Novináře v Česku nejsnáz umlčí telefonát jeho šéfovi

Co je investigativní žurnalistika a čím se liší od vynesených spisů?

Investigativní žurnalistika je podle Ondřeje Neumanna hlavně trpělivé skládání ověřitelných faktů, ne čekání, až někdo přinese balík dokumentů. Neumann se novinařině věnuje pětadvacet let, prošel Českou televizí, byl u zrodu kanálu ČT24 a založil server Hlídací pes. Přesto přiznává, že samotný pojem investigativní žurnalistika dlouho neměl rád. V českých podmínkách mu připomínal situace, kdy „někdo někomu něco dá nebo se něco najde“, třeba balík spisů náhodou odložený v metru. Novinář, který stojí na informacích od policie nebo státních zástupců, podle něj nikdy neví jistě, jestli zná celou pravdu, nebo jen tu část, kterou mu někdo z nějakého důvodu podstrčil. Proto dává přednost výrazu odhalovací žurnalistika. „Ta metoda té práce, kterou já jsem vždycky upřednostňoval, je dávat dohromady fakta, dávat dohromady ověřitelný věci,“ říká Neumann.

Bez tipu se to ovšem neobejde: někdo vás na věc musí upozornit a nasměrovat. Pak přichází na řadu odpovědnost za to, co novinář dokáže prokázat. Neumann uvádí příklad daňových odpustků. O tom, komu ministr financí odpustil daně a kolik, rozhoduje podle něj ministr bez jakékoli kontroly a informace je neveřejná, protože ji kryje daňová mlčenlivost. Hlídací pes se ji opakovaně snažil získat a Neumann by chtěl prosadit, aby byla veřejná. Daňový odpustek je podle něj „v podstatě veřejná podpora, která ze svýho principu má být známá“.

Reportáž o termitech ukončila pořad, přestože v ní nebyla chyba

Marek Wollner zná dějiny investigativy v České televizi zevnitř. Pořad Reportéři ČT dělá od roku 2004 a vznikl tak, jak to v televizi chodí, „na troskách toho, který zrušili před náma“. Před ním existoval Nadoraz, který odhaloval kauzy kolem financování politických stran, mimo jiné kauzu Bamberg. Po něm přišla Fakta, která několikrát skončila a zase se obnovila. Poslední konec způsobila reportáž, jež prostřihávala záběry poslanců s dokumentem o kolonii afrických termitů, která si buduje sídlo v podzemních chodbách. Ohlas byl obrovský. „Divákům jo, ale politikům ne,“ shrnuje Wollner. Různá grémia pak hledala, jak s reportáží naložit, a dospěla k závěru, že sice neudělala žádnou chybu, ale smíchala satiru s publicistikou. Wollner tomu říká precedent, protože podobných reportáží bylo podle něj víc a do té doby to nikomu nevadilo. Pořad skončil.

U kauzy Bamberg to proběhlo podobně. Odpůrci reportáže si všimli, že otec autorky působil jako náměstek na ministerstvu vnitra za ODA, a prohlásili ji za politickou zakázku. „A už se neřešilo, že ta reportáž měla ve všem pravdu,“ říká Wollner. Do nového pořadu se mu nechtělo. Měl za sebou zpravodajství, kde večer odchází domů s čistou hlavou, a čekal, že ho za rok vyhodí jako každého, kdo podobnou publicistiku dělal před ním. Přemlouvali ho asi půl roku. Nakonec si z osudu předchůdců vzal poučení: „Když nechcete satiru, tak nebude satira. Bude to věcný, bude to faktický, bude to informativní.“ Takové reportáže podle něj vedly i k pádu vlády.

