Ekonom Švejnar: zraněná velmoc je nebezpečnější než ta, které se daří

Zraněná velmoc je nebezpečnější než ta, které se daří

Jan Švejnar začal večeři v lednu 2017 jedinou diagnózou: svět během několika měsíců podstatně zvýšil míru nejistoty a nepředvídatelnosti. Od druhé světové války šly podle něj hospodářské i politické změny v západní Evropě povlovně a i polistopadových 25 let u nás do té plynulosti zapadalo. Pak přišel brexit, americké volby, chování Putina v Rusku a čínské manévry v Jihočínském moři. Finanční trhy to podle Švejnara už ukazují: větší výkyvy, častější zlomy očekávání. Nejvíc ho ale zneklidňovalo Rusko, země, které se hospodářsky nedaří a která se cítí potupená, protože ji svět přestal brát jako velmoc. „Zraněná velmoc je nebezpečnější než velmoc, která není zraněná, která si vede dobře a má sebedůvěru,“ řekl. Důkaz viděl na Ukrajině: Budapešťské memorandum jí garantovalo neporušitelnost hranic, přesto je Krym zabraný a nikdo to neřeší. A když Donald Trump prohlásil, že NATO možná podpoří a možná ne, podle toho, kolik členské země přispívají, zvýšil nejistotu „do obrovské míry“. Putin a historické postavy před ním totiž podle Švejnara respektují sílu a slabosti využívají.

K tomu přidal evropský sebeklam. Když euro slavilo deset let, gratuloval mu i šéf americké centrální banky a připouštěl, že by mohlo nahradit dolar jako hlavní rezervní měna. Pak přišla krize eurozóny a ukázalo se, že Řecko, které tvoří méně než dvě procenta evropské ekonomiky, dokáže otřást celým systémem a že vzdělaní a zkušení Evropané nejsou schopní tuhle „zaokrouhlovací chybu“ rychle vyřešit. Američané podle Švejnara nechápali, proč tak malý subjekt zatočí celou unií. Mezitím Viktor Orbán oznámil, že není liberální, ale neliberální demokrat, a prošlo mu to. Čína roste od roku 1978 a její státní kapitalismus se stal pro mnoho zemí přitažlivým vzorem. Výsledkem je podle Švejnara souboj systémů, ve kterém západní liberální demokracie poprvé po desítkách let nemá jistotu, že vyhraje.

Proč lidé v bohatých zemích volí proti systému, který je zbohatil?

Hlavní příčinu vidí Švejnar v globalizaci, přesněji v tom, komu její výnosy připadly. Svět jako celek zbohatl a je bohatší než kdykoli dřív, ale rozdělení bylo velmi nerovnoměrné. V chudých zemích jako Čína vyrostla střední třída, všude na světě přibylo velmi bohatých lidí, jenže střední třída v bohatých zemích nezbohatla, nebo je na tom dokonce hůř. Průměrný dělník ve Spojených státech si podle Švejnara od sedmdesátých let nezvýšil životní úroveň. V médiích vidí spoustu bohatých kolem sebe, vidí, že Čína bohatne, a poprvé prožívá, že americký sen neplatí: jeho děti nebudou bohatší než on. Evropa je na tom ještě hůř, protože v jižní části kontinentu zůstává nezaměstnanost velmi vysoká, zatímco Česko, Německo a sever Evropy jsou výjimky. Když si dost lidí řekne, že systém pro ně není výhodný, hledají alternativu. „A Trump jim to velice jednoduše naordinoval,“ dodal.

Jeden z hostů namítl, že brexit a Trump mohou být začátkem ozdravného procesu, protože evropská média konečně začala mluvit o migraci a o výdajích na obranu. Švejnar připustil, že jde o léčbu šokem, ale pochyboval, že musela jít tak daleko. Šok může místo ozdravení spustit další rozpad: kdyby se Marine Le Pen stala prezidentkou a vyhlásila referendum, i ve Francii se najde dost naštvaných lidí. Amerika podle něj nerovnosti vždy tolerovala víc než Evropa, takže tam čeká spíš protestní volbu než změnu systému. V Evropě, kde historicky bylo víc revolucí a velkých konfliktů, si dokáže představit i něco většího.

