Jak poznat psychopata v práci: ptejte se na lásku a Miladu Horákovou

Desetiminutový test psychopata do firmy spíš pustí, než odhalí

Psycholog Daniel Tůma začíná seminář pro Pátečníky číslem: za posledních deset let se u nás podle něj vyrojilo 1 150 koučů a slovo kouč je dnes skoro nadávka. Stát jejich kvalifikaci nijak neřídí, takže vedle dvouletých výcviků o šesti stech hodinách existují výcviky dvouhodinové, po telefonu, a lidé za ně dostávají certifikáty. Stejný tlak na rychlost vidí ve výběru zaměstnanců. Firmy posuzují lidi pěti až desetiminutovými online testy a často je ani nikdo nevidí. „Ve chvíli, kdy někoho posuzujete desetiminutovým testem a nikdy ho nevidíte, tak pravděpodobnost, že vyberete psychopata, je opravdu obrovská,“ říká Tůma. Pořádný profil osobnosti znamená věnovat se člověku dvacet hodin během tří dnů, což málokdo zaplatí a málokdo podstoupí, protože se lidé bojí. Tůma s kolegou Martinem Koskem se k takové práci dostali i v letectví: tři roky spolupracují s českými aeroliniemi na výběru pilotů. A na úvod varuje, že se v popisovaných rysech najde každý, nebo v nich najde své nejbližší.

Je psychopatie vůbec diagnóza?

Není, alespoň ne psychiatrická. Slovo psychopat se podle Tůmy dlouho používalo slangově pro jakoukoli odchylku od normy, označovali se jím i lidé se schizofrenií nebo s maniodepresí, než se tyto nemoci správně pojmenovaly. Dnes se pojem ustálil pro určité rysy osobnosti, ale žádný psychiatr tuto diagnózu neudělí a žádná pojišťovna ji nezaplatí. Platí to pro vraha ve vězení stejně jako pro manažera, který vyhazuje lidi s hypotékami těsně před penzí a je mu jedno, co s nimi bude. Tůma proto mluví o konstruktu, podobně jako je konstruktem inteligence. Většina lidí si pod psychopatem představí někoho za mřížemi, jak ukazuje i dokument Fish Head, který spoluprodukoval Václav Dejčmar a který se česky jmenuje Ryba smrdí od hlavy. Jenže existují i psychopati adaptovaní a vysoce funkční. Psychopatický rys může být dokonce užitečný: chirurg řeže do živého člověka a manažer bez trochu zvýšené potřeby moci neudělá rozhodnutí. Umění je poznat hranici, za níž je člověk nebezpečný okolí.

Na dotaz z publika Tůma odmítá obvyklá čtyři procenta psychopatů v populaci jako číslo těch, kdo se k tomu ve výzkumech přiznali, a v top managementu jich odhaduje nejméně šest procent. Aby se o psychopatovi dalo mluvit, musí člověk splňovat šest až osm rysů ze soupisu, ne jeden. A když takového člověka potkáte, radí podle míry jeho moci buď rychle utéct, nebo se rychle vymezit a neodporovat.

Dvě třetiny lidí pustí do cizího člověka smrtící proud, když za to někdo převezme odpovědnost

Tůmův kolega Martin Kosek, který se věnuje sociální patologii, klade druhou otázku: musí být člověk psychopat, aby páchal zlo, nebo stačí vhodné podmínky? Odpovídá pokusem Stanleyho Milgrama. Ten dal do novin inzerát na výzkum paměti za čtyři dolary. Příchozí se losem stal učitelem, druhého účastníka odvedli do vedlejší místnosti a učitel ho měl za každou chybu potrestat elektrickým šokem, od patnácti voltů výš až po 450 voltů s nápisem, že jde o život ohrožující hodnotu. Milgram se předem zeptal psychiatrů, kolik lidí dojde až na konec. Odpověděli, že sadistů je v populaci jedno procento, takže víc jich nebude. Z vedlejší místnosti se ozývalo, že to bolí a že má dotyčný nemocné srdce, výzkumník za zády jen opakoval, že je to v pořádku a že odpovědnost nese on. Až na konec došly zhruba dvě třetiny lidí. Pokus se opakoval na tisících účastníků a ženy podle Koska nedopadly jinak než muži.