Jak reportáž o poslanci Wolfovi přispěla k pádu Topolánkovy vlády v roce 2009

Menšinová vláda Mirka Topolánka potřebovala ke hlasování přeběhlíky a jedním z nich byl poslanec Petr Wolf, původně zvolený za sociální demokracii. Zároveň ho vyšetřovali kvůli korupci na ministerstvu životního prostředí. „Napsal nejdražší skriptum na světě za 12 milionů,“ připomíná Wollner. Aby Wolf mohl dál hlasovat s vládou, slíbili mu podle Wollnera, že se vyšetřování pozdrží, a Reportéři ČT natočili, jak se zdržuje. Jiří Paroubek tehdy vyvolával hlasování o nedůvěře vládě každého půl roku a nikdy neuspěl. Tentokrát se opřel o tuhle reportáž. Během natáčení za reportéry přišel Topolánkův emisar Marek Dalík. „Nevysílejte to, chlapi, já vám dám kompro na socany,“ cituje ho Wollner. Redakce odvysílala všechno, i tuhle nabídku. Vláda padla a Wolf podle Wollnera později dostal pětiletý trest a skrývá se v cizině.

V debatě padla otázka, jestli si tím reportéři neodřízli zdroj, který mohl příště něco přinést. Wollner odpověděl, že pro něj informace není na prvním místě. Důležitější bylo ukázat, jak uvažují lidé blízko premiéra. Neumann už předtím poznamenal, že nakonec byla nejzajímavější právě ta nabídka, kterou Dalík dával jako protiváhu.

„Věřte nebo nevěřte, já myslím, že ta novinařina bez nějakého etického rozměru je jako nesmysl úplnej,“ říká Marek Wollner.

Kdo novináře v Česku opravdu ohrožuje?

Na otázku, kolik pokusů o vraždu přežil, Wollner odpověděl s úsměvem: „asi 100. Fidel Castro, ten říkal, že měl asi 3000 přežitejch pokusů. Jako Fidel nejsem, tak stovka je dobrá.“ Vážně pak dodal, že v Česku se tyhle věci násilím neřeší. Mocní se novináře snaží spíš vystrašit a nejčastěji volají jeho nadřízeným. Nejhorší dobu zažil podle svých slov za Topolánkovy a Paroubkovy vlády. V Radě České televize tehdy seděli Jiří Baumruk a Helena Fibingerová a podle Wollnera se snažili pořad zneškodnit. Kdykoli Reportéři začali něco točit, ozvali se jejich šéfům. Vznikaly komise, které měly dokázat neetické jednání, a Wollner zachytil, jak tajemník komise přepisuje odpovědi redakce. „Byly to neuvěřitelné věci, skutečně mafiánského typu, ale nikdy jsem neměl strach o život,“ říká. Fibingerová měla pekárnu a jeho šéf měl ráno na stole její housky. Když mu jednu nabízel, Wollner už věděl, odkud vítr fouká.

Neumann vidí jádro problému jinde. Nebezpečný je podle něj zdroj informací, ne novinář, a novinář se u nás nejsnadněji likviduje přes vedení soukromého i veřejnoprávního média, případně hrozbou, že firma stáhne reklamu. Sám to zažil jako šéfredaktor týdeníku Ekonom po článku o tom, jak se vyměnilo vedení ČEZ a kdo v něm ve skutečnosti zůstal. Z redakce pak neodešel dobrovolně. Násilí podle něj potřeba není: „stačí vytvořit tenhle tlak“. Wollner připomíná, že britská BBC má radu obsazovanou podobně jako Česká televize, a přesto se chová nezávisle. Rozhodují nepsaná pravidla, protože „ten systém není tak podstatný, jako říká Ondřej, jaký lidi tam jsou“.

Ideál dnešního novináře je 20 na 20 na 20

Nejdražší disciplína se v redakcích škrtá jako první. Neumann popisuje, že na jedné kauze pracují čtyři lidé půl roku, a když z médií mizí reklama, investigativa končí dřív než cokoli jiného. Problém je podle něj celosvětový. Hlídací pes se inspiroval americkým serverem ProPublica: když odcházel šéfredaktor deníku Wall Street Journal, oslovila ho rodinná nadace s nabídkou deseti milionů dolarů ročně, aby sestavil špičkový tým a věnoval se konkrétním kauzám. V Česku k tomu přistupuje to, čemu Neumann říká oligarchizace médií. A jak vypadá zadání, s nímž dnes nastupuje mladý novinář? „Ideál současného novináře je 20 na 20 na 20. 20 tisíc, 20 let a 20 článků v týdně,“ říká Neumann. Jak ubývají peníze a lidé, ztrácí se podle něj i specializace. Redakcím chybí třeba právník, který by justici dlouhodobě sledoval a znal její lidi.