Kapitalismus za války plánoval centrálně a přežil to

Na otázku, zda liberální demokracie krizi ustojí, odpověděl Švejnar historií. Výhoda tržního systému spojeného s demokracií je podle něj v pružnosti: když má čas, najde jiné řešení a změní se. Když ale čas není, musí si pomoct i nástroji, které jsou mu cizí. Za druhé světové války přešla Amerika, bašta volného trhu, na centrální plánování. Vláda neřekla Chrysleru a General Motors, že zvýší cenu tanků, aby jich vyrobily víc. Dala kvantitativní příkaz: chceme tolik tanků. A tolik se vyrobilo. Během finanční krize po roce 2008 Spojené státy znárodnily řadu podniků, ne z ideologie, ale protože zavřít je a znovu otevírat by bylo strašně nákladné. Jakmile to šlo, vrátily je do soukromých rukou. Demokracie podle Švejnara tahle období přežila právě proto, že se uměla včas ohnout.

Na Kolumbijské univerzitě se podle něj vážně debatuje o věcech, o kterých by se před deseti lety vážně nedebatovalo. Světová banka a Měnový fond, vytvořené Evropany a Američany po válce, se mění tak pomalu, že si Čína založila vlastní rozvojovou banku a Asijskou investiční banku. Mluví se o minimálním příjmu pro všechny, který ekonomovi zní nepřijatelně, ale kdyby zabránil kolapsu celého systému, stojí za úvahu. Sám Švejnar by ho zavedl „jenom v extrémním případě“. Připomněl i německou spoluúčast zaměstnanců na řízení podniků zavedenou po válce, o které se v Německu dodnes vedou spory, zda za hospodářský zázrak padesátých let může, nebo přišel navzdory jí. A na dotaz z publika o marxismu odpověděl, že Marx patřil mezi klasické ekonomy po boku Ricarda. „Byli to Lenin a Stalin, kteří to potom aplikovali.“

Rozpadne se Evropská unie po brexitu?

Švejnar rozpad nepředpovídá, ale varuje, že Evropa taková, jaká je, „nemůže přežít dál“. Potřebuje bankovní unii a společný dozor nad bankami, protože evropské zátěžové testy nebyly zdaleka tak přísné jako americké a banky jsou pořád ve špatném stavu. Koordinace rozpočtové politiky není důležitá v klidu, ale v krizi. V Americe v roce 2008 pracovala centrální banka s ministerstvem financí dnem i nocí jako sehraný tým a jen tak zabránily velké depresi. Na konferenci na Kolumbijské univerzitě se podle Švejnara sešli špičkoví Evropané z Evropské centrální banky a stabilizačního mechanismu s Američany, kteří Evropě rozumějí. Shodli se na všech datech, ale ne na závěru. Evropané říkali: postupujeme správně, posilujeme nadnárodní instituce. Američané říkali: strašně pomalu, situace se vám zhoršuje a de facto si myslíme, že se Evropa rozpadne.

„Tím, že Británie vystoupila z Evropské unie, se to nemyslitelné stalo myslitelným. To je překročení Rubikonu,“ řekl Jan Švejnar.

Pokud se unii nepodaří sjednotit a přijdou velké šoky, má být podle něj připravená na dobře propracované rozložení, ne na živelný rozpad. Dobré rozložení zachová volný obchod a volný pracovní trh a odstraní jen další mechanismy. Živelný rozpad zná z třicátých let: jedna země zvedne cla, ostatní odpoví stejně, zdi rostou, obchod klesá a s ním poptávka i zaměstnanost. Pro Českou republiku, která vyváží i dováží přes 80 procent, by taková spirála byla zničující. Osmadvacet měn místo eura by podnikatelům vrátilo kurzové riziko. Švejnar připomněl, že Spojené státy za 200 let dospěly k jedné měně a volnému pohybu zboží mezi státy, ale stála je to krvavá občanská válka. „Když bychom to mohli překlenout bez té války, bylo by to lepší.“

Kam zmizely natištěné peníze, když inflace nepřišla

Hosté se vrátili domů, k České národní bance. Jeden z nich spočítal, že banka natiskla zhruba 700 miliard korun jen proto, aby ubránila kurz 27 korun za euro, a ptal se, kde je inflace, kterou selský rozum čeká. Švejnar vysvětlil, že problém se obrátil. Region prošel na začátku transformace hyperinflací v Polsku, na Ukrajině nebo v Rusku, u nás ceny jen poskočily, i tak třeba o 40 procent. Dnes inflace klesá a ceny v některých oblastech padají, což je zlé pro smlouvy psané v nominálních hodnotách. Centrální banky zvětšily množství peněz, aby vzrostla kupní síla a ceny se zvedly, jenže lidé natištěné peníze drží a neutrácejí. Spekulanti kupují koruny v očekávání, že posílí, ale zatím na tom nevydělali. Část ekonomů, která osm let hlásila, že inflace přijde, musí podle Švejnara přiznat, že měla špatný model.

