Baťové vyvezli do světa 70 měst a nikdo to dodnes nezopakoval

Ze zapomenuté vesničky ševců vyrostla za dvacet let evropská metropole

Ekonom Milan Zelený začíná u Zlína, protože tam se podle něj odehrál zázrak, který nemá ve světě obdobu. „Malá zapomenutá vesnička ševců byla během dvaceti let přetvořena v evropskou metropoli," říká o Zlíně bratří Baťů v debatě pro Pátečníky. Tomáš a Jan Antonín Baťa podle něj začali stavět výrobnu, ale velmi brzy pochopili, že chtějí něco jiného: aby lidé ve městě dobře žili, mohli se vzdělávat, měli zdravotní péči i sportovní vyžití. Vzniklo město, kde podle Zeleného nechybělo nic pro život, a přitahovalo mladé talenty z celé republiky. To celé bez jediné koruny od státu. „Žádná pomoc, žádné dotace, absolutně nic, žádné politické vlivy," zdůrazňuje Zelený. Tehdejší vůdci Masaryk a Beneš podle něj Zlínu nijak zvlášť nepomáhali, všechno vzniklo z vlastních prostředků firmy. Dnes je podle Zeleného ta hodnota vidět už jen v budovách, které obsadili úředníci.

Zlín podle Zeleného dodnes ukazuje, jak dobře bylo město navržené. Světoví architekti tehdy Baťům nabízeli, že jim s návrhem pomohou. Baťové je odmítli a udělali si to po svém. Zelený se Baťům začal věnovat po návratu do Čech. V devadesátých letech vyšla kniha Baťových textů Cesty k úspěchu, na jejímž novém vydání teď pracuje. Tehdy o ni nebyl zájem, země měla plnou hlavu prodeje podniků, lákání zahraničních investorů a kuponové privatizace. Zelený ale dodává, že doba, kdy se dalo od Baťů cokoli kopírovat, už vyprchala. „Jediné, co můžeme dělat, je se nechat inspirovat. A inspirace je něco jiného," říká. Inspirace pro něj znamená schopnost přeložit věci ze zašlé doby a zjistit, jestli se v nich skrývá něco, co se týká přímo dnešního světa.

Proč Baťové přestali vyvážet boty a začali vyvážet celá města?

Protože se naučili město postavit a pochopili, že právě město je to nejcennější, co umějí. Zelený to popisuje jako druhý krok po Zlínu: „Přišli s úžasnou myšlenkou, že nebudou vyrábět boty a vyvážet je do Číny a do Indie a do Brazílie, ale že budou vyvážet ta města, protože se naučili, jak ta města stavět." Za dvacet let, ve třicátých a čtyřicátých letech, jich podle Zeleného vyvezli do světa sedmdesát. Šlo o plně zajištěná města postavená co nejblíže konečnému zákazníkovi, v Indii, v Číně, v Brazílii a jinde. Zelený v tom vidí maximální přidanou hodnotu vývozu. Bota je přidaná hodnota, ale když se někde vyrábějí jen podrážky a jinde jen tkaničky, co nejdál od zákazníka, je přidaná hodnota minimální a náklady na převážení po světě obrovské. „Do dneška si myslím, že těžko bychom našli celky, které by měly vyšší přidanou hodnotu, než je město," shrnuje.

Vývoz měst je podle Zeleného čistě český vynález a odkaz, kterým žádná jiná země neprošla. „Procestoval jsem celý svět a můžu vám říct bezpečně, že to, co udělali Baťové, do dneška nebylo ani napodobeno," říká. Svět přitom podle něj taková města potřebuje. Pro Česko z toho vyvozuje konkrétní úkol: vytvořit takzvaná kondenzační jádra, tedy někde s něčím začít, aby republika měla víc Zlínů než jeden.

