Hybridní válka míří na vaši hlavu, armáda je až druhá

Čtyři divize Saddáma Husajna zmizely přes noc

Nejtvrdší lekci o hranicích západní techniky přinesl podle generála Petra Pavla Irák. Při invazi došly spojenecké síly až před Bagdád a Pavel to sledoval z předsunutého velitelství v Kataru, později se byl podívat v Kuvajtu i v Iráku. Před městem tehdy stály čtyři nejlépe vyzbrojené divize, které Saddám Husajn měl, jeho poslední bašta. „A přes noc, doslova přes noc, tyhle čtyři divize zmizely z povrchu světa,“ popsal Pavel v debatě pro Klub Pátečníků na podzim 2019. Spojenci došli do Bagdádu bez jakéhokoli odporu, jenže problém se jen odložil. Z padesáti tisíc dobře vycvičených a motivovaných vojáků vznikl podle Pavla základní kádr Islámského státu i mnoha dalších skupin ze seznamů teroristických organizací. Jak se může padesát tisíc lidí s těžkou technikou prostě ztratit? Technologie Západu jsou podle něj mimořádně vyspělé, ale na všechno nestačí.

V Afghánistánu se dlouho nedařilo najít skladiště zbraní, útočiště jednotlivých skupin ani Usámu bin Ládina. Proto Pavel nepovažuje za důkaz ani to, že se v Iráku nenašla velká skladiště chemických zbraní. Saddám je podle něj prokazatelně použil proti oponentům ve vlastních řadách, stovky lidí byly otráveny, mezi nimi Jezídové a Kurdové, a potvrdili to pozorovatelé mezinárodních organizací. Zbraně mohly být zlikvidovány, ale „mnohem spíše to, že byly dobře schovány“. Jestli byla intervence správný nástroj, jako voják hodnotit nechtěl. Na politické cíle se podle něj mají lidé ptát politiků.

Co je hybridní válka a proč nejde o nic nového?

Hybridní válka je podle Petra Pavla soubor nástrojů, které se při konfliktech používaly odjakživa: zpravodajství, podvratná činnost, psychologické a vlivové operace. „Slovo hybridní je módní,“ říká generál, popisuje ale skutečnosti, které tu jsou od nepaměti. Nové je to, že je Rusko poprvé spojilo do jednoho uceleného systému, který se centrálně řídí i vyhodnocuje. Využívá v něm prostředky na pomezí vojenského a nevojenského a proti těm se standardními způsoby vedení konfliktu reaguje velice těžko. Důvod vidí Pavel v ruské kalkulaci. Moskva si uvědomila, že tradičními nástroji proti Západu neuspěje, a vrátila se ke starému čínskému učení o válce, které radí využít jakoukoli slabinu protivníka ve svůj prospěch. Slabinu našla v tom, jak Západ zvládá hrozby umocněné novými technologiemi v informačním a kybernetickém prostoru. Podobné nástroje podle Pavla používají i Čína, Írán a Severní Korea.

Západ nezůstal nečinný. NATO i Evropská unie přijaly doktríny, státy si předávají poznatky a vzniklo centrum, které do detailu rozebírá projevy tohoto druhu války. Petr Kolář k tomu dodal, že Rusko „ví, že vojensky na nás nemá“, a proto zkouší rozvrátit nás zevnitř.

Armáda je až druhý cíl, první jsou infrastruktura a naše hlavy

Hybridní útok podle Pavla zdaleka nemíří jen na vojáky. Armáda je možná až sekundární cíl, tím primárním je kritická infrastruktura státu a vědomí nás všech. Bránit se proto musí celý stát, ne jen jeho vojsko. Nástroje vypadají často na první pohled nevinně: ekonomická spolupráce, finanční podpora, kulturní vztahy, centra a společnosti pro rozvoj vzájemných vztahů. Přes ně se obraz Ruska nebo Číny ukazuje v příznivějších barvách, než odpovídá skutečnosti, a člověk si zvykne, že tyhle země pro něj žádnou hrozbou nejsou. Až si uvědomí opak, bývá podle Pavla většinou pozdě.

