Volal jí Steve Jobs. Eva Jiřičná přesto od jeho zakázky odešla

Světová architektka, která z Prahy odjela s pasem na jeden rok

Eva Jiřičná patří k nejznámějším architektům českého původu a většinu života strávila v Londýně. Narodila se ve Zlíně, vystudovala architekturu v Praze a v létě roku 1968 odjela na roční stáž do Anglie. Domů se pak dvaadvacet let nemohla vrátit. Z chudých začátků vybudovala kariéru, jakou málokdo: pracovala na londýnské pojišťovně Lloyd's, navrhovala obchody pro módní domy, proslavila se skleněnými schodišti a v Česku po ní zůstala oranžerie na Pražském hradě, univerzitní stavby ve Zlíně i hotel Josef v Praze. V přednášce pro pražský Business Club, klub, ze kterého vyrostli Pátečníci, vyprávěla svůj příběh bez příkras. Většinu zlomů svého života bere jako dary, i ty, které v tu chvíli vypadaly jako pohroma.

Proč odmítla vstoupit do komunistické strany a co ji to stálo

Odmítla stranu dřív, než tušila, jakou cenu za svobodu zaplatí. Když za ní přišli s otázkou, jestli chce vstoupit do strany, zeptala se: „Do jaké?" Odpověď zněla do komunistické, a ona řekla ne. Umístěnku pak dostala do cementárny v Kladně, kde mistr nevěděl, co si počít s jednou ženou mezi čtyřmi sty chlapy. Nakonec učila na Univerzitě 17. listopadu, kde se díky zahraničním studentům naučila francouzsky a anglicky. V roce 1968 vyjela na výjezdní doložku a s pasem platným na rok. Invaze přišla tři týdny po jejím odjezdu. Za další tři týdny dostala z československého vyslanectví dopis: pas neplatný, návrat do vlasti nežádoucí. Důvodem byla její dřívější spolupráce s Aninou Stránskou, která v Praze otevřela pobočku společnosti pro lidská práva.

Emigrace tehdy nebyla žádné dobrodružství. Rodičům hrozily až tři roky vězení za to, že jejich dcera zůstala v cizině. Sedmnáctiletý bratr, který na farmě u Londýna sbíral jahody, se rozhodl zůstat taky, aby ho doma neposlali na vojnu a mohl dostudovat. Otec byl tou dobou v Japonsku a napsal dětem, že je cestou domů vyzvedne. Poslali ho ale přes Moskvu rovnou do Prahy, takže se ani neviděli. Po pozdější operaci dostal infekci a zemřel, na pohřeb se sourozenci dostat nemohli. „Život je takový, jaký je," říká Jiřičná a odmítá to vyprávět jako tragédii.

Chudý, ale svobodný Londýn přelomu šedesátých a sedmdesátých let

Londýn té doby byl podle Jiřičné chudý, zato plný příležitostí, které se už nezopakují. Většina Angličanů, kteří v roce 1967 přijeli na kongres architektů do Prahy, měla povolení utratit v cizině padesát liber, takže přespávali u kolegů. Sama vydělávala v londýnské kanceláři čtrnáct set liber ročně, tedy sto liber měsíčně, a když si koupila kabelku za sedm liber, měl z toho manžel šok. Peníze neměl nikdo. Mladí architekti, ze kterých se později stali slavní boháči, Norman Foster, Richard Rogers nebo Nick Grimshaw, se scházeli v přestavěné továrně na obyčejných lehátkách. Sezvala je tam pětičlenná skupina Archigram kolem Petera Cooka a debatovalo se o architektuře, dokud v polovině osmdesátých let peníze všechno nezměnily. Britský pas dostala Jiřičná až v roce 1976, do té doby cestovala na pas UNESCO pro osoby bez státní příslušnosti.

Jak se z kreslení přístavu stala architektka luxusních obchodů

K interiérům se dostala oklikou přes obří inženýrský projekt. Třináct let pracovala na marině v Brightonu, přístavu se čtrnácti byty, hotelem a kotvišti pro tři a půl tisíce lodí, který se stavěl v betonových kesonech. Naučila se tam kreslit perspektivy, rozumět stavbě a hlavně poznala řemeslníky a dělníky z celé stavby. Když firma v roce 1979 kvůli chybějícím penězům skončila, potkala na otevření jednoho obchodu ženu podnikatele Josepha. První zakázkou bylo prohodit dětské ložnice, pak zařídila Josephův byt nad obchodem a ten vyšel snad ve všech architektonických časopisech. Tak si lidé začali pamatovat její jméno. Pro obchod módního návrháře Kenza navrhla skleněné schodiště, které zaujalo Richarda Rogerse. Ten ji na dva a půl roku vzal na interiéry londýnské pojišťovny Lloyd's.

