Kostel Panny Marie Sněžné byl založen císařem Karlem IV. v roce 1347 jako součást velkorysého urbanistického záměru Nového Města. Původně měl být největším chrámem v Praze, dlouhý přes 100 metrů. Stavbu však přerušily husitské války a dodnes se zachoval pouze jeho presbytář. I přes tyto dramatické okolnosti se místo stalo jedním z nejvýznamnějších duchovních center v historickém srdci města.

Františkánský řád, známý svou prostotou, pokorou a službou chudým, převzal areál v roce 1603. Již v roce 1611 bylo při vpádu pasovských žoldáků brutálně zavražděno 14 františkánů. Tato událost je dodnes považována za jednu z nejtragičtějších v dějinách české církve.

Obnova chrámu pokračovala po bitvě na Bílé hoře. Kostel dostal novou klenbu, západní stěnu a vnitřní výzdobu, která částečně pochází ještě z dob Rudolfa II. Dominantou interiéru je monumentální hlavní oltář z let 1649–1651, připisovaný Arnoštu Heidelbergerovi – nejvyšší oltář v Praze. Nalezneme zde také renesanční malby, barokní boční kaple, postavy světců i mariánské monogramy.

V roce 1678 byla nad kaplí sv. Jana Nepomuckého vybudována klášterní knihovna, která se v 18. století dočkala bohaté umělecké výzdoby. Patří mezi nejkrásnější a nejméně známé klášterní knihovny v Praze, a je veřejnosti běžně nepřístupná.

Areál kláštera tvoří kostel, bývalý hřbitov, klášterní zahrady i konventní budovy kolem dvou vnitřních dvorů. Veřejnosti známá Františkánská zahrada je jen malou částí rozsáhlého celku. Mnohá místa zůstávají skryta – a právě tato exkurze nabízí jedinečnou možnost do nich nahlédnout, navíc s doprovodem bratra františkána, který zde žije.

Dějiny kláštera byly poznamenány mnoha zkouškami – od josefínských reforem přes dvě světové války až po komunistické zabrání areálu v roce 1950. Po roce 1989 se františkáni vrátili a klášter dnes znovu žije.