Na každého Evropana dře 70 energetických otroků, na Američana až 150

Kolik energie vyrobí člověk vlastní silou? Sotva jednu žárovku

Geolog Václav Cílek začíná u pokusu, který kdysi připravil doktor Návara: postavil žentour, zapojil na něj několik čtyřicetiwattových žárovek a nechal jím otáčet studenty střední školy. Výsledek byl střízlivý. Člověk je dlouhodobě schopný dát zhruba čtvrtinu koňské síly, spíš desetinu, tedy něco kolem 40 až 60 wattů. „Musíte se opravdu hrozně moc snažit, abyste rozsvítili aspoň jednu šedesátiwattovou žárovku,“ shrnuje Cílek. Odtud se podle něj dá snadno pochopit, proč byla energie po celé dějiny tak drahá a proč měly takovou cenu i malé zisky, třeba lodní mlýny na Vltavě, které roztáčel jen proud řeky. Moderní civilizace podle Cílka nezačíná vynálezem, ale masovým spalováním fosilních paliv. Všechno ostatní, čím se dnes chlubíme, stojí na tom, že energie je laciná a je jí hodně.

„My nejsme chytřejší, ty technologie, kterýma se prostě tak jako oháníme, jsou dané vlastně dostupností velice laciné energie,“ říká Václav Cílek.

Na každého Evropana pracuje 70 energetických otroků

Koncept energetických otroků byl podle Cílka populární zhruba před deseti lety, v době úvah o ropném zlomu. Počítá, kolik lidských sil by muselo dřít, aby nahradily energii, kterou spotřebujeme. Spotřeba energie za první republiky odpovídala na začátku zhruba dnešní výrobě z vody, což jsou asi dvě procenta. Němci za druhé světové války spotřebovávali méně energie než současná Česká republika a umožnilo to hlavně obrovské množství koní. „V druhé světové válce bojovalo asi 3 miliony koní,“ připomíná Cílek. Dnes na každého Evropana pracuje kolem 70 energetických otroků, na Američana 120 až 150. Jinak řečeno, v elektrárnách na nás pracuje víc lidí, než měl k dispozici běžný středověký velmož.

Energie podle Cílka určuje i bezpečnostní politiku. Rusko je v energiích soběstačné, má ropu, plyn i uhlí, a jeho obranná doktrína stojí na byzantském principu: ochranný val ze spřátelených a ovládnutých sousedů. Spojené státy byly původně vývozcem ropy, ale ve třicátých letech se rychle staly dovozcem. Jejich bezpečnost proto spočívá v zajištění dálkového obchodu a ve stovkách vojenských základen po světě. „Díky téhle energetice Američani byli donuceni stát se tím světovým četníkem,“ říká Cílek.

Válka Severu proti Jihu byla i srážkou dvou energetických modelů

Cílek sám zdůrazňuje, že tahle myšlenka není jeho, ale stojí za ni. Americká občanská válka se bere jako první tažení za demokracii a osvobození z otroctví. Z energetického hlediska to vypadá jinak. Na Jihu převládala zemědělská výroba, pověstná bavlníková pole, a ta potřebovala lacinou a stálou pracovní sílu. Válka začíná v roce 1861, ale už v roce 1859 byl v Pensylvánii navrtán první ropný vrt a na plné obrátky se rozbíhala těžba pensylvánského uhlí. Sever potřeboval pohyblivou pracovní sílu. Energetická koncepce Severu je tedy pohyblivost, to znamená svoboda, koncepce Jihu je nepohyblivost, tedy otrocká práce. Podobně se podle Cílka dají číst všechny velké energetické převraty: nejsou jen technické, vždycky se dřív nebo později prokopírují do kultury společnosti.

Nejstarším příkladem je kolo. V Evropě se vozy používají víc než pět tisíc let, zhruba od roku 3000 před Kristem, a kolo umožnilo dálkový obchod a lepší propojení říší. Druhým je chomout, čínský nebo středoasijský vynález, který se do Evropy šíří až v 9. století. Chomout umožnil těžký pluh, těžký pluh obdělávání podhorských půd, a to znamenalo kolonizaci pahorkatin.

