Jan Sokol – Co je to svoboda?

To, o co nám půjde, je ukázat si, že přece jenom ty různé tváře, různé projevy té svobody mají něco společného – a co to je. Pro mě jednou takovou velkou inspirací bylo, kdysi jsem slyšel interview s nějakým úspěšným podnikatelem ze severních Čech, kterého se ptali, jak prožil 90. léta. A ten dobrý muž vůbec nezaváhal a rovnou řekl: “No, to bylo, jako kdyby se v zoologické zahradě zrušily klece.”. A to je hodně drsná metafora, že, ale rozumíme všichni, co se tím myslí. A to, že si mnozí z nás představovali svobodu jako právě to zrušení těch klecí, to je jakýsi impuls ptát se po tom, kde vznikla ta chyba, v čem spočívá ta chyba. Ostatně i našinec, když si řekne “svoboda”, tak si představí jakousi volnost. Něco, kde nejsou překážky, nikdo mi v ničem nebrání, mohu toho hodně a tak dále. A takhle také bývá svoboda popsána v naučných slovnících a mnoho lidí si ji takhle představuje. Nicméně chtěl bych ukázat, že tohle zdaleka není všechno, že na jedné straně jistě ta volnost k té svobodě patří, ale nestačí, jsou potřeba ještě jiné parametry. A za druhé, tahleta naivní, pubertální představa svobody má tu slabinu, že ona si představuje, že svoboda je vlastnost nějakého člověka. Jako kdyby člověk mohl být svobodný, nebo nesvobodný. To je možné jenom v tom rodinném smyslu, ale jinak je přece jasné, že svoboda je jakási vztahová veličina, která charakterizuje poměr mezi jednotlivcem a společností, nebo mezi jednotlivcem a nějakými kolektivy, nějakými institucemi a tak dále. O Robinsonovi na pustém ostrově neřekneme, že byl svobodný, a on sám si to určitě nemyslel, neboť celé dny trávil na pobřeží a koukal dalekohledem, jestli náhodou se neobjeví nějaká loď, která by ho z té domnělé svobody na tom pustém ostrově vysvobodila. Podobně bychom to mohli rozvést pro další a další případy, kdy osamělý samotný člověk, nemá smysl o něm říkat, jestli je svobodný, nebo nesvobodný.

Já mám takovou metodu, od 90. let jsem si uvědomil, že velmi dobrá technika, jak si ověřit, co si myslíme a jací jsme, je pečlivě sledovat reklamy. Reklamy jsou taková trošku, Angličané říkají nuisance, taková nepříjemnost, která ovšem je, ti, kdo je dělají, vědí velmi dobře, na co nás chytnou. Kdyby se v tom spletli, tak se neuživí. A tedy, při vší úctě k psychologům, mám dojem, že ty reklamní firmy vědí o té svobodě víc a lépe než většina třeba akademických učenců. A tam je taková pozoruhodná věc, že na těch reklamách se svoboda právě často reprezentuje, představuje, v podobě jakési osamělosti. Před lety byl takovej nádhernej plakát, slavnej – cowboy s širákem, laso přes rameno, sedí na skále a okolo je arizonská poušť, skály, písek, kaktusy. A to je něco, co já jsem si říkal: ”Safra, co na tom mě může přitahovat?”. A přece pro tu cílovou skupinu těch patnácti, šestnáctiletých, kteří se na tom plakátě měli chytit a začít kouřit Malborka, tak pro ty to něco znamená. Je cosi jakoby až ideálního v té pozici toho člověka, kterej je tam sám, kolem dokola nikde žádné cesty, žádné ploty, žádné překážky a tak dále, ale hlavně žádní lidé, žádní rodiče a žádní učitelé, kteří by je sekýrovali a tak dále. A tohle je jádro té představy svobody jako té volnosti, kterou nikdo neomezuje. Jenže samozřejmě dospělý člověk už vidí, když tu arizonská poušť vidí na tom plakát, tak vidí, že to je absurdní představa, protože ta poušť je, tam je ten člověk, ten cowboy je tam sám, protože se tam nedá žít, kdyby mu utekl kůň, tak tam z něj najdou po pár letech vybělené kostičky. To není místo, kde by lidé mohli žít, a proto je tam sám. V méně drastické podobě to předvádí reklamy na automobily, které od jisté doby dávají přednost znázorňovat automobil na prázdné silnici, tedy v situaci, do které se řidič dostává jenom výjimečně, ale která navozuje zase tu představu té svobody, kdy můžu jet, kam chci jak chci.

