První kostel, který na místě dnešního Svatovítského chrámu stál, založil kníže Václav asi v roce 929. Předrománská rotunda postavená na pražském hradišti se stala třetím kostelem hlavního města.

V roce 973 bylo zřízeno pražské biskupství a založen sbor kanovníků kapituly svatovítské, čímž významně vzrostl význam rotundy. V roce 1060 začala výstavba trojlodní baziliky, která měla nahradit původní kostel. Za tímto návrhem stál kníže Spytihněv, který ale zemřel pouhý rok po zahájení prací. Bazilika byla pětkrát větší než rotunda a s tím vzrostl i její význam – stala se místem korunovace i posledního odpočinku českých králů.

Bula papeže Klementa VI. z 5. května 1344 povolila zřídit arcibiskupství – bazilika se tak stala metropolitním chrámem. Kvůli svému nově nabitému významu musela být opět zvětšena. Jan Lucemburský položil 21. listopadu 1344 základní kámen nového chrámu – již třetího na stejném místě – a to za přítomnosti syna Karla IV.

Hrobka ve svatovítské katedrále je největším pohřebištěm českých panovníků. Místo posledního odpočinku tu našlo 14 českých knížat a králů a nacházejí se zde sarkofágy Karla IV., Václava IV., Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a Rudolfa II. V podzemí kapli sv. Václava je pohřben svatý Václav.

Svatovítský chrám byl skutečně dokončen po dlouhých 585 letech. Chrám, na jehož stavbě se podílela více než desítka největších architektů svých dob, byl vysvěcen a oficiálně otevřen 28. září 1929 za účasti prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače.

Největší kostel Nového Města pražského založený 21. listopadu 1347 císařem Karlem IV. získal mimořádné privilegium – kázání ve slovanském jazyce. Klášter můžete znát pod různými jmény: Emauzský klášter, Emauzské opatství, klášter benediktinů při chrámu Panny Marie a slovanských patronů, klášter Na Slovanech. Nejčastěji však uslyšíte jednoduché Emauzy. 

Navštívíme kostel Panny Marie postavený pro stovky poutníků přicházejících na každoroční oslavy Svatého kopí. Prohlédneme si přilehlou Císařskou kapli zdobenou mystickými vyobrazeními ve stylu secese, takzvané Beuronské školy. Ambit okolo Rajského dvora je zdobený 85 vrcholně gotickými nástěnnými malbami ze Starého a Nového zákona. Provedení maleb je srovnatelné s těmi na hradě Karlštejně, který rovněž vybudoval Karel IV. Podrobně si připomeneme příběhy, které malby v ambitu zobrazují. Prozkoumáme křížovou chodbu a barokní refektář.

Klášter byl dokončen v roce 1372 a jeho klášterní kostel byl slavnostně zasvěcen na Velikonoční pondělí, kdy se při bohoslužbě četla pasáž z evangelia o zjevení Ježíše Krista učedníkům putujícím do Emauz. Tato událost se každoročně připomínala velkou poutí, což vedlo k tomu, že se název "Emauzy" postupně vžil a stal se běžným označením tohoto kláštera mezi Pražany. Říká se, že stavba kláštera byla stejně drahá jako výstavba Karlova mostu.

Vyšehrad je fascinující historická lokalita, která se podle pověstí považuje za nejstarší sídlo českých knížat. Archeologické nálezy však ukazují, že zdejší hradiště vzniklo až v polovině 10. století. Parkový areál Vyšehradu s nádherným výhledem na Prahu ukrývá architektonické poklady zahrnující vzácnou románskou rotundu sv. Martina, novogotický kostel sv. Petra a Pavla, národní pohřebiště Slavín a podzemní kasemata s originály některých barokních soch z Karlova mostu.

Vyšehrad, původně nazývaný Chrasten, sloužil jako přemyslovské hradiště. Tento ostroh nad Vltavou je opředen mnoha pověstmi, například o kněžně Libuši, Bivojovi či Horymírovi. Historicky byl nejvýznamnější v 11. století, kdy se stal sídlem prvního českého krále Vratislava I., a až do roku 1140 zde vládli jeho nástupci.