Nebezpečný je podle něj až konec experimentu. Jakmile inflace ožije, musí banka peníze odsát, a to je „umění“: udělat to dost povlovně, aby ekonomika nespadla do recese a deflace, a přitom ne tak pomalu, aby nepřišla velká inflace. Japonsko od devadesátých let několikrát uvěřilo, že jde do konjunktury, rychle přibrzdilo a znovu si sedlo do recese. Jeden z podnikatelů označil intervence za „holý ekonomický nesmysl“, protože pomáhají jen exportérům a zdražují dovoz. Švejnar to rozebral: slabá koruna pomáhá vývozcům i všem výrobcům, kteří doma konkurují dovozu, a znevýhodňuje obchodníky, kteří dovážejí, což je v poměru malá skupina. Je to něco za něco. A pak položil podnikatelům nepříjemnou otázku. Dostali polštář, a buď do něj investují jako ďáblové a vyjdou z toho jako obři, kteří porazí Němce, nebo si jako líný podnikatel přispí o dvě hodiny a po konci intervencí budou chtít dotace. „Takže je otázka, co jste. Jste ti první, nebo ti druzí?“

Co by Švejnar udělal jako premiér, aby Česko dohnalo Západ

Nejdřív by přestal opakovat vlastní chyby. Po první recesi, která zasáhla všechny, si Česko podle Švejnara přivodilo druhou recesi samo: Polsko, Slovensko, Rakousko ani Německo do ní nešly, u nás ji za vlády Petra Nečase způsobila domácí nejistota, debaty o druhém pilíři penzijní reformy nebo o tom, zda budou jedna, dvě nebo tři sazby DPH. Současná vláda nejistotu snížila, lidé začali utrácet a podniky investovat, ale růst se odrazil od nízkého dna a je pořád slabší, než kde by země měla po 26 až 27 letech být. Před druhou světovou válkou patřilo Československo mezi šest až sedm nejvyspělejších průmyslových ekonomik světa, takže se nesnaží dostat někam, kde nikdy nebylo. Recept zní: dokončit transformaci odvětví, která nikdy nebyla vystavena konkurenci, hlavně školství, vědy a státních zakázek, a radikálně zjednodušit daně s minimem výjimek.

Nejtvrdší slova měl pro vzdělání. Česko podle něj nemá ani jednu univerzitu mezi třemi sty nejlepšími a přidal přirovnání: na tenistu mimo první třístovku se nikdo nejde dívat, leda když v okresním přeboru hraje váš syn. Průmysl a obchodovatelné služby přežily, protože musely konkurovat světu, školy ne. U státních zakázek nesoutěží zahraniční firmy efektivně, a proto stojí dálnice víc než v Německu nebo Rakousku. Česko má přitom nízké zadlužení, takže si investice s vysokou návratností může dovolit. Jako vzor státní správy uvedl Singapur, kdysi zkorumpovanou a chudou zemi, která se vyšvihla díky dobře placeným úředníkům a tvrdým postihům, byť bez neliberální demokracie, kterou si tam dovolili. Lobbing doporučil řešit po americku: nezakázat, ale zviditelnit, každý lobbista nosí cedulku se jménem. A kde se rodí podnikavost, ukázal na vlastních dětech. Ve čtyřech letech prodávají limonádu na rohu a brzy zjistí, že u dálnice jim ji nikdo nekoupí. Když pak roznášejí noviny v šest ráno a jednou nevstanou, místo dostane kluk od vedle.

Pane profesore, kandidujte

Večer skončil tam, kde ho moderátor na začátku sliboval: u Hradu. Podnikatelé Švejnarovi vysvětlovali, že když kandidoval poprvé, nikdo nevěřil, že na prezidentovi záleží, a Miloš Zeman mezitím ukázal, co všechno úřad dokáže. Jeden z hostů slíbil, že 50 milionů na kampaň se mezi podnikateli sežene „docela hravě“. Švejnar otázku vrátil. V Americe se nejdřív dva lídři byznysu postaví do čela výboru, dají vlastní peníze a obvolají dalších dvacet lidí. Hillary Clintonová měla přes sto milionů dolarů, než vůbec oznámila kandidaturu. „A nevyhrála,“ dodal. Jestli kandiduje, neřekl. Na výzvu, aby šel do rizika, odpověděl jedinou větou: „Já do rizika jdu pořád.“ A skončil optimisticky: Evropa má tolik neefektivity, že může poskočit, a Česko „tuplem nebo triplem“.