A teď už máme několik takových háčků, které nám dovolí ten pojem trošku lépe rozebrat. Tak jestli je pravda, že ta představa té volnosti, to že člověk, když si vezmete pomníky svobody, které se hodně stavěly zejména po první válce, tak to bývá taková dáma, která třeba přetrhla nějaké řetězy. Takhle sedí a tady jí visejí ty kusy toho řetězu a ona se osvobodila. A nebo to je pták, který vyletí z klece. To jsou takový jako obrazy té svobody, ovšem právě té svobody, která se chápe jenom jako zbavení se nějakých omezení. Samozřejmě šíře voleb v té arizonské poušti je velmi omezená, ten dobrý muž tam na té skále jistě může se vydat, kam chce, může. Ale pozor, všude je to stejné, žádný rozdíl v tom není, všude je písek, kamení, kaktusy, nic. Ještě nápadnější příklad, který rád uvádím, je kosmonaut, který vyleze z toho vesmírného plecháče, a teď se pohybuje volným prostorem, kterým může nejenom doprava, doleva, dopředu, dozadu, ale taky nahoru, dolů, může, kam chce. Jenomže pozor, ať dělá, co dělá, není mu to nic platné, protože všude je tma, zima, prázdno, a tedy se ten člověk sice může trošku proletět, a potom se zas vrátí do toho létajícího přístroje, kde je přece jenom kafe a teplo a tak dále. A to, co tedy té představě toho cowboye v poušti chybí, je ta možnost té volby, kdy mezi těmi možnostmi, které mám před sebou, je nějaký rozdíl. A tuhle druhou variantu té svobody, to taky známe z reklam a z toho ekonomického života, to v ideální podobě předvádí obchodní dům nebo samoobsluha, to znamená zařízení, kam, možná si vzpomenete, když jste tam prvně byli s dětmi, že jak ty děti byly auf z toho, co všechno bychom mohli mít, na těch regálech, jenže naše děti, že jo: “Proč si to nevezme, vždyť to tady leží.”. A děti teprve časem se jaksi seznámily s tím. že zároveň je nějaká pokladna a takové nepříjemnosti. Ale to, že ta samoobsluha dokonale předvádí tu možnost té volby, toho výběru, to je jistě docela důležitý klíč k tomu, jak chápeme svobodu. A tam samozřejmě jaksi potíž  je v tom, že i ta představa té samoobsluhy jaksi ignoruje ty druhé lidi, protože návštěvník samoobsluhy, dokud tam není moc velká tlačenice, tak mu ti druzí můžou bejt ukradený. Ale jakmile vznikne tlačenice, tak jsou to konkurenti a je to nepříjemnost, překáží, bylo by lepší, kdyby je mohl vyházet a být tam sám, nebo aspoň v nějaké rozumné hustotě. A z tohohle toho hlediska je ten návštěvník té samoobsluhy, to asi všichni znáte, že za komunistů, kdy se lidi dostali na západ a vrátili se, tak se vraceli s očima navrch hlavy, co tam všecko můžou mít. Vím, že jsem jednou byl v Mnichově a sledoval jsem tam českou výpravu, která měla dvě hodiny času, a teď chtěla ten obchodní dům celej proběhat. Takže běhali s vyplazeným jazykem a měli strašně vyvalené oči nad tím, co všechno tam je. Ale všichni víme, za ta léta už jsme si na to zvykli, když člověk tam jde a jen tak si jde na čumendu, tak má dojem, že tam mají všecko, ale když máte určitou představu, co byste chtěli koupit, tak je vysoká pravděpodobnost, že to tam nenajdete. Vždycky cituji svoji ženu, která si šla koupit boty do toho největšího obchodního domu na okraji Prahy, vrátila se za pár hodin a říkám: “Tak co, máš boty?. “Nemám, oni tam žádný neměli.” Je jistě pravda, že to je trošku nepřesné, že to přehnala, těch bot tam byly tisíce, ale jedny byly ošklivý, druhý drahý, třetí tlačily a tak dále. Prostě vrátila se domů v těch botách, ve kterých odešla. Tohleto je jaksi slabina té představy svobody jako té možnosti výběru z daných možností. A slabina je to proto, že ten návštěvník je tam redukován jenom na toho konzumenta. “Můžeš si vybrat, ale jenom z toho, co tady máme.” A tak jsem dlouho přemýšlel, jestli by se dal vymyslet nějaký model, který by tuhle slabinu neměl. A po čase jsem na základě různé četby dospěl k tomu, že takovým zajímavým modelem té svobody tak, jak ji skutečně žijeme, je soupeřivá hra. V těch soupeřivých hrách, ve hrách, hra obecně je strašně zajímavé téma, a ty soupeřivé hry modelují to choulostivé místo každé svobodné společnosti – a to jsou konflikty. A to, co ty naivnější představy vlastně nevidí, nebo co přehlížejí, je to, že lidé ponecháni sami sobě dřív nebo později se dostanou do konfliktu. A bylo by hodně naivní si myslet, že se to nestane. Lidé nejsou andělé, dřív nebo později vznikne nějaký spor o něco a lidé se dostanou do konfliktu. A teď je vlastně technický problém té svobody ve společnosti zařídit to tak, aby ani ten konflikt nevedl k velkým škodám. A tohle je geniálně vyřešeno v té soupeřivé hře, která to řeší tím, že jsou, jo, každá ta soupeřivá hra to dělá trošku jinak, jsou hry, které ty hráče od sebe oddělují jako třeba tenis nebo volejbal, tam se k sobě ani nedostanou, jiné hry je pustí do sebe a dokonce je ještě mají k tomu, aby šli na tělo, hokej nebo box nebo něco takového. Ale ve všech je to zařízeno tak, že existuje něco jako pravidla, a když o něco jde, tak je tam něco jako soudce, rozhodčí, nebo soudce, který dbá na to, aby se ta pravidla dodržovala, a díky tomu se ti hráči nemusí jeden druhého bát. A to je klíčová věc, která pro tu skutečnou svobodu ve společnosti tam, kde lidé žijí mezi druhými lidmi, je naprosto klíčová a rozhodující. Bez toho, bez těch vymáháných a dodržovaných pravidel nemá velký smysl mluvit o svobodě. To vypadá trošku paradoxně, ale není. Všichni to znáte. Já nejsem automobilista a vždycky obdivuji provoz na dálnici, když mě někdo veze, tak vždycky žasnu nad tím, jak je to možný, že ty tisíce aut se řítí stotřicetikilometrovou rychlostí, dva metry od sebe, možná ani ne, a přitom se nic nestane. Když se čas od času někde o sebe ťuknou, tak se to dostane do novin, taková je to výjimečná situace. A je to dáno tím, že všichni ti lidé na té silnici vědí, že ta pravidla, která tomu naivnímu puberťákovi připadají jako omezení, že ve skutečnosti jsou podmínka proto, aby si té svobody mohl užít. Ve společnosti, kde ta pravidla neplatí, kde se nevymáhají, a tedy taky nedodržují, tak tam jenom blázen se může odvážit na dálnici. A to, že se tomu mládenci, který právě opustil autoškolu, může zdát, že ho ty pravidla zbytečně svazují, například mu říkají takovou blbost, jako že má jezdit vpravo, ho sice jistě v jistém smyslu omezují, ale přinášejí mu mnohonásobně větší užitek tím, že se může spolehnout, že většina těch ostatních pojede taky vpravo. Je to triviální a přeci strašně důležité. Tam, kde takovéhle spolehnutí není možné, sice může se zdát, že je jakási svoboda, ale normální člověk se bojí ji využít, protože se těch druhých musí bát. To kouzlo, nebo ten ideál té svobodné společnosti, není společnost, kde může každý dělat, co chce. Ideál té svobodné společnosti je společnost, kde je možné dělat co možná nejvíc věcí bez překážek, ale zároveň, aniž bych se musel bát těch druhých. A ta technika té vlády a toho zákonodárství a toho všeho, zdá se mi dneska, že je zaměřená právě k tomu, jak to zařídit, abych se nemusel druhých lidí bát, a přitom je tím co nejméně omezoval.

Tagy:

Věděli jste, že s námi můžete diskutovat v naší FACEBOOKOVÉ SKUPINĚ a že další informace a videa ze setkání Pátečníků můžete vidět na naší FACEBOOK STRÁNCE a YOUTUBE?