Srdečně vás zveme na výjimečnou exkurzi do Národního divadla, do jednoho z nejkrásnějších interiérů Evropy – místa, které je symbolem české kultury, národní identity i odhodlání.

Tentokrát však nepůjde o běžnou prohlídku.

V době naší návštěvy bude budova otevřena výhradně pro Pátečníky. Provede nás těmi nejznámějšími i běžně nepřístupnými prostory a průvodci budou ti nejzasvěcenější – lidé, kteří divadlem skutečně žijí a znají i jeho skrytá zákoutí.

Budeme mít možnost projít Zlatou kapličku bez davů, v klidu, kdy lze slyšet i vlastní kroky. V atmosféře, která dovolí vnímat architekturu, umění i příběhy, jež jsou v jejích zdech ukryty. Taková příležitost se nenaskýtá často.

Sestoupíme k základním kamenům, které byly do Prahy přivezeny z různých koutů českých zemí, budeme stát pod monumentálním zlaceným lustrem a dozvíme se, jak se takový kolos technicky spravuje. Usedneme do hlediště a otevřeme téma lóží – jejich společenské i politické role, hierarchie prostoru i míst, kde sedávali významní hosté.

Budeme číst výzdobu divadla jako obrazový program své doby – malby, plastiky i alegorie, které nejsou pouhou dekorací, ale výpovědí o tom, jak si národ představoval sám sebe.

Vyjdeme až na nejvyšší místo, kam lidská noha může vkročit – na terasu u trig - přímo ke slavným Schnirchovým sousoším, která korunují budovu a dávají jí její nezaměnitelnou siluetu. Odtud se otevírá jedinečný výhled na Petřín, Pražský hrad i historické panorama Prahy – a teprve zde si člověk plně uvědomí, jak promyšleně je Zlatá kaplička zasazena do panaromatu města.

Dva termíny prohlídek proběhnou v sobotu 24. dubna od 9:00 do cca 10:30 a od 11:00 do cca 12:30. Kapacita je omezená, doporučujeme včasnou rezervaci.

Národní divadlo nevzniklo jen jako divadelní budova. Vzniklo jako myšlenka. Jako vyjádření kulturní a politické emancipace českého národa v 19. století. Bylo postaveno z veřejné sbírky – z příspěvků šlechty, měšťanů i obyčejných lidí – a stalo se hmatatelným symbolem společné vůle.

Novorenesanční stavba architekta Josefa Zítka byla koncipována jako reprezentativní kulturní chrám. Její umělecká výzdoba není pouhou dekorací, ale promyšleným programem, který měl vyprávět příběh národa – jeho historie, mýtů i budoucích ambicí. Vznikla na místě bývalé solnice, na nádherném pozemku u Vltavy proti panoramatu Hradčan.

Krátce po slavnostním otevření roku 1881 však budovu zachvátil ničivý požár. Zkáza, která mohla být koncem, se stala naopak impulsem k ještě silnějšímu semknutí společnosti. Divadlo bylo znovu vystavěno a roku 1883 znovu otevřeno – jako symbol vytrvalosti a kulturní identity.

Dnes je Národní divadlo nejen scénou opery, baletu a činohry, ale i architektonickým a historickým monumentem, který tvoří jednu z nejvýraznějších dominant pražského nábřeží a ročně přiláká přes půl milionu diváků.