Proč úspornější parní stroj spálil víc uhlí? Jevonsův paradox

Ekonom William Stanley Jevons vydal v roce 1865 knihu The Coal Question a ukázal v ní nepříjemnou věc. Wattův parní stroj, zdokonalený v roce 1784, měl díky své účinnosti energii šetřit. Místo toho způsobil růst těžby i poptávky po uhlí. Cílek vysvětluje pozadí: Anglie má málo lesů, dnes snad jen kolem pěti procent, a Britové museli už od 13. století těžit uhlí, až se na něm stali závislí. Královská společnost proto vypsala cenu na stroj, který by čerpal vodu z uhelných dolů, protože těžba šla do stále větších hloubek. Sotva stroj začal čerpat vodu, ukázalo se, že pohání i přádelny, a když se zkřížily koleje s parním strojem, vznikla železnice. Uhlí, jehož spotřeba měla klesat, se začalo pálit mnohem víc.

Na Jevonse navázal ekonom Daniel Khazzoom, který si všiml, že úspora v jednom odvětví vyvolá plýtvání v jiném: „Když jezdíte málo autem a ušetříte hodně benzínu, něco peněz a máte z toho dobrý ekologický pocit, tak potom můžete letět na dovolenou.“ Celková úspora pak bývá pod deset procent. Psychologové tomu říkají rebound efekt. „Nedáte si tři dny pivo a čtvrtej. Vy asi ne, ale lidi třeba v bankovském okolí si to čtvrtej den vynahradějí,“ říká Cílek. Jeho závěr je prostý: nemá cenu se omezovat o moc, stačí o dvě až pět procent, a nejlepší je energii vůbec nevyrobit.

Umělé hnojivo je energie nalitá do pole

Na průmyslová hnojiva se podle Cílka dá dívat jako na energetickou dotaci rostlině. Habera a Bosche, dva německé chemiky, k syntéze dusíkatých hnojiv dovedla strategická nouze: většina dusičnanů ležela v Chile a na guánových ostrovech a země, která chce zbrojit nebo čelí embargu, se k nim nedostane. Syntéza dusíku a vodíku je velmi energeticky náročná a rostlina tuhle dotaci vrací do zrna, odtud vyšší výnosy. Herbicidy a pesticidy pak rostlině podle Cílka odpouštějí „ministerstvo války“, tedy náklady na vlastní obranu. Někdy se říká, že jeden kilogram syntetického hnojiva odpovídá jednomu litru ropy. A syntetická hnojiva živí podle různých propočtů 45 až 60 procent lidstva. Cílek uvádí, že v západní Africe se na hektar dává kolem 4 gigajoulů, v Číně 11 a v USA okolo 30, přičemž nejvýnosnější plodiny chtějí dotaci 30 až 40 gigajoulů. Pětkrát vyšší výnos afrických půd by tedy znamenal pětkrát vyšší energetické vstupy.

Celkovou spotřebu člověka popisuje Václav Smil, profesor a autor asi dvaceti knih, který je podle Cílka u nás málo známý. Evropan spotřebuje 120 až 180 gigajoulů ročně, Američan víc, obyvatel afrických zemí třeba jen 20. Smilův návrh zní: opustit představu, že energie bude stále lacinější, a zastropovat ji na 100 gigajoulech na osobu a rok.

Kolik energie stojí získat energii? Návratnost od ropy po biopaliva

Princip energetické návratnosti podle Cílka původně rozpracoval ekolog Hall, když pozoroval pstruhy, kteří vydrží hodiny stát v proudu a nic nechytí. Jde o poměr vydané a získané energie. Jednoduchá civilizace si podle něj vystačí s návratností jedna ku dvěma, složitá společnost jako ta naše potřebuje aspoň jedna ku pěti až šesti, protože svítí, provozuje Národní divadlo a vysílá satelity. Ropa měla v době svého objevu návratnost jedna ku šedesáti až jedna ku stu, klasická ropa ještě nedávno jedna ku třiceti. Vítr na dobrém místě dává jedna ku deseti až dvaceti, ale externality, tedy stometrová věž, silnice k ní a pravidelné kontroly, jsou zhoubné. Evropské uhlí kleslo s hloubkou dolů z jedna ku padesáti na jedna ku dvaceti, australské sloje o mocnosti 30 metrů ho vrátily na jedna ku osmdesáti. Jaderná elektrárna je nejlacinější zdroj, pokud běží. Biopaliva měla zpočátku návratnost 0,8 až 1,6, dnes zhruba jedna ku třem až čtyřem. Civilizace by na nich nevydržela.