„Čím lépe se podaří zviklat, znejistit vědomí obyvatel státu, narušit jeho podporu obraně státu, tím snadnější úlohu potom bude mít kdokoliv, kdo se nás bude chtít snažit ovládnout,“ říká Petr Pavel.

Diplomat Kolář rád volně cituje psychiatra Cyrila Höschla: po dinosaurech jsme zdědili dvě hlavní emoce, strach a vztek, a kdo s nimi umí pracovat, dokáže lidi ovládat. Za nejhoršího nepřítele označil „toho nepřítele v nás“, který souvisí s neznalostí a nejistotou. Obrana podle něj začíná ve škole. Západní Němci dostali po válce s Marshallovým plánem i výchovu k občanství a ve Finsku mají pedagogické fakulty postavení nejprestižnějších univerzit. „Vzdělání je strategická komodita,“ říká Kolář.

Bránilo by NATO Pobaltí před Ruskem?

Ano, a situace se tu podle Pavla diametrálně liší od Ukrajiny, která členem NATO není a nepožívá stejných garancí. Objevovaly se pochybnosti, zda by velcí členové chtěli kvůli malým a vzdáleným zemím obětovat svůj komfort a bezpečí a jít do konfliktu s Ruskem. Všichni ale zdůraznili, že nejde o velikost území, jde o princip. Kdyby v tomhle ustoupili, museli by si položit otázku, jestli má taková aliance vůbec smysl. V čele úsilí stanuly Spojené státy a další držitelé jaderného potenciálu a vznikla předsunutá obrana. Vojensky je omezená, jako politický signál ale jednoznačná: tudy cesta nevede. Od rozhodnutí do chvíle, kdy byly jednotky na místě v plné operační pohotovosti, uplynul jen rok. Takhle jednotnou a rychlou reakci Rusko podle Pavla nečekalo.

Zároveň varuje před představou, že je NATO vytesané do skály. Smlouvu je podle něj potřeba neustále kultivovat a alianci nazval „organizací povinného úspěchu“, kde se nesluší přiznat problém. Právě to ji činí nedůvěryhodnou, i pro vlastní obyvatele. Nejviditelnější šrám na fasádě mělo tehdy Turecko prezidenta Erdogana. Kolář ho přesto chce radši uvnitř, protože si ze všeho nejméně přeje vidět „objetí cara a sultána“.

Dvě procenta HDP na obranu jsou prostředek, ne cíl

Z publika zazněla námitka, že HDP se za deset až dvanáct let zhruba zdvojnásobilo a armáda má jen 21 až 22 tisíc vojáků, kteří by při metru na každého zaplnili polovinu Václavského náměstí. Další miliardy prý jen přilákají supy kolem ministerstva obrany. Pavel odpověděl, že s HDP rostou i náklady: za jeden transportér Pandur by se podle něj dala koupit celá rota starých OT-64. Kolektivní obrana je podle něj prokazatelně nejlevnější způsob, jak stát ochránit, má to ale háček. Každý člen přispívá podle klíče a měřítkem se staly přibližně dvě procenta HDP. „Mně je skutečně jedno, jestli utratíme 2,2 % nebo 1,8 %,“ říká Pavel, pokud stát splní sto procent požadavků na obranu. Kdo svůj díl neplní, stává se černým pasažérem. Česko ho tehdy podle něj neplnilo, protože předchozí vlády posílaly peníze jinam a armáda zůstala se zastaralou výzbrojí.

Kolář přidal příklad bojových vozidel pěchoty starých čtyřicet let. Pavel pak popsal, jak obranu obhajuje náčelník generálního štábu před premiérem, který se ho ptá, jestli je Rusko opravdu hrozba. Přitom strategické dokumenty schválila vláda a armáda má být jen jejím nástrojem, ne „bandou jestřábů“.