Pro firmy je podstatná právě ta věta o odpovědnosti. Autorita ji z člověka sejme a on jedná jinak než podle svědomí. „Prostě ne, tyhle lidi vyhoď, mě to nezajímá, vyhoď je na hodinu, seber jim práci, nedej jim peníze, to je moje odpovědnost, ty to jenom udělej,“ překládá Kosek Milgrama do řeči korporací. Druhý jev se jmenuje deindividuace. Když podobný pokus proběhl se zdravými vysokoškolačkami, z nichž jedna skupina dostala bílé pláště a zakryté hlavy a druhá seděla v civilu s cedulkou se jménem, dala anonymní skupina dvojnásobný počet šoků. Kosek proto žasne nad firmami, kde se lidé do počítače nehlásí jménem, ale jako T00440.

Totéž ukázal stanfordský experiment Philipa Zimbarda: 24 nejzdravějších vysokoškoláků rozdělených na dozorce a vězně, vězni s čísly místo jmen, dozorci v uniformách a tmavých brýlích. Pokus plánovaný na dva týdny skončil po šesti dnech, nejslabší se zhroutili po 36 hodinách. Zimbardo sám se v roli vrchního dozorce změnil v autoritativního muže a odmítal zasahovat. Zastavila ho až kolegyně, dnes známá výzkumem vyhoření, která přišla a řekla mu, že tam všichni zmravořeli. Rok nato si ji vzal.

Čím se liší psychopat od člověka, který vám prostě nerozumí?

Tůma odpovídá přes čtyři složky emoční inteligence. První je vnímání emocí: někdo si na ulici všimne, že nějaká paní plakala, jiný projde kolem. Druhá je rozpoznání, zda jde o smutek, strach, nebo melancholii. Třetí je porozumění, proč ten člověk zrovna tohle cítí. A čtvrtá je empatie, tedy sdílení. Z dat o pilotech Tůma vidí zajímavý vzorec: piloti jsou výborní ve vnímání, všimnou si, že kolega v kokpitu je smutný, a zeptají se, co bylo doma. V porozumění emocím jsou ale hluboko pod průměrem, protože technicky zaměřený mozek, zvyklý na přesná čísla, podle Tůmy neumí být dost plastický. A teď si představte člověka, který je vynikající ve vnímání, poznávání i porozumění emocím, ale sdílení má nulové.

„To je psychopat úplně čistý, protože lektor Hannibal dokázal i jako vynikající psychiatr odhadnout, co vás bude bolet, ale když vás řezal, tak mu bylo jedno, co prožíváte. Takže pozor, velice často se lidé domnívají, že korporátní psychopat nemá emoční inteligenci, že je takzvaně emočně plochý. On je emočně plochý v tom, že mu nevadí, co vám způsobuje. Ale co vám to způsobuje, ví velice dobře,“ říká Daniel Tůma.

Tůma se odvolává i na neuropatologa Františka Koukolíka, s nímž se potkal na konferenci: skeny mozku lidí s předpokládanými psychopatickými rysy podle něj ukazují, že při rozhovoru o emocích a při řešení morálního dilematu svítí některé oblasti mozku úplně jinak než u lidí emočně zralých a empatických.

Jaké otázky u pohovoru odhalí chybějící svědomí?

Obyčejné, a právě proto nečekané. Tůma s Koskem na výběrových řízeních žádají kandidáty, aby vyjmenovali deset hodnot, které podle nich zajistí dlouhodobý a kvalitní citový vztah. Ptají se, kdy naposled vyznali manželce lásku a jak to dělají. Když kandidát na otázku, co je láska, odpoví, že je to vlastně o sexu, je to podle Tůmy zajímavá odpověď, i když přiznává, že tak odpovídá mnoho mužů, a proto u jedné otázky nikdy nekončí. Uchazeče zvou do obyčejného rozhovoru o lásce, smrti a partnerství, aby viděli, kam ve svém přemýšlení dospěli. Studenti se diví, co to má společného s pozicí lídra. Jenže právě tam se ukáže, že výborný řečník nemusí mít v sobě to, co je potřeba pro budování hodnot. Nemusí jít o psychopata, jen o nevhodnou osobnost na danou profesi. „Průšvih je, že tady i tohle většinou zkušený personalista nepozná,“ říká Tůma. Personalista může kandidáta doporučit a psychologové se pak po testech dívají jeden na druhého a ptají se, jak je to možné.

Druhou zkouškou je téma odvahy. „Protože ve chvíli, kdy na pracovním pohovoru začnete s tématem odvahy a začnete se zhovořit třeba o Miladě Horákové, tak ten člověk musí reagovat,“ říká Tůma. Kandidát může říct, že měla mlčet, a psycholog se ptá dál: na základě čeho se tak domnívá a kde je hranice, kdy se má člověk obětovat pro druhé. Psychopata podle Tůmy nenapadne, že by svým jednáním mohl dostat dva lidi do těžkého konfliktu, protože mu to je jedno. Hodně inteligentní psychopat obstojí na jednom tématu, ne na pěti nebo šesti. Za patnáct let praxe potkal Tůma jediného, který hrál tak dokonale. Proto diagnostika trvá dlouho, od rozhovoru s forenzním znalcem po osm hodin skupinového assessmentu. Takhle dlouho podle něj nikdo nevydrží hrát.

Soupis rysů: povrchní šarm, velké ego a žádný strach

Po výzkumu zhruba deseti tisíc manažerů sestavil profesor Robert Hare soupis rysů, které na psychopata ukazují, a Tůma ho prochází jeden po druhém. Povrchní šarm: psychopati okouzlí, bývají dobří řečníci a sňatkoví podvodníci, častěji muži než ženy, ale jejich šarm nestojí na žádné hlubší reflexi citů. Grandiózní pocit vlastního významu, česky ego: takový člověk je přesvědčen, že nikdo jiný danou pozici nezvládne lépe. Patologické lhaní a manipulace: tihle lidé si vymýšlejí zážitky i reference, a už v životopisech. Odtud ten uchazeč o pilotní výcvik s nominací na Oscara a odtud i piloti, kteří podle Tůmy často lžou o počtu nalétaných hodin. Emoční mělkost, anglicky shallow emotions: člověk vám říká, jak ho to mrzí, a přitom vidíte, že se usmívá. Absence viny a lítosti. Neochota přebírat odpovědnost, paradoxně u lidí, kteří se hlásí na vysoké pozice: pak vysvětlují, že to nebylo v popisu práce a že jste je do toho zmanipulovali. Takového člověka Tůma pozná podle věty „Vy mi řekněte, co ode mě chcete, já to pak splním“.

Tůma se ptá i na vztahy. Když vám čtyřicetiletý uchazeč o pilotní místo po vypnutí kamery řekne, že těch ženských bylo nejmíň 450, a vůbec nevypadá jako Alain Delon, buď si vymýšlí, nebo něco řeší hypersexualitou. Nejvýmluvnější je podle Tůmy otázka na strach. Když kandidát na pilota i po třetím zopakování trvá na tom, že nemá strach z ničeho, zapíše si psycholog psychopat, protože psychopat se nebojí. Kapitán s dvaceti tisíci hodinami pak takovému uchazeči řekne, že on se v padesáti bojí pořád, takže ho nechtějí.

Slovenská majitelka firmy ukázala, že se adaptovaný psychopat umí učit

Na otázku, jestli má smysl s takovým člověkem pracovat, odpovídá Tůma příběhem ze své praxe. Majitelce slovenské franšízy známé firmy na hygienu vyšel v profilu absolutní psychopat. Za dobré výsledky odvezla svůj tým, zhruba sedmdesát až osmdesát lidí, do Londýna na stadion, kde motivační řečník běhal po pódiu, všichni společně dýchali, váleli se a lezli po střepech. Lidé volali domů na Slovensko, že tam nechtějí být a že se jich nikdo neptal, co by si přáli jako bonus. Firma se jí rozkládala, a šlo o milionový byznys. Na skupinovém koučování pořád opakovala, že to přece bylo skvělé a plné lásky, a nedocházelo jí, že se jich mohla zeptat. Po čtyřech letech spolupráce Tůma říká, že už chápe, co americká literatura myslí adaptovaným funkčním psychopatem: majitelka poslechla, nechala lidem školení, která chtěli, vozí je na podzim k Jadranu a oni vydělávají víc. V sedmatřiceti se učila, že výlet může způsobit i trauma, protože tři křehké kolegyně se tehdy vrátily po panických záchvatech.

Druhý příběh dopadl hůř. Tůma se téměř do krve pohádal s malou úspěšnou firmou, která chtěla za obchodního ředitele kandidáta s projevem jako Jan Rosák, za nímž všichni slepě šli. Kosek vysvětluje proč: zhruba osmdesát procent lidí logický argument slyšet nechce a nechá se vést emocemi, které charismatický člověk vzbudí rychle. Podle Tůmy je stejně rychle zase ztrácí, a to je jediná dobrá zpráva večera.