Adidas potřeboval na výrobu bot 90 dní, továrna u zákazníka to zvládla za den

Dnešní globální výroba dělá podle Zeleného pravý opak toho, co Baťové: vytváří co nejnižší přidanou hodnotu po částech a co nejdál od konečného zákazníka. Sportovní boty se vyrábějí na Tchaj-wanu, v Singapuru a v Číně, komponenty se převážejí a jinde se skládají dohromady. Zelený uvádí příklad, který si spočítali Němci. Vyrobit tímto způsobem boty Adidas trvá 90 dní, než se všechno vyrobí a přetáhne přes půl světa. Firma si proto postavila takzvanou speed factory co nejblíže zákazníkovi, aby nemusela nic převážet, a zjistila, že jeden pár bot vyrobí za jeden den. „To znamená, 90krát se zrychlila ta rychlost," říká Zelený. Továrna podle něj nechtěně vyhověla Baťovým principům. A dodává, že u zboží, které cestuje po světě po částech, dnes navíc často nevíme, odkud pochází a jaké má hodnoty.

Zrychluje se i svět kolem. Když Zelený poprvé učil v Číně, všichni bez výjimky jezdili na kole. O dvacet let později tam jezdí nejmodernější elektrické vozy. Rozdíly mezi státy se podle amerických studií, které cituje, rychle snižují a dohání i Afrika. Méně vyvinuté země mají podle Zeleného výhodu v tom, že je nebrzdí předchozí úspěch: Amerika byla tak úspěšná v pevných telefonech, že jí to zpomalilo přechod na mobily o pět až deset let. Zatímco nerovnováha mezi státy klesá, uvnitř států roste.

Dobrá ekonomika nikdy nevzniká na ministerstvu

Zelený tvrdí, že zdravá ekonomika se rodí vždycky na konkrétním místě, v podniku nebo v regionu, kde se něco děje. Česko je podle něj maličká zemička, velká asi jako jeden New York, a přesto má Prahu, Brno a pár dalších center, zatímco Chomutovsko, Karlovarsko a další regiony jsou nevyvážené. Lidé tam nemají možnosti, jaké mají lidé v Praze. Talentovaní a ambiciózní se proto stěhují do hlavního města, kde je podle Zeleného zruinují ceny bydlení a život, ve kterém se člověk nemůže pohnout. Jeho recept je opačný. Aby se člověk narozený na Chomutovsku mohl prosadit doma, potřebuje tam základní vzdělání, základní technologie a rostoucí místní ekonomiku, která čeká na talent. Vyváženost přitom neznamená, že všichni dělají totéž. Regiony se mají doplňovat, někde průmysl, jinde služby nebo digitální služby, a vyměňovat si zkušenosti a znalosti.

„Dobrá ekonomika vzniká vždycky v nějaké lokalitě. Dobrá ekonomika vzniká na podniku. Dobrá ekonomika vzniká v regionu, v nějaké zemědělské nebo průmyslové nebo jiné lokalitě, kde se něco děje. Nikdy nevzniká na ministerstvu," říká Milan Zelený.

Vyvážené regiony podle něj dělají celou ekonomiku spolehlivou a bezpečnou. Kdyby dnes někdo zastavil dovoz potravin nebo brambor, měli bychom problém, než to znovu dáme do pořádku. „Takže rovnováha je to, co se můžeme učit od Baťů," uzavírá.

Co postavil Jan Antonín Baťa v brazilské džungli?

Města, která Zelený přirovnává k malým Manhattanům a která fungují dodnes. Jan Antonín Baťa byl podle něj hned po válce prohlášen za zrádce a Baťovy závody znárodnil Beneš dávno před komunisty. Baťa odešel a skončil v Brazílii, kde ve vyhnanství, v džunglích a pustinách, stavěl města po zbytek života. Zelený se tam vypravil se skupinou Z-Foundation, s kolegyní Olgou Girstlovou a několika významnými českými podnikateli. Popisuje krásně vystavěná města plná života, dodnes naprosto funkční. Boty už se tam podle něj možná ani nedělají, ale na tom nezáleží: město je základ soběstačnosti a síly regionu. Jan Baťa tam postavil i most přes řeku Paraná, který Zelený označuje za zázrak, a byl navržen na Nobelovu cenu. Výprava ale měla ještě jeden účinek, se kterým Zelený nepočítal.