Při prohlídce vyšehradských kasemat budeme mezi prvními, kdo nahlédne do spletitého systému podzemních chodeb a sálů, které sloužily jako shromaždiště vojsk a sklady munice a potravin. Kasematy vznikaly během 17. a 18. století jako součást barokního opevnění. Uvidíme sál Gorlice s originály soch z Karlova mostu. Navštívíme dosud nepřístupná Martinská kasemata včetně pozůstatků kostela Povýšení sv. Kříže. Projdeme i tajemná Podolská kasemata, ve kterých se v padesátých letech ukrývali takzvaní Vyšehradští jezdci.

Anežský klášter patří mezi nejvýznamnější gotické památky v Praze. Byl založen již ve 13. století svatou Anežkou Českou, dcerou krále Přemysla Otakara I., jako první ženský klášter klarisek ve střední Evropě. Spolu s ním zde vznikl také mužský klášter bratří minoritů.

Dnes je Anežský klášter součástí Národní galerie a návštěvníci zde mohou obdivovat jednu z nejcennějších sbírek středověkého umění v Evropě. Unikátní jsou například originály šesti deskových obrazů mistra Theodorika z Karlštejna nebo vzácný obraz Panny Marie Dešťové z Vyšehradu.

Klášter minoritů, známý také jako Klášter sv. Jakuba, se nachází v srdci Starého Města pražského a patří k nejstarším klášterům v Praze. Minorité přišli do Prahy již v roce 1232 a jejich klášter se stal významným centrem duchovního života.

Zvláštní pozornost si zaslouží samotný areál – gotické ambity, tajemná sklepení i slavnostní refektář, kde se podle historických pramenů konala svatební hostina Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou. Klášter minoritů není veřejnosti běžně přístupný.

Jeruzalémská synagoga, známá také jako Jubilejní synagoga, byla postavena v letech 1905–1906 podle návrhu architekta Wilhelma Stiassneho a představuje unikátní spojení secesních a maurských architektonických prvků. Synagoga vznikla jako náhradní prostor poté, co byly v rámci asanace Josefova v letech 1898–1906 zbořeny tři starší synagogy (Zigeinerova, Velkodvorská a Nová).

Ačkoliv spolek, který měl synagogu postavit, byl založen již v roce 1896, trvalo deset let, než byla synagoga slavnostně otevřena. V prvních letech nesla jméno Jubilejní chrám císaře Františka Josefa na památku padesátiletého výročí jeho panování, připadající na rok 1898. Po první světové válce se pomalu vžil současný název Jeruzalémská synagoga podle ulice, v níž se nachází. Ta však nemá se synagogou nic společného: ulice je pojmenována podle bývalé jeruzalémské kaple kostela sv. Jindřicha, který se nachází v jejím sousedství.

Jeruzalémská synagoga je unikátní tím, že je jedinou z osmi synagog postavených podle projektu W. Stiassneho, ve které se dosud konají pravidelné bohoslužby. Výjimku tvořila pouze válečná léta 1941–1945, kdy zde byl umístěn sklad zabaveného židovského majetku. Bohatá barevnost fasády, orientální ornamenty a monumentální interiér s působivými vitrážemi činí z této synagogy jeden z nejvýraznějších sakrálních objektů Prahy.

Při archeologickém průzkumu v blízkosti Pinkasovy synagogy v roce 1968 byla objevena historická mikve. Na základě zdiva a nalezené keramiky se předpokládá, že pochází z počátku 16. století a patří tak k nejstarším dokladům židovského osídlení v této oblasti. Zachovaný prostor rituální lázně má obdélníkový tvar a protéká zde pramenitá voda. Předsíň mikve sloužila také k vytápění celého prostoru. Historická mikve je aktuálně funkční pro židovskou komunitu.

S naší průvodkyní se vydáme také do tajného podzemí pod Pinkasovou synagogou, které bylo objeveno rovněž při archeologických výzkumech. Jako bonus dostanete vstupenky do Pinkasovy synagogy a na Starý židovský hřbitov.

Mikve je rituální lázeň v židovské tradici, která slouží k očištění a duchovní obnově člověka. Používá se k různým účelům, nejčastěji však k rituálnímu očištění žen po menstruaci, po porodu a před svatbou, k očištění konvertitů k judaismu a k očištění náboženských předmětů, například nového nádobí, které vyrobili nežidé. Muži chodí do mikve obvykle jen před vysokými židovskými svátky.