Telefonát od Steva Jobse a proč jeho zakázku nedotáhla

Jednoho dne zvedla sekretářka v londýnské kanceláři telefon a ozval se Steve Jobs. Chtěl, aby Eva Jiřičná druhý den letěla do San Franciska. Nejdřív to brala jako vtip, ale z hlasu poznala, že to myslí vážně. „Já to myslím vážně," řekl jí. Když navrhla termín za týden nebo za deset dní, odpověděl: „Zítra, zítra." Chtěl otevřít tři sta obchodů za rok, v každém největší skleněné schodiště, jaké nikdo nemá, k tomu dřevěnou podlahu a strop podle svých představ. Jiřičná mu řekla, že tři sta obchodů za rok nejde. „Já něco řeknu, tak to platí," odpověděl Jobs. První obchod se pak otevíral tři roky.

„Obchod je jenom obchod, ty obchody trvají pár let," říká Eva Jiřičná o schodištích, která u Jobse stála sedm až osm milionů liber, zatímco ta její kolem sta až sto padesáti tisíc.

Spolupráce s Jobsem podle ní ničila každého. Jednou spolu kvůli obrázku stropu z jednoho japonského obchodního domu odletěli rovnou z jednání do Tokia, bez kufru, jen s pasem, taxíkem k obchodu a hned zpátky na letiště. Jobsovy sekretářky prý vydržely nanejvýš tři týdny, protože vyžadoval čtyřiadvacetihodinovou pohotovost. Jiřičná mezitím lítala mezi Londýnem a San Franciskem, měla i jinou práci a jeho schodiště jí přišla přehnaně drahá i nemorální, když obchod vydrží jen pár let. Práci nakonec předala americkému statikovi, se kterým schodiště dělala, a od zakázky odešla. Své skleněné schody si Jobs postavil sám.

Lidé, kteří vidí svět jinak: Kaplický a Hadid

Za největší dar svého řemesla považuje setkání s lidmi, kteří vidí svět jinak. Jana Kaplického, kterému všichni říkali Johan, poznala na jednom silvestru na chatě za Prahou, kde Pavel Bobek zpíval a oni dva místo tance vážně probírali architekturu. Ta debata se pak podle ní nikdy nezastavila. Kaplický neznal kompromis. Když si po něm klient u skoro hotového domu přál krb, navrhl, že z bílé dlaždičkové podlahy vyšlehne plamínek. Klient to bral jako vtip, Kaplický se urazil a už se spolu nedomluvili. Podobnou schopnost vidět věci jinak měla podle Jiřičné i Zaha Hadid. „Byli to lidé, kteří když se na něco podívali, viděli něco jiného než všichni ostatní," říká. Naučit se to prý nedá, buď to člověk má, nebo ne.

Co po sobě nechává v Česku

V Česku má Eva Jiřičná řadu staveb, které dohromady mluví o její posedlosti detailem. Na Pražském hradě navrhla oranžerii, jejíž náročnou kovovou konstrukci nakonec zvládla firma z Plzně. Najala si na to starou dílnu a posadila k ní chlapy zvyklé dělat na škodovkách. V Praze stojí hotel Josef, kde nejlepší detaily odvedly malé české firmy pánů Růžičky, Opletala a Červenky. Nejvíc práce má ve Zlíně, městě svého dětství: univerzitní knihovnu, kongresové centrum placené zpola z evropských peněz a fakultu humanitních studií, kvůli které posledních měsíců létala každých čtrnáct dní přes Vídeň. Srdeční záležitostí je pro ni centrum pro transplantace kostní dřeně u plzeňské nemocnice, jehož dárcovská banka má přes sedmdesát čtyři tisíce dárců a mezi jehož zakladatele patřili Lydia Klausová a kardinál Vlk.

Sama sebe má Jiřičná za člověka, který nedělá kompromisy, ale rozumí hranicím. Cituje k tomu amerického designéra Charlese Eamese, kterého se kdosi zeptal, kolikrát v životě musel udělat kompromis. „Nikdy jsem neudělal kompromis, protože jsem vždycky pochopil limity," zněla odpověď. Když někdo dostane na projekt padesát korun, nemá smysl navrhovat za tisíc, dodává Jiřičná. Optimismus zdědila po otci, kterého jako děti nikdy neviděly rozčileného. Drží se myšlenky, kterou slyšela i od herečky Jane Fondové: kdo má za sebou větší část života než před sebou, ať každou minutu ve špatné náladě bere jako ztrátu času.