Zbigniew Czendlik: výčitky svědomí škodí víc než cigareta

Proč se farář Czendlik považuje za božího advokáta, a ne žalobce?

Zbigniew Czendlik říká, že jeho úkolem je lidi před Pánembohem hájit, ne obviňovat. Má to z jedné příhody. Kdysi se potkal s profesorem, který šéfoval onkologii v Brně a předsedal České onkologické společnosti. Povídali si dlouho a farář už měl abstinenční příznaky. Před onkologem se styděl, nakonec se mu ale „vyzpovídal“, že kouří, a zeptal se, jestli si smí zapálit. Profesor se na něj laskavě podíval: „Když kouříte, kouřte s potěšením a rád. Výčitky svědomí z toho, že kouříte, vám ubližují víc než to kouření.“ Od té doby Czendlik kouří s potěšením a podle stejné zásady vede i farnost. „Já nejsem boží státní zástupce,“ vysvětloval Pátečníkům v únoru 2017. „Já jsem ten boží advokát.“ Nechce zvedat prst, odsuzovat ani moralizovat. Kdo odchází z kostela s výčitkami svědomí, tomu podle něj kněz zkrátil život.

Lidé mají z kostela odcházet s úsměvem a dobrou náladou a Czendlik to bere jako své poslání. Opírá se o větu, kterou rád opakuje: „Lidé zapomenou, co jste jim řekli. Lidé zapomenou na to, co jste pro ně udělali. Ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“ Když je lidem v kostele dobře, je šance, že se vrátí. Večer v klubu ostatně vypadal přesně tak. Czendlik začal vyprávět dřív, než ho moderátor stačil představit, a ten se ke slovu dostal až při první pomlce.

Sport ho naučil hrát naplno a umět prohrát

Czendlik je vášnivý fanoušek. Když v Lanškrouně začal hrát fotbal, starší farnice se pohoršovaly, že důstojný pán běhá po hřišti v trenýrkách a kluci na něj řvou. Přiznává, že kdyby finále mistrovství Evropy nebo světa kolidovalo se mší, dokáže mši posunout. Ze sportu si ale odnesl hlavně jednu zásadu, kterou říká i vážně nemocným: udělej maximum pro výhru, ale musíš umět také prohrát. „Někdy prohra může být vítězstvím,“ dodává. Co z krátkého pohledu vypadá jako tragédie, může být z dlouhého pohledu výhra. Mluvil o tom krátce poté, co navštívil osmatřicetiletého muže umírajícího na nádor mozku. Rodiče mu předčítali Czendlikovu knihu a jeho přáním bylo setkat se s autorem. Farář za ním zajel a o dva týdny později dostal zprávu, že muž zemřel.

Jiný nemocný s rakovinou měl na nočním stolku učebnici angličtiny pro samouky. Czendlik si myslel, že ji tam zapomněla vnoučata. „Pane faráři, představte si, že to je moje knížka,“ slyšel. Když už muž nemohl hýbat tělem, cvičil aspoň mozkové závity a na smrtelné posteli se učil jazyk, kterým možná s žádným Angličanem nikdy nepromluvil. Sám sebe přitom Czendlik líčí jako věčného outsidera, kluka z vesnice, který ve škole nikdy nevynikal. „Já nejsem chytrej. Já jsem blbej, ale jsem milej. A celá moje kariéra je postavená vyloženě na tomhleto.“

Proč se kniha Postel, hospoda, kostel prodávala líp než Karel Gott?