Terezín, založený císařem Josefem II. mezi lety 1780–1790, sloužil jako bastionová pevnost pojmenovaná po císařovně Marii Terezii určená k ochraně hranic tehdejší monarchie. Pevnost nikdy nebyla bojově napadena – místo toho se postupně proměnila ve vojenskou posádku a vězení, ve kterých byli během první světové války drženi protivníci Rakousko-Uherska, například Gavrilo Princip ve Slévárně Malé pevnosti. Samotné město se zachovaným historickým centrem, ležící na soutoku řek Labe a Ohře přibližně 70 km severozápadně od Prahy, je chráněno jako urbanistická památka.

V letech 1940–1945 byl Terezín jedním z nejzneužívanějších míst nacistické okupace. Malá pevnost sloužila jako vězení pro politické vězně a odpůrce, kde bylo internováno kolem 32 000 lidí, z nichž přibližně 2600 zemřelo na místě, ostatní byli většinou deportováni do vyhlazovacích táborů. Ve městě fungovalo tzv. „modelové ghetto“ (Theresienstadt), kterým prošlo až 144 000 Židů. Ghetto sloužilo jako přestupní stanice do vyhlazovacích táborů a zároveň jako propagandistická vitrína pro mezinárodní veřejnost. Přibližně 33 000 vězňů zde zahynulo, dalších 90 000 bylo deportováno do vyhlazovacích táborů. Přesto zde existoval poměrně bohatý kulturní život v podobě koncertů, divadel, výtvarných aktivit a tajné výuky, který představoval silný projev odolnosti uvnitř zoufalých podmínek.

Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí je od 16. století oficiálním sídlem pražského arcibiskupa. Tato monumentální stavba, přiléhající přímo k Pražskému hradu, je jedním z nejvýznamnějších příkladů pražské barokní a rokokové architektury.

Na místě paláce původně stálo několik měšťanských domů. Základy paláce byly položeny již ve 14. století. Samotný Arcibiskupský palác byl vystavěn v letech 1676–1679 podle návrhu Jeana Baptisti Matheye v místech staršího renesančního paláce. Současná podoba pak pochází z přestavby z 60. let 18. století, kterou navrhl architekt Jan Josef Wirch. V interiérech najdeme reprezentativní schodiště, slavnostní sály, portrétní galerii pražských arcibiskupů, historický nábytek a cenná umělecká díla.

Palác byl svědkem klíčových událostí církevního i státního života. Hostil papežské legáty, státní návštěvy, biskupské konference i významné ceremonie. Dnes je přísně střeženým objektem a veřejnosti je přístupný jen výjimečně – právě takovou příležitostí je tato komentovaná exkurze.

Roudnice nad Labem je jedno z nejstarších českých měst s první písemnou zmínkou z roku 1167. O rozkvět města se v první polovině 14. století zasloužil biskup Jan IV. z Dražic založením kláštera pro nový řád augustiniánů kanovníků. V roce 1603 se roudnického panství ujímá rod Lobkowiczů. Město leží na levém břehu řeky Labe v úrodné Polabské nížině a má přibližně 13 000 obyvatel. Je významným kulturním, společenským a hospodářským centrem Podřipska.

Augustiniánský klášter a jeho podzemí: Základní kámen byl položen roku 1333 a stavba trvala přes 20 let. Jedná se o první klášter řádu augustiniánů u nás. Klášterní komplex je tvořen chrámem Narození Panny Marie a budovou vlastního konventu, z něhož se dochovala tři křídla ambitu kolem rajského dvora, kapitulní síň a prostor bývalé knihovny. Při návštěvě chrámu se vydáme k tajemnému zatopenému podzemí, tzv. jezírku, o kterém se vypráví řada pověstí. Kde se jezírko vzalo? Pod klášterem vyvěrá několik pramenů a jeden z nich zatopil sklep. Jiný se pro načervenalou barvu vody jmenuje Rudný pramen a podle něj se jmenuje celá Roudnice.

Lobkovický zámek: Pražský biskup nechal koncem 12. století vystavět na skalnatém výběžku nad řekou Labe románský hrad, který byl následně rozšiřován v období gotiky. V 16. století došlo k přístavbě renesančního křídla. V letech 1652–1684 byl přebudován do raně barokní podoby za Václava Eusebia z Lobkowicz. Zámek má více než 200 místností, masivní vstupní schodiště, hodinovou věž a bohatě zdobenou kapli s freskami. Po dlouhá léta byl centrem prosperujícího panství Lobkowiczů. Od 2. světové války sloužil jako kasárna německé a později české armádě. Do roku 2008 zde sídlila vojenská konzervatoř. V současnosti patří zámek opět rodině Lobkowiczů.