Bezpečná energie podle Cílka neexistuje. V čínských rodinných dolech umíralo ročně kolem deseti tisíc lidí, dnes pět až sedm tisíc, a to je víc než Černobyl. „Nic není zadarmo a ty hodně důležitý věci jsou vždycky drahý,“ říká. Na volnou energii nevěří: u obou Pačesových komisí zažil, že někdo přišel s Teslou a studenou fúzí, a důkaz nikdy neviděl.

Planeta zadržuje o 2,3 wattu na metr čtvereční víc a oceán to vrátí až za desítky let

Dnes je v atmosféře asi 415 ppm oxidu uhličitého. V geologické minulosti bývalo i 2 000 ppm a teplota povrchu Země byla o šest až osm stupňů vyšší, části planety byly špatně obyvatelné. Podstatný rozdíl je v rychlosti: tehdejší změny probíhaly podle Cílka pětkrát až desetkrát pomaleji než dnešní uvolňování oxidu uhličitého. Nejsilnějším skleníkovým plynem je vodní pára, jenže z ní vznikají mraky, které pokrývají půlku atmosféry a celkově ochlazují, takže její vliv se těžko počítá. Podle poslední zprávy IPCC se na Zemi od roku 1970 hromadí navíc asi 2,3 wattu na metr čtvereční, po odečtení aerosolů. Většina tepla se ukládá do horních dvou kilometrů oceánu, kde ho měří roboti Argo. Kdyby oceán začal vychládat, trvalo by to minimálně 20 až 30 let. Tepelný základ planety je podle Cílka proměněný na dobu našich životů.

Zhruba 40 procent oxidu uhličitého přitom nepochází z techniky, ale ze změn hospodaření, hlavně z odlesňování a oxidace půdního humusu. Cílek také upozorňuje na psychologickou stránku. Na mapě nedávného a budoucího sucha jsou na Ukrajině nejvíc postižené regiony Donbas a Luhansk. Lidé vidí, že je málo vody, a tisíciletá zkušenost jim říká, že málo vody znamená málo potravin. Pak uvěří politikům nebo čekají pomoc odjinud. „Hmota nelže, říkali alchymisti. Tělo nelže,“ říká Cílek. Půlka receptu na rozumný život proto podle něj spočívá ve schopnosti zvládat vlastní strach a strach lidí kolem nás.

Co je energetika dobrého života? Meze místo hromadění

Dobrý život je podle Cílka život, ve kterém člověk příliš netrpí a má možnost se rozvíjet. Osvícenci chtěli pozvednout chudé, podvyživené lidi, aby si vydělali dost a mohli se rozvíjet dál. Většina lidí to pochopila tak, že se musí mít čím dál líp, aby se rozvíjet nemusela. Prostředek se zaměnil za cíl. Cílek připomíná Patočku, který mluvil o věcech „nad strachem a nad ziskem“, zatímco většina lidí se pohybuje po linii mezi strachem a ziskem. Energetika dobrého života pak podle něj může spočívat jedině v tom, že si člověk stanoví meze. Ve středověku platilo, že člověk má mít tolik věcí, kolik potřebuje k životu. Dnes jich potřebujeme víc, ale jakmile máme dost, je hromadění zbytečné, protože všechno stojí energii a vyrábí emise. Představa, že pokrok znamená víc energie, víc potravin a víc zboží za nižší ceny, je podle Cílka cesta do nestability.

Jak rychle se dá přijít o všechno, viděl Cílek týden před přednáškou v Aquileji. Antické město mělo v době největšího rozmachu 400 000 obyvatel a vzápětí 3 000, které má dodnes. Z božího pohledu je to krok ve vývoji, z pohledu těch 397 tisíc lidí katastrofa. A co dělat, když tušíme, že nás čeká náročnější život? Stačí podle Cílka vědět, co pomáhá: snažit se být zdravý, nebýt ve vleku kolektivních emocí, mít rozumné rodinné vztahy, být částečně zajištěný a hlavně mít dva tři lidi, se kterými si pomáháte. Přátelé jsou podle něj nejsilnější mechanismus psychické odolnosti. A nepotřebujete vědět, co bude.