Hlídací pes proto plánoval mapu české justice: kdo s kým, jak a proč. Neumann věří, že z ní řada rozsudků najednou dostane logiku. Do debaty se zapojil i Tomáš, z jehož podnětu večer vznikl, a připomněl, že myšlenka, jak nezávislé novináře financovat, se zrodila právě na debatách v klubu. Nový fond tehdy chystal první velkou beneficiční večeři na Žofíně a první granty měl vyhlásit 15. listopadu. Měly jít výhradně na investigativní žurnalistiku, včetně té regionální.

Jak český novinář pátrá v čínských dokumentech?

Pomocí placených databází a trpělivosti. Neumann popisuje případ, kdy Hlídací pes jako jediný zveřejnil komentář uznávaného sinologa. Ten tvrdil, že hlavní postava jedné čínské firmy je velmi pravděpodobně napojená na čínskou vojenskou rozvědku, a několik redakcí mu text odmítlo otisknout. Hlídací pes pak dohledal i čínské dokumenty, které dokládaly spolupráci s výzkumným ústavem, kterou druhá strana popírala. Část dokumentů byla naštěstí v angličtině. Zbytek redakce získala díky spolupráci se specializovanou firmou CRIF a jejím projektem SkyMinder, který propojuje obchodní rejstříky jednotlivých zemí. „My si platíme to, že dostaneme ten report přímo z Číny,“ říká Neumann a dodává, že nejde o malé peníze. Tak ukázali, že konečného majitele firmy, v níž působil poradce českého prezidenta, nelze dohledat. Závěr byl podle Neumanna až bizarní: firma redakci poslala děkovný dopis za upozornění na chybu, kterou tam prý podstrčil nějaký podvratný živel.

Podobně Hlídací pes postupoval u arbitráže kolem Škodovky. Ministr dopravy tvrdil, že neví, kdo je jejím konečným majitelem, a redakce mu do měsíce ukázala aspoň současné vlastníky. Mezinárodní ohlas přišel bez jakékoli smlouvy. Hlídacího psa podle Neumanna citovaly BBC, The Economist i Fortune.

Výhrůžky šibenicí přišly s ukrajinskou krizí

Největší vlna nenávisti nepřišla od politiků, ale od čtenářů dezinformačních serverů. Wollner vzpomíná, že když kolegové Pazderka a Karas během ukrajinské krize nepřebírali propagandu, stala se Česká televize terčem konspiračních webů číslo jedna. „Poprvé jsem se začínal bát o svůj život, protože mi psali lidi anonymně všelijak na messengery a tak dále, že už mají pro mě šibenice,“ říká. Dřív novináře obviňovali z úplatků politici, dnes to podle Wollnera dělají celé servery a cílem je přesvědčit lidi, že nikomu nemají věřit. Neumann zažil podobnou vlnu ve chvíli, kdy šéfredaktor Hlídacího psa Břešťan i díky nahrávce doložil manipulaci se zpravodajstvím o uprchlické vlně v televizi Prima. Za placené trolly to Neumann nepovažuje: „To byla nenávist.“ Začal dokonce zvažovat, že se bude muset odstěhovat.

Proč to tedy dělají? Penězi to podle Wollnera není, ty byly dlouho špatné. Kdyby řekl, že je to idealismus, prý by vypadal jako podvodník, ale jde mu o to, aby se žurnalistika brala jako čisté řemeslo. A po letech přiznává i prostší důvod: „nic lepšího neumím“. Jak by se ve svých padesáti letech najednou stal počítačovým expertem? Neumann začínal vzdorem. Na střední škole v letech 1986 a 1987 mu třídní učitelka nepovolila třídní časopis, tak bez povolení založil vlastní a pojmenoval ho Rebel. Dnes by byl hrdý, kdyby z nezávislé žurnalistiky vybudoval dlouhodobě udržitelný projekt, který novinařině vrátí důvěru.