Proti radaru v Brdech stačil argument o létání na rogalu

Jako velvyslanec ve Spojených státech zažil Petr Kolář vyjednávání o protiraketové obraně, kterou doma lidé znali jako americký radar v Brdech. Označil to za hodně trpký moment svého profesního života. Zjistil, že zhruba 70 % obyvatel ochranu rádo přijme, ale ve chvíli, kdy by mělo samo přispět k obraně druhých, řekne, že to ne, co kdybychom se stali viditelným cílem ruských raket. V Jindřichově Hradci kousek od náměstí si tehdy rozbalila stánek nevládní organizace Ne raketám. Kolář nechal v restauraci jídlo a šel debatovat. Jeden pán mu naprosto vážně vysvětloval, že v Brdech se krásně létá na rogalu a s radarem by létat nemohl. Kolář si nejdřív myslel, že si dělá legraci. „No výborně, tak fajn, budete tady lítat na rogalu mezi těma raketama,“ odpověděl mu.

Co smí prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil?

Pravomoci prezidenta jsou v téhle funkci podle Petra Pavla „poměrně skromné“. Prezident nemůže sám vyhlásit válku ani vyslat armádu do zahraničí. Jmenuje generály i náčelníka generálního štábu, ale na návrh vlády. O použití armády rozhoduje vláda a musí ho posvětit parlament. Vláda smí podle Pavla vyslat vojáky do zahraničí nejvýš na 60 dnů, delší nasazení musí dodatečně schválit parlament, a mise se plánují minimálně na dva roky dopředu. Vliv má prezident jinudy: každý rok vystupuje na velitelském shromáždění armády a říká, kam by měla napřít úsilí. Tehdejší představa o dronech proti teroristům se podle Pavla rozcházela s dokumenty, k nimž se stát zavázal. Dnes je vrchním velitelem on sám, takže tyhle věty mají po letech jiný náboj.

Zkušenost s tím má z první ruky. Jako náčelník generálního štábu měl informovat prezidenta Miloše Zemana o záměru vyslat vojáky na Golany. Jel se tam podívat, projel celou hranici, mluvil i se zástupci Mosadu a přivezl argumenty, které považoval za neprůstřelné. Hodinu je vykládal. Prezident se na něj shovívavě podíval: „No víte, pane generále, já si přesto myslím, že bude dobře, když tam ty vojáky pošleme.“

Rusko garantovalo ukrajinské hranice dvakrát, Krym přesto obsadilo

Výrok prezidenta Zemana, že Krym je fait accompli, Kolář odmítá. Podle něj jde o porušení mezinárodního práva, agresi, invazi a okupaci a Češi by to kvůli vlastní historické zkušenosti přijmout neměli. Rusko Ukrajině garantovalo územní celistvost nejméně dvakrát: Budapešťským memorandem z roku 1994, když se Ukrajina vzdala jaderného arzenálu, a smlouvou o přátelství z roku 1997, kterou ratifikovala ruská duma. Přirovnání ke Kosovu nebere: v Abcházii a Jižní Osetii rozdávají Rusové místním ruské pasy, v Kosovu se nic takového nestalo. „Pokud prohrajeme Ukrajinu, prohráváme i svoji budoucnost,“ říká Kolář a pomoc srovnává s Marshallovým plánem: stál mnoho peněz a vyplatil se.

Proč někoho nepřesvědčí ani fakta?

Dvacet let v diplomacii naučilo Koláře jednu věc: „Nestačí mít pravdu. Vy musíte mít schopnost o té pravdě přesvědčit.“ Někdy to jde argumenty, jindy jen tím, že člověku dáte prostor a nasloucháte mu. Řada lidí v zapomenutých koutech republiky podle něj má pocit, že je nikdo neposlouchá, a zesměšňovat je nechce. Pavel je střízlivější. V každé společnosti je podle něj velké procento lidí, kteří fakty přesvědčit ani nechtějí, a ve veřejné debatě je dnes emocí možná víc než faktů. Oba proto sázejí na ty, kdo přemýšlet chtějí, a chodí často na střední školy. Tam potkávají mladé lidi, kteří podle Pavla „chtějí být součástí řešení a nechtějí být stádem ovcí“.