Když se skupina večer sešla u večeře, bylo ticho. „Byli jsme úplně oněmělí, protože to byli všechno vynikající podnikatelé, ale oni si najednou uvědomili, že to neumíme, že by vůbec nevěděli, jak začít to město vytvářet," vzpomíná Zelený. A právě z té zkušenosti vyvozuje, že nastává doba vrátit se k rovnováze, vyvážit regiony a poskytnout lidem možnosti po celé republice, aby země obstála v rychlé a těžko předvídatelné době.

Čím se liší podnikatel od podnikavce?

Podnikatel se podle Zeleného umí postarat sám o sebe, o svou rodinu a o pár zaměstnanců a přebírá největší zodpovědnost za životy lidí a rodin. Podnikavec umí něco jiného: buď ví, jak to ošidit na daních, nebo jak správně sepsat žádost o dotace a jak je dostat. „Je to rozdíl mezi podnikatelem a podnikavcem," říká Zelený. Máme podle něj hodně podnikatelů, kteří jsou ve skutečnosti jen kšeftsmani, a ten rozdíl je velký. Jako příklad opačného přístupu uvádí firmu Fosfa z Břeclavi. Ředitel tam podle Zeleného zakázal jakékoli dotace, protože při nich ztrácel přehled, jak firma vůbec funguje, a pořád tam chodily kontroly. Firma je soběstačná v energii i teple, provozuje vertikální farmu, má vlastní podnikovou univerzitu a řadu Feel Eco prodává po celém světě. Takové české firmy podle Zeleného vznikají bez podpory státu a berou si příklad z Bati.

Zelený navrhuje dvě věci. První je podnikatelská univerzita, kterou označuje za výmysl Jana Bati: „Podnikat se lze pouze učit podnikáním a nikoli čtením knížek o podnikání." Druhá je podnikatelská komora, která bude sebeakreditující a udělá z podnikání profesi. Inženýři, lékaři a advokáti podle něj profesi mají, podnikatel, který nese největší zodpovědnost za životy lidí, ji nemá. Společnost se přitom podle Zeleného řítí do doby, kdy bude potřebovat podnikatele po statisících, protože zaměstnanci tempo změn neutáhnou.

Co ukazují čísla o českých firmách třicet let po revoluci

Spolu se Zeleným vystoupil profesor Vladimír Mařík z ČVUT a přinesl čísla. Třicet let po revoluci podle něj v českých rukou není žádný velký podnik světového významu. Zhruba polovina české produkce sice v českých rukou je, jenže jde o malé a střední firmy, které dodávají zahraničním gigantům. Jen na Škodovce je životně závislých 136 malých a středních podniků, které pro ni vyrábějí komponenty. Stát přitom od sametové revoluce vydal 59 miliard korun na podporu zahraničních firem, na daňové odpustky a příspěvky na zaměstnance. Mařík se ptá, jestli ty peníze neměly jít raději do vzdělávání, protože vzdělaný národ je jediná šance státu, který nemá nerostné suroviny a musí žít z toho, co vyprodukuje hlava a ruce. Moderátor k tomu přidal odhad, že ze země každý rok odtéká kolem 300 miliard korun dividend. Za lepší cestu považuje Mařík startupy, které dorostou v české střední firmy. Jmenuje WorkSwell: dva kluci před osmi lety, dnes firma o čtyřiceti lidech se softwarem pro drony, který posuzuje úrodu na poli.

I Mařík se vrací k Baťovi. Ten podle něj dbal na tři věci: aby byl spokojený zaměstnanec, aby byl spokojený zákazník a teprve potom myslel na zisk. Dnešní zahraniční podnikatelé podle Maříka myslí hlavně na to, jak zisk rychle udělat a vyvést. Baťa se také dělil: když byla dílna zisková, rozdal část zisku mezi zaměstnance. A když někdo v dílně udělal zmetek, nechal si ho zaplatit. Mařík k tomu přidává čerstvou historku ze Zlína: nedávno tam na zahradě vykopali obrovské poškozené soukolí, které dělníci za Bati zakopali, aby se nikdo nedozvěděl, že něco zkazili, a nestrhli jim to z platu. Zelený připomíná Baťovo heslo, které to všechno shrnuje: „To nejlepší na světě je pro nás úplně dobrý."