo zásah raketou země-země, takže většinu náhodných zásahů by stavba vydržela. Skutečné riziko vidí Drábová jinde: v personálu, který pracuje pod obrovským stresem s kalašnikovem v zádech. To zvyšuje možnost lidské chyby a situace se vymyká všemu, na co byli operátoři cvičeni. „Já nechci říct nebezpečí, ale zvýšené riziko to je,“ shrnuje.

Proč Rusy jaderné elektrárny tak přitahují? U Černobylu byl podle Drábové důvod prostý: logisticky nejsnadnější cesta na Kyjev vedla vysídlenou zónou, kde nikdo nekladl odpor, protože tam nikdo nežije. U Záporožské elektrárny funguje areál jako štít. Kdo se v něm usídlí, může si být skoro jistý, že na něj nikdo nezaútočí, aby nepoškodil důležitý systém. K tomu je to strategické místo kvůli přehradám na Dněpru, které jsou důležitou zásobárnou pitné vody pro Krym. A jeden otazník navíc: elektrárna zčásti dodávala proud do příhraničních oblastí Ruska. Poškodit ji nebo ovládnout ale podle Drábové primárním cílem okupantů nebylo.

Taxonomie EU jádro nezakazuje ani nenařizuje, jen říká bankám, kam dát peníze

Evropská unie krátce před přednáškou zařadila jádro mezi udržitelné zdroje a Drábová vysvětluje, co se tím opravdu změnilo. Taxonomie je klasifikace zdrojů energie podle udržitelnosti a slouží jako signál finančnímu sektoru, do čeho se vyplatí investovat, protože to má z pohledu Evropy dlouhodobou budoucnost. „Nic víc, nic míň, to znamená nikdo by to jádro nezakazoval,“ říká. Kdyby jádro do taxonomie nespadlo, jen by se pro něj hůř a dráž sháněly peníze. Českou energetickou koncepci považuje za rozumnou, protože sází na partnerství jádra a obnovitelných zdrojů. Ruské dodavatele vláda z tendru na Dukovany vyřadila a Drábová pokládá za velmi málo pravděpodobné, že by se do stavby dostali oklikou. Při té příležitosti vzdává hold zpravodajským službám: dva roky před ruským vpádem říkaly, že Rusko není partner, dostaly za to sprchu ošklivých slov ze všech stran, „ale vydrželi a měli pravdu“.

Otevřeně mluví i o nepříjemné věci. České jaderné elektrárny v roce 2022 dál jely na ruské palivo a nový dodavatel měl být vybrán přibližně do poloviny roku 2024. „Je to kompromis s vlastním svědomím,“ přiznává, stejný, jaký dělá Německo se zemním plynem. Když ale jádro kryje bezmála 40 procent české spotřeby elektřiny, takové kompromisy prostě děláte. Existovalo měkké doporučení, aby elektrárny držely zásobu paliva aspoň na tři roky. V Temelíně se úplně nenaplnilo, protože už běžela soutěž na nového dodavatele a „došlo k nějaké optimalizaci, která se málem vymstila“.

Kdy se začnou stavět Dukovany? Kopne se v roce 2029, do sítě půjde blok v roce 2036

Vládní harmonogram v dubnu 2022 počítal s tím, že se v Dukovanech kopne do země v roce 2029 a nový blok bude připravený k připojení do sítě v roce 2036. Drábová na tom ukazuje jednu nepříjemnou pravdu o jaderných stavbách: přípravná fáze, hlavně povolovací procedury, je stejně dlouhá nebo delší než výstavba samotná. Proč vůbec stavět, když elektřiny máme dost? Protože stávající čtyři dukovanské bloky se za nějakých dvacet let „odeberou do penze“ a jediné, čím by se daly nahradit, jsou plynové elektrárny. „Chceme to? Dneska už asi ne,“ říká. A na otázku, jestli by české zdroje stačily, kdybychom opustili plyn a naftu a všechno převedli na elektřinu, odpovídá bez obalu: nestačily by, ani se solárními elektrárnami a vším možným dalším. Aspoň na deset až dvacet let by nás čekala velká honička, jak to nahradit, a museli bychom hodně šetřit. Vadí jí, že to politici lidem neříkají.

„Připravená na to není, protože nám nikdo dost nezdůrazňuje, že nastal konec velkých prázdnin. My jsme opravdu za posledních třicet let měli velký prázdniny, ne úplně všichni,“ říká Dana Drábová o české společnosti.

Pomáhají jodové tablety při jaderném útoku?

Jen v jedné velmi specifické situaci a jen jednomu orgánu. Drábová rozlišuje dvě věci. Antidota jsou speciální léky, které pomáhají zvládnout následky vysokých dávek záření: protijed na sebe naváže toxickou nebo radioaktivní látku a pomůže ji vyloučit z těla, klasickým příkladem je vylučování cesia pomocí berlínské modři. K funkčním antidotům se veřejnost nedostane, dávkují je specializovaná pracoviště, například klinika nemocí z povolání. Jodová tableta antidotum není. Je to preventivní přípravek pro chvíli, kdy se člověk ocitne v ovzduší s vysokou koncentrací radioaktivního jódu a má dost času nasytit štítnou žlázu stabilním jódem, aby do sebe ten radioaktivní nedokázala nahromadit. Jód podle Drábové nechrání nic jiného než štítnou žlázu. Přesto jsou tablety vyprodané. „Jakmile se ve veřejném prostoru vyskytnou slova jaderný, záření, mimořádná situace, zvýšené riziko nebo něco takového, kombinace těchto slov, tak 10 až 20 procent populace vezme útokem lékárny a ty tablety vykoupí,“ popisuje Drábová.

Co má tedy smysl při jaderném útoku v okolí? „To, co smysl má, je zavřít se doma, zavřít pevně okna a vydržet jeden, dva, tři dny doma,“ radí Drábová s tím, že doufá v zásoby a ve včasné varování. Neplatilo by to jen tehdy, kdyby bylo epicentrum výbuchu tak blízko, že by nás i s úkrytem smetla tlaková a tepelná vlna. Pravděpodobnost takové události označuje za extrémně malou. Rozlišuje přitom taktické jaderné zbraně malé ráže, které stačí na zničení centra města, a strategické zbraně obrovské ráže, které jaderné velmoci dopraví na svých nosičích prakticky kamkoli. Ty podle ní nikdo nepoužije ze strachu, že by jiná jaderná mocnost okamžitě odpověděla a zničila i Moskvu.

Malé reaktory pro teplárny zabilo levné uhlí a studená fúze neexistuje

Posluchač, který kdysi studoval průmyslovou energetiku, si pamatoval sliby, že každá teplárna bude mít vlastní lokální reaktor. Drábová má jednoduché vysvětlení, proč se to nestalo: „Ono prostě to uhlí pro ty teplárny bylo tak zatraceně levné, že tyhle reaktory se nevyplatily ani náhodou. Ale nastane chvíle, kdy se vyplatí.“ Bezpečnost u nich nevidí jako překážku. U malých výkonů jde nastavit systémy s takovými integrálními prvky bezpečnosti, že nepříjemná událost nebude mít žádné dopady za hranicemi areálu. Příklad má po ruce: výzkumný reaktor LVR-15 o výkonu 15 megawattů tepelných, u kterého se s důsledky mimo areál ústavu nepočítá.

S fúzí si Drábová nejdřív udělala pořádek v pojmech. Dnešní jaderné elektrárny fúzi nevyužívají, štěpí těžká jádra. Fúze je slučování lehkých jader, hlavně izotopů vodíku. Studená fúze je podle ní chimérický pojem a paměda: „Vždycky to, co se považovalo za takzvanou studenou fúzi, byla silná exotermická chemická reakce.“ Slučování lehkých jader je naopak cesta k prakticky nevyčerpatelnému zdroji energie. Velký fúzní reaktor ITER se staví ve francouzském Cadarache, dlouho klopýtal a byl podfinancovaný, protože levné energie bylo posledních třicet čtyřicet let všude dost. Spuštěn by měl být kolem roku 2030, za dalších patnáct až dvacet let by se z něj mohla stát elektrárna a demonstrační fúzní elektrárny by tu podle Drábové mohly stát ve druhé polovině tohoto století.

Úložiště jaderného odpadu: technologie je hotová, problém jsou lidé

„Technologie je v pohodě,“ říká Drábová o hlubinném úložišti, a v zemi s takovou hornickou historií, jako je Česko, by měla být v pohodě obzvlášť. Vybudovat důlní dílo, které zajistí bezpečné uložení „opravdu na věky věků, amen“, podle ní problém není. „Ten problém je opravdu v tom, že lidi tomu nevěří, nechtějí to, což já chápu.“ Stavba úložiště, velkého systému štol a šachet, může trvat patnáct až pětadvacet let a na tu dobu změní život v lokalitě: přesuny materiálu, prašnost, odstřely v místech, která s tím nemají zkušenost. Do té doby zůstává vyhořelé palivo ve speciálních kontejnerech v areálech elektráren, kde může bez problémů ležet ještě několik desítek let. Staré vytěžené doly se použít nedají, protože zrudnění a zauhlení vzniká tam, kde se geologické vrstvy proti sobě pohnuly, a mohou se tedy pohnout znovu. „Z hlediska mé profese já musím hájit tu konzervativnost,“ dodává.

Francie své palivo přepracovává a používá vícekrát, ale to je podle Drábové ekonomická otázka: při 56 reaktorech se to vyplatí, pro Česko je palivo z čerstvě vytěženého uranu zatím levnější. Společné evropské úložiště by bylo pragmatičtější i levnější, politicky je ale naprosto neprůchodné. „Představte si politika, který předstoupí před své voliče a řekne, hele, já mám pro vás skvělý projekt. My tady budeme skladovat vyhořelé palivo pro celou Evropu. To bych ho chtěla vidět.“ Nejdál je Finsko, které mělo začít zavážet své úložiště v roce 2023 nebo 2024, ovšem jen pro vlastní elektrárny.