Knižní rozhovor Postel, hospoda, kostel se podle Czendlika prodal ve více než padesáti tisících výtisků a v době přednášky šel do dalšího dotisku. Aby bylo jasné, co to znamená, přidal nakladatelské počty: když se v Česku prodají tři tisíce kusů, je nakladatel na nule, při pěti tisících vydělává a deset tisíc znamená bestseller. Pro srovnání uvedl knižní rozhovor Karla Gotta, který vyšel o šest let dřív a prodalo se ho šestačtyřicet tisíc. Czendlik o svém úspěchu mluví jako o zázraku a vysvětluje ho tím, že je to knížka, „která se na čtenáře usmívá“. Název má prosté vysvětlení: život nám většinou v posteli začíná, v posteli končí a strávíme v ní třicet procent času. Druhé čtení je vážnější. Rozum máme nad srdcem, ať stojíme, nebo sedíme, přitom kapacita rozumu je omezená. „Kdybychom pochopili Pana Boha, tak by to znamenalo, že Bůh je menší než můj rozum.“

Úsměv, který je slyšet, se naučil v rozhlase. Začínal v Českém rozhlase Hradec Králové a na Dvojce jezdil do pořadu Nocturno pro osamocené srdce, kam lidé živě volali se svými trápeními. Redaktorka mu ve studiu řekla, ať se na mikrofon usmívá, protože úsměv sice není vidět, ale je slyšet. Tu radu si podle svých slov nosí do kostela. K srdci a rozumu přidal i vlastní anatomický vtip: když se postavíte na hlavu, srdce se sice dostane nad rozum, ale úplně nahoru vylezou pudy. Ideální poloha je tedy vleže, kdy je všechno v jedné rovině.

Bulvární farář chodí tam, kde teče řeka

Přezdívka bulvární farář se ho zpočátku dotkla. Pak si ji vyložil po svém.

„Někdo mi řekl, že jsem bulvární farář, mě se to dotklo, ale když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem přišel k takovému poznání, že bulvár z francouzštiny je to ulice, je to promenáda, je to místo, kde se lidé potkávají. A já si myslím, že bychom měli být jako křesťané bulvární,“ říká Zbigniew Czendlik.

Svou představu ukazuje na obrazu z Francie a Španělska. Stojí tam mosty z římské doby a pod některými žádná řeka neteče, protože za tisíc a více let změnila koryto nebo vyschla. Církev se podle Czendlika po roce 1989 snažila silou nasměrovat řeku zpátky pod starý most a někteří se o to snaží dodnes. „A říkám si, vykašleme se na to.“ Je potřeba jít tam, kde lidé jsou, kde teče živý proud, a stavět mosty tam. Mluvil o tom i s biskupem Václavem Malým, kterého pozval do svého pořadu natáčeného v Lanškrouně. Na otázku, kolik lidí mu chodí v neděli do kostela, odpovídá: „Já vám v neděli vyprodám.“ Cílem ale podle něj nikdy nebylo vyrábět další a další katolíky.

Je víra totéž co chodit do kostela?

Podle Czendlika není. „Víra není o tom, že chodím do kostela,“ říká a přirovnává to ke sportu: můžu chodit na fotbal, a to neznamená, že jsem fotbalista. Víra je podle něj intimní, ne soukromá, a právě proto plodná. Okázalou víru považuje za neplodnou, stejně jako děti obvykle nepočínáme v poledne na pláži v Bibione. Myslí si, že věřící je každý, jen si to spousta lidí neuvědomuje. Víru přirovnává k ledové hoře: u někoho vyčnívá nad hladinu aspoň špička, u jiného je celá schovaná pod vodou. Kněz ji nikomu nedává, nanejvýš pomůže dostat ji na povrch. Lidem, kteří tvrdí, že se neumějí modlit, radí: „Opakuj ABCD a ten nahoře z těch písmenek si to poskládá do nějaké modlitby.“

Modlitbou může být i práce. Czendlik vzpomínal na vesnického trenéra, který u Lanškrouna vybudoval volejbalovou tradici a ještě v pětaosmdesáti si šel zahrát. V kostele ho farář často nevídal, a přesto podle něj Pána Boha oslavoval volejbalem. Podnikatelům v sále řekl totéž: kdo buduje firmu, přijímá zaměstnance a živí tím jejich rodiny, oslavuje stvořitele. Pro ateisty má vtip: Pán Bůh je má rád, protože ho ničím neobtěžují.

Celibát podle Czendlika: nejhorší je prázdný dům

O celibátu mluví s humorem i otevřeně. Na dveřích do obýváku má prý ceduli: vzbudit jen v případě požáru nebo zrušení celibátu. Celibát podle něj není boží nařízení, ale církevní pravidlo, takže ho papež zrušit může. Ať si ale pospíší, protože až bude Czendlikovi osmdesát, bude mezi prvními, kdo budou proti. Po jedné besedě v Šumperku mu napsala paní, které bylo osmdesát, a ujistila ho, „že i v 80 to ještě jde“. Vážně pak dodává, že na celibátu je nejhorší návrat domů, kde na vás nikdo nečeká. Kdysi se těšil aspoň na kočku, jenže na ni dostal alergii a astmatický záchvat.

Kněze, kteří se oženili, podporuje a dvěma kamarádům i finančně pomáhal. Obdivuje, že dokázali obrátit život naruby, protože seminář na civilní život nikoho nepřipraví. Když jeden z nich žádal Vatikán o laicizaci, přišel dotaz i na Czendlika, jestli to farníky nepohorší. Odepsal, že „pohoršením pro lidi by bylo, kdyby nebyl laicizován“. Ten kamarád pak v jeho farnosti zastupoval při mších a nikdo se nepohoršoval. Czendlika spíš zaráží, že česká sekulární společnost odsuzuje zamilovaného kněze přísněji než muže, který podvede manželku.

Jeden Czendlik pro církev není problém, deset už ano

Tuhle větu o něm řekl kardinál Dominik Duka, který byl jako královéhradecký biskup jeho přímým nadřízeným. Czendlik ji v knize cituje s chutí. Ke svým představeným je podle svých slov loajální a nepotřebuje se zviditelňovat jejich kritikou. Váží si Vlka, Halíka, Duky i Václava Malého a rozdělené křesťanství ho nepohoršuje. Bere ho jako jarní louku, která je krásná pestrostí trav a květin. Uniformitu podle něj najdeme v Severní Koreji. Na dějiny církve, křížové výpravy i vlastní chyby se dívá jako sedlák na pole: „Na půdě bez hnoje nic krásného nevyroste.“ A když mu Petr Janda řekl, že hraje v kapele, která má dva tisíce let, Czendlik to převzal po svém. Pracuje prý ve firmě s dvoutisíciletou historií, a když ta firma pořád existuje, musí mít dobrého šefa.

Na otázku, proč je Polsko tak katolické a Česko ne, odpověděl dějinami. Poláci neměli Jana Husa, Zwingliho ani Luthera a reformní myšlenky k nim přinášeli cizinci. Kde se církev rozdělila, dopadlo to podle něj jako při rozvodu, po kterém dítě nemá vztah ani k tatínkovi, ani k mamince. Za české poměry proto podle Czendlika nemůžou komunisté, byl to prostě takový vývoj.

Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí

Na závěr večera se Czendlik rozloučil dvěma životními motty. Prvním je věta polského básníka Jana Twardowského: „Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí.“ Až budeme jednou bilancovat, nebude nás podle Czendlika mrzet to špatné, co jsme udělali, pokud jsme se dokázali omluvit. Mrzet nás bude, že jsme mohli milovat a nemilovali, mohli odpustit a neodpustili, mohli pomoct a nepomohli. Druhé motto si vypůjčil od Luciana De Crescenza: lidé jsou andělé s jedním křídlem a potřebují se obejmout, aby mohli vzlétnout. Svým posluchačům přál, aby vedle sebe vždycky měli někoho, kdo je pozvedne, až jejich křídla ztratí sílu, a aby sami byli anděly pro druhé.

Jako protilék na složitost života nabízí dvojici slov analýza, paralýza. Některé věci prý rozebíráme tak dlouho, až si tím život ochromíme. Největším darem od Boha je pro něj svoboda, větší než láska, „protože bez svobody láska nemůže růst“. Jen ji podle něj neumíme naplnit a stát s politiky ji pod záminkou ochrany čím dál víc omezují. Přesto by nechtěl žít jinde. „Pořád pro mě je zajímavější žít v tomhle nedokonalém světě, než v dokonalém světě. Dokonalé věci